Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Dramata a frašky ekonomie: Záhada jménem sociální pojištění

„Milý Pavle, Tuším, žes chtěl, abych se zeptal na tu letmo zmíněnou saň, co se občanům vydává za laň a přitom je to snad ze všech nejmastnější daň: sociální a zdravotní pojištění, které pro mě záhadně nazýváš historickým unikátem. Chápu, že to souvisí s tvým politickým zaměřením, ale věřím, že učitel ekonomie umí být přesto nestranný. Jak tedy chápat ten jev „sine ira et studio“, bez hněvu a vášní?“ ptá se spisovatel Pavel Kohout ekonoma Pavla Kohouta. Ten odpovídá…

Sociální a zdravotní pojištění pro mě představují velké tajemství. Mám pocit, že v oblasti ekonomie a financí jsem za dobu své praxe něco pochytil, ale jedné věci vskutku nerozumím.

Čemu? Odpovím nepřímo. Lidé se velmi zajímají o ceny potravin a o jejich kvalitu. Není divu, potraviny představují 15,3 procenta spotřebního koše domácností. Velký zájem budí cena a kvalita piva; alkoholické nápoje se na koši podílejí 4,1 procenta. Bydlení, voda, energie a paliva jsou další významné položky s vahou 25,3 procenta. Je snad někdo, koho by nezajímaly ceny energií? Potraviny, alkoholické nápoje, nájemné či hypoteční splátky, vodné a stočné, elektřina, plyn a podobné položky představují celkově téměř 45 procent spotřebního koše podle Českého statistického úřadu.

Státní bulíky na vaše nosy

Existují ale dvě položky, které obnášejí 45 procent hrubých příjmů zaměstnance s průměrným příjmem – a přesto se lidi zajímají jen vlažně o jejich kvalitu, a mnohdy ani nevědí, co platí a na co mají nárok. Jde právě o sociální a zdravotní pojištění. Kdo vydělává 25 000 měsíčně hrubé mzdy, zaplatí na těchto dvou položkách 11 250 korun měsíčně!

Kdo nevěří, ať si zadá do Googlu klíčová slova „mzdový kalkulátor“. Zjistí, že 25 000 hrubé mzdy odpovídá skutečné („superhrubé“) mzdě v hodnotě 33 500 Kč. Tolik činí skutečné náklady, které zaměstnavatel doopravdy za zaměstnance zaplatí. A proč ta aritmetická cvičení s rozdělením sociálního a zdravotního pojištění na část, kterou platí zaměstnanec a kterou takzvaně platí zaměstnavatel? Cíl je jediný: stát chce obalamutit zaměstnance, aby si myslel, že na pojistném neplatí 11 250, ale jen 2750 korun. Stát chce, aby zaměstnanec věřil, že dostává báječné sociální služby za hubičku.

Skok po žluklém špeku

Další záhadou je smutný fakt, že velké procento zaměstnanců na tento žluklý špek stále ještě radostně skáče. Lidé asi chtějí žít v iluzi, že dostanou něco za nic a že část pojistného placená zaměstnavatelem je vlastně dar. Pro leckoho by asi nebylo příjemné zjistit, že ve skutečnosti vydělává 33 500 měsíčně, ale domů přinese jen 19 tisíc čistého.

A ještě jedna záhada. Proč se průběžnému penzijnímu systému říká sociální pojištění?

Skutečné pojištění má jisté nepostradatelné náležitosti. Například smlouvu. Má snad někdo od České správy sociálního zabezpečení uzavřenou pojistnou smlouvu, která by na právně závazné bázi stanovila, která z obou smluvních stran má co platit a za jakých podmínek? Ne. Důchodový systém funguje na základě zákona – a ten lze na rozdíl od pojistné smlouvy kdykoli změnit. Podle potřeb státu, pochopitelně. Nikoli podle potřeb pojištěnce. Další náležitostí je tvorba rezerv. Každá pojišťovna musí tvořit z přijatého pojistného kapitálové rezervy. To platilo i pro Bismarckův zákon o starobním a invalidním pojištění z července 1889. Bismarckův penzijní systém byl skutečným pojištěním s plně kapitalizovanými technickými rezervami („kapitalgedecktes System“). Příspěvky nebyly ihned vypláceny důchodcům, nýbrž shromažďovány ve fondu.

Ekonom Karel Engliš píše o fondových penzijních systémech Bismarckova typu v knize Soustava národního hospodářství z roku 1938: „Z příspěvků se tvoří kapitál pro každého pojištěnce, který se tráví rentou. Tento rozdíl je zvláště důležitý při zavádění pojištění, protože je třeba napřed kapitál částečně nahromaditi, nežli začne pojištění působiti.“

Nynější český penzijní systém nejenže žádnou kapitálovou rezervu nevlastní, nýbrž rentou se tráví i kapitál, který ještě nebyl vytvořen. Systém má obrovský vnitřní dluh. Naproti tomu třeba americký průběžný systém (Social Security Administration) vlastní portfolio finančních rezerv v hodnotě 2,61 trilionu dolarů, tedy téměř 18 procent hrubého domácího produktu; Česká správa sociálního zabezpečení ani jiná organizace podobné rezervy nemá. České soukromé penzijní fondy drží něco přes 210 miliard korun. Holanďané mají v rezervách soukromých penzijních fondů také zhruba 210 miliard, ovšem v eurech.

Kromě toho, u pojištění existuje tzv. pojistná ekvivalence. Pojistné plnění je přímo úměrné sumě zaplacených pojistných prémií. Nic takového u sociálního pojištění není: čím více platíš, tím nižší procento plnění dostáváš.

Sociálněpojistná lež

Řekněme si tedy pravdu: neexistuje žádné sociální pojištění. Je jen daň, která se tak jmenuje. Toto je skutečný unikát. Nikdy v historii a nikde na světě neexistoval svobodný národ, který by byl v tak extrémní míře zdaněný a zároveň tak odkázaný na stát, jako jsou Češi. Národ bez rezerv a se směšně nízkými úsporami. Pomíjím Kubu a Severní Koreu, což nejsou svobodné národy. A největším šokem je, že valné části národa tento zvrácený a škodlivý stav přijde jako něco normálního, přirozeného nebo dokonce žádoucího.

Psáno pro LN

Pavel Kohout

Pavel Kohout

Pracoval postupně pro PPF investiční společnost, Komero, ING Investment Management a PPF. V letech 2002–2003 působil jako člen sboru poradců ministra financí Bohuslava Sobotky (ČSSD), od roku 2004 do roku 2006 byl členem... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 9 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK