Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Dramata a frašky ekonomie: Jaká je cena demokracie?

„Čím víc mám let, tím silnější je můj pocit, že vše, oč se svět zlepšil od poslední války, je znovu ohroženo. Bojím se nových pacifistů podobných těm, kteří vydali naši první republiku Hitlerovi, bojím se těch, kdo mají demokracii za tak samozřejmou, že je neruší její upadající úroveň. A teď Ty přijdeš s tvrzením, že západní civilizaci ohrožuje i penzijní systém! Jsme oba sprayeři čertů na zeď, a tedy falešní proroci, kteří se mají kamenovat?Či existuje varování čitelnější než mene tekel?“ ptá se spisovatel Pavel Kohout ekonoma Pavla Kohouta. Ten odpovídá.

Milý jmenovče, termín „sprayer čertů na zeď“ se mi líbí natolik, že jej s dovolením ještě použiji v jiných textech. S uvedením zdroje, pochopitelně. Jsem pevně přesvědčen, že každá civilizace nebo i každá malá ekonomika rozměrů České republiky potřebuje podobné sprayery. Dříve se říkalo, že socialistické hospodářství má pět nepřátel: jaro, léto, podzim, zimu a kapitalismus. Moderní kapitalismus (a také demokracie) má jednoho velkého nepřítele: nenasytnost.

Lidé se mají dobře, ale chtějí se mít ještě lépe. Za každou cenu

Euroamerická civilizace dosáhla po druhé světové válce tak neuvěřitelných úspěchů v hospodářství, vědě a technice, že podobný rozmach nemá obdoby v lidské historii. K této civilizaci patříme i my, i když nejsme tak docela jejím centrem. Mnozí z nás proto považují Českou republiku za chudou zemi, ale není to pravda, podíváme-li se na všechny možné ukazatele ekonomické vyspělosti: vždy jsme přinejhorším v horní třetině. Lidé se mají dobře, ale chtějí se mít ještě lépe. A ještě lépe, za každou cenu.

V roce 2002 jsem napsal ekonomický komentář, jehož hlavní pointou byl tento citát: „Demokracie nemůže existovat jako permanentní forma vlády. Může trvat pouze do té doby, než si voliči uvědomí, že si mohou odhlasovat velkorysé výhody na účet veřejné pokladny. Od tohoto momentu, většina vždy volí kandidáty, kteří slíbí nejvíce výhod na účet veřejných financí, což má za následek, že demokracie vždy zkolabuje následkem finanční nezodpovědnosti. Následuje vždy diktatura.“ Autorem je údajně skotský historik sir Alexander Fraser Tytler (1747-1813). Autentičnost citátu je zpochybňována, protože jeho knihu Vzestup a pád aténské republiky prý nevlastní žádná knihovna. Ale to je vedlejší. I když skutečným autorem je možná nějaký anonymní „sprayer“, na podstatě myšlenky to nic nemění. Svědčí o tom i osud moderních Atén, které se snažily tolik zalíbit voličům, že nakonec skutečně ztratily svobodu. Nyní Řecku skutečně diktují podmínky zahraniční bankéři, politici a úředníci. Naděje na plné obnovení finanční suverenity jsou chabé.

Řecko samozřejmě nemá monopol na finanční problémy. Státní dluh Německa v roce 2011 je odhadován na úrovni 80 procent hrubého domácího produktu, Francie prý dluží 85 procent HDP, Spojené státy dokonce 100 procent HDP - to je hodně na pováženou! Do výše dluhu se samozřejmě promítla finanční krize a v případě USA i válka proti terorismu, ale naprostá, drtivá většina dluhu připadá na vrub velkorysých výhod na účet veřejných financí.

Volič je náročný zákazník

Zajímavý a málo známý příklad: v roce 1954 pracovalo v USA 96 procent mužů ve věku 25 až 54 let. Nyní pracuje jen 80 procent mužů z této věkové skupiny. Proč? Výrazně vzrostl počet invalidních důchodců. V roce 2000 pobíralo pět milionů Američanů federální invalidní důchody. Nyní je to již 8,2 milionu, jak udává ekonom David Brooks. Náklady činí 115 miliard dolarů ročně. A co myslíš, jsou dnešní Američané v produktivním věku opravdu takoví lazaři ve srovnání s rokem 1954, anebo jen vláda chce být „hodná“? (A to ještě nemluvíme o masivních nákladech na zdravotnictví.)

Moderní volič si zvykl na všemožné výhody. Veškerá péče zdarma - nároky na vše možné i nemožné - veřejné služby zdarma - podpory a úlevy tu i onde, všude, kam se podíváš. Volič je náročný zákazník. A politici se snaží. Když je hospodářství v konjunktuře, je třeba zvýšit státní výdaje, protože „zdroje tu jsou“. Když přijde recese, je třeba opět zvýšit výdaje, neboť „je třeba rychle nakopnout ekonomický růst“. A tak pořád dokola, dokud finanční trhy kupují státní dluhopisy. Na závěr jeden citát bytostného konzervativce a skeptika Alexandra Tytlera, který je zaručeně autentický. Pochází z jeho knihy Univerzální historie od stvoření světa až do počátku 18. století (vydaná roku 1834 v Londýně): „Lidé lichotí sami sobě, že (v demokracii) mají suverénní moc. To jsou však slova bez významu. Ano, lid volí své vládce; ale jak probíhají volby? V každé fázi voleb je masa voličů ovlivňována vládci samotnými, a to prostředky, které jsou v krajním protikladu vůči svobodné a nestranné volbě, na základě korupce a úplatků. Ale jakmile jsou vládci zvoleni, kde je slibovaná svoboda lidu?“

A přece bych demokracii neměnil za žádnou jinou formu vlády. Někdo sní o osvícené monarchii, ale jak zaručit, aby všichni monarchové byli vždy osvícení? Co když se nějakému budoucímu vládci nebude líbit seriál Kohout se ptá Kohouta do takové míry, že nás nechá zavřít? Ne, z důvodu tohoto a mnoha jiných nebudu nikdy volat po vládě pevné ruky. Tím spíše bychom s demokracií měli zacházet šetrně, není to levná věc na jedno použití. Stála hodně, a teď nemyslím na peníze: myslím na krev a slzy.

Psáno pro LN

Pavel Kohout

Pavel Kohout

Pracoval postupně pro PPF investiční společnost, Komero, ING Investment Management a PPF. V letech 2002–2003 působil jako člen sboru poradců ministra financí Bohuslava Sobotky (ČSSD), od roku 2004 do roku 2006 byl členem... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 1 komentář v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK