Bradyho dluhopisy. V olivovém oleji naložené, Metaxou prolívané

Doposud se mluvilo hlavně o tom, jak Řecko zachránit. Teď se karta obrací. Téma dne je jiné: jak nechat Řecko nejlépe padnout a vyčistit trh. V tomto kontextu se oživuje koncept Bradyho dluhopisů, jimiž byly zachraňovány zkrachovalé a nefunkční ekonomiky Latinské Ameriky.

Bradyho dluhopisy aneb jak to začalo

Historie Bradyho dluhopisů se datuje od konce osmdesátých let, kdy dluhy zmítané Mexiko nebylo schopno plnit závazky vůči svým věřitelům. Dluhový pat se vyřešil tak, že Mexiko přijalo úsporná opatření, reformovalo své finance a stávající dluh přebalilo do nové podoby. Byly vydány tzv. Azteca Bonds neboli aztécké dluhopisy. Jejich principem bylo, že Mexiko získalo (nakoupilo, popřípadě získalo jako pomoc od mezinárodních měnových institucí) velké množství amerických „zero“ dluhopisů, tj. dluhopisů, které neplatí pravidelný úrok. Na základě těchto dluhopisů pak vytvořilo vlastní „aztécké“ dluhopisy, které vyměnilo s bankami za jejich pohledávky.

Výměna aztéckých dluhopisů za staré pohledávky neprobíhala standardně, ve formátu jedna ku jedné. Plných třicet procent mexického dluhu bylo zemi odpuštěno. Z pohledu bank šlo o výhodný mechanismus, neboť stávající pohledávky měly tržně velmi nízkou hodnotu. Výměna tudíž přinesla oživení mrtvých položek, byť ne úplně všech. Aztécké dluhopisy zároveň nebyly pevně vázány na americké dluhopisy. Ty sloužily jen jako zástava jistiny. Samotná výplata úroků probíhala na tržní bázi. Fyzicky byly dluhopisy uloženy v úschově amerického ministerstva financí, a tak trhy měly jistotu, že nedojde k jejich zpronevěření, a mohla se tak minimalizovat prémie z politického rizika, které je jinak u podobných států velmi výrazné.

Kde se tedy vzalo pojmenování Bradyho dluhopisy? Rok po vydání aztéckých dluhopisů přijalo americké ministerstvo financí vedené Nicholasem Bradym mechanismus, dle něhož aztécké dluhopisy fungovaly jako jakýsi standard pro řešení dluhů rozvojových zemí.

Jak z toho ven?

Právě mechanismus Bradyho dluhopisů se v poslední době objevuje jako jedna z alternativ řešení řeckého dluhu. Komerční banky byly dlouhou dobu nuceny kupovat řecký dluh ze strachu, že by případný nezájem způsobil kolaps dluhopisů, které již vlastní. Problémy Řecka se ale táhnou notně dlouho a dluhopisy už začínají být i bez řeckého bankrotu považovány za bezcenné. Banky tudíž musejí hledat jiný způsob, jak z toho ven. Řecko navíc není jediný dlužník… Lepení problémů již vydaných dluhopisů předstíraným zájmem o nové nelze praktikovat u půlky evropských států.

Vydání Bradyho dluhopisů by sice umožnilo, aby po vyhlášení řecké platební neschopnosti došlo jednorázově a rychle k nahrazení současných dluhů novými, a především krytými instrumenty. Ale i tento mechanismus doprovází mnoho otazníků. Doposud byl uplatňován pouze u rozvojových zemí, jeho použití proto vyvolává nepříjemné politické konotace. Jeden ze států elitního klubu zemí eurozóny by se rázem dostal do kategorie Ekvádoru či Polska na počátku devadesátých let. Největší otázkou jsou ale samotné dluhopisy, respektive jejich prodej: kdo by si je pořídil, jakou by měly strukturu a kde by byly…

Dříve bývaly Bradyho dluhopisy stavěné na dluhopisech amerických, neboť americký dluhopis byl symbolem „risk-free“ instrumentu. To už ale dnes, v době kdy ratingové agentury naplno vyhrožují americké administrativě ztrátou jednoho „A“, neplatí.  Stavět řecký dluh na amerických instrumentech navíc není pro Evropskou unii přijatelné politicky.

Kdo dal?

Dalším kandidátem, na jehož dluhopisech by se dalo stavět, by mohlo být Německo. Ekonomiky zemí eurozóny jsou ale velmi svázané, tudíž by nešlo o nezávislý finanční instrument. Navíc by se v případě německého angažmá jistě ozvala Francie a Velká Británie a obě velmoci by se snažily udat i své dluhopisy. Tak by se ale okamžitě ztratila bezriskovost (Francie i Velká Británie, ač obě vyspělé země, nemají veřejné finance v pořádku). Celý systém by tak získal další porci skrytého systémového rizika.

Podstatné také je, kdo by nákup financoval. Mezinárodní finanční instituce by jistě svůj díl dodaly, otázkou ale je, jak by se k tomu postavily ostatní státy. Už dnes Evropská unie a eurozóna přispívají nemalými finančními prostředky na pokus o udržení Řecka na nohou a takto by vlastně musely začít znovu od nuly, jen z jiného výchozího bodu. Pro velké státy Evropy by to tedy byl krok zpět. To je také důvod, proč se Evropská centrální banka proti tomuto řešení tak hlasitě ozývá a obviňuje komerční banky, že podobné řešení je výhodné jen pro ně, nikoli však pro státní pokladny. Problém uložení samotných dluhopisů tak zatím zůstává tím nejmenším…