Pryč s regulací? Ne vždy a ne všude...

Ne, nijak nefandím mánii vymyslet předpis na všechno. A myslím si, že byrokratizace světa je vážná hrozba. Ale přesto může být i regulace čas od času k věci. A to dokonce i pro byznys.

Nevěříte? Snad se shodneme na tom, že v životě i obchodě je lepší soudit podle činů než podle slov. Ne nadarmo se říká, že sliby se slibují, blázni se radují. Abyste ale věřili činům, musí to být činy, které se nedají snadno zvrátit. Pokud vám někdo něco slíbí a nedodrží to, nejspíš byste ocenili nějakou kompenzaci a snad i nějaký trest pro hříšníka – bez toho by se svět obchodních transakcí docela rozpadl.

Nelze spoléhat jen na dobrou či špatnou pověst

Samozřejmě můžete říci – když nedodrží, přijde o reputaci a nikdo se s ním už nebude bavit. Je to pravda, ale má to pár háčků. První je, že někdy prostě slib dodržet nejde, i když sebevíc chcete. Pokud trčíte v autě v zácpě a kleknul vám mobil, tak tu schůzku prostě nestihnete a nikomu o tom ani nemůžete říci. Jak rozlišíte nezaviněné nedodržení od výmluv? A kolik „nezaviněných“ nedodržení je v pořádku, než se to začne odrážet na reputaci?

Horší je, že jindy narazíte na někoho, kdo sice má mizernou pověst, ale zároveň také výhradní nebo téměř výhradní přístup k něčemu, co potřebujete – a pak se s ním bavit prostě musíte, reputace nereputace.

A nakonec jsou tady firmy, které jsou na trhu nové, žádnou reputaci zatím nezískaly, a tudíž o ni ani nemohly přijít. Máte jim věřit? Nemáte? A právě tehdy se hodí regulace – nastavení pravidel, podle kterých se případně může poškozená strana u důvěryhodné třetí strany dovolávat svých práv a potrestání toho, kdo podvádí.

Právo být žalován

Příklad – Filipíny mají zajímavý zákon. Pokud jste firma, která nesídlí na Filipínách, ale dělá (legální) obchod s někým na Filipínách, máte právo být žalován podle filipínských zákonů. Ano, čtete dobře, právo být žalován – ne právo žalovat. Jakkoli absurdně to může na první pohled vypadat, jde o něco, co je k prospěchu jak filipínským, tak nefilipínským firmám.

Důvod je celkem prostý. Pokud jste filipínská firma, s kým budete raději obchodovat – s někým, koho můžete žalovat za nedodržení smlouvy, nebo s někým, kdo vám může dodat špatné zboží a pak se vám vysmát? Pokud někoho nemůžu rozumně žalovat za nedodržení smlouvy, také s ním mohu obchodovat – ale budu chtít nižší cenu (dle vzoru – kupuji šmejd, platím málo). Prostě správná regulace může snížit rizika transakcí nebo jejich cenu a usnadnit život oběma stranám.

A navíc: když víte, že smlouvy dodržíte, pravděpodobnost žaloby je – teoreticky – nulová. Schválně ovšem říkám teoreticky, v praxi to předpokládá pár velice důležitých věcí, které bohužel nejsou zas tak úplně samozřejmé. Například že rozhodování o trestu je férové (nezkorumpované), že víte přesně, za co budete a za co nebudete potrestáni (pravidla jsou tedy jednoznačná, jednoduchá a jasná), a že pravidla jsou stejně pro všechny.

Literární puzení pánů zákonodárců

Speciálně druhá podmínka (vím, za co budu či nebudu potrestán) je ale něco, co je často zanedbáno, přímo ignorováno. Anebo dokonce rovnou využito k tomu, aby se vlk nažral a koza zůstala celá – staráme se, zavedeme komplikovanou regulaci, jenže ta se vzdor vší sofistikovanosti – dá snadno obejít.

Stačí se podívat například na Basel III –  pravidla o tom, jak mají být kapitalizovány banky. Mají přes tisíc stránek a věřím tomu, že počet lidí, kteří se zabývají tím, jak je obejít, je aspoň o řád vyšší než počet těch, co je píšou.

Andrew Haldane z Bank of England srovnával úspěšnost ústavy USA (čtyři stránky) s novým zákonem regulujícím finance v USA (Dodd Bill), který má přes 1 300 stran. „Co si myslíte, že bude historicky úspěšnější?“ I kdyby ústava padla zítra, pochybuji, že práce pana Dodda vydrží přes dvě stě let. Ústava se snaží vyjádřit principy, které by měla společnost dodržovat a které dynamicky vykládají soudci, kteří jsou součástí společnosti. Dodd Bill se snaží úplně popsat komplexní problém a předpovědět vše, co se může stát. Pokud pan Dodd (resp. jeho tým) ve volném čase nezaskakuje za Vševědoucího, tak jeho zákon za moc stát nebude.

Dovolím si tedy tvrdit, že problémem není regulace jako taková, ale jak se reguluje. Je to zkrátka jako s vínem. To, že organizmu prospěje dát si při jídle sklenku burgundského, pozvednout mysl a doplnit červené krvinky, přece neznamená, že je ještě lepší nalít do sebe kanystr nějakého „speciálu“.

Takže regulujme i deregulujme (a pijme) s mírou, soustřeďme se nikoli na zrušení všech zákonů a regulací bez rozdílu, ale na jejich množství a kvalitu.