Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Co by bylo bez „kuponovky“

Co by bylo, kdyby šla historie jinou cestou? Zkusme si představit, jak by se vyvíjela česká ekonomika a společnost v posledních dvaceti letech, pokud by velká privatizace proběhla jiným způsobem.

Dámy a pánové, vážení přátelé. Vítejte na semináři, který je věnován dvacátému výročí velké privatizace. Jak jistě víte, česká privatizace probíhala cestou aukcí, přímých prodejů a v menší míře i emisí zaměstnaneckých akcií. Myšlenku kuponové privatizace, která je střídavě připisována Václavu Klausovi a Janu Švejnarovi, se nakonec nepodařilo prosadit.

Jednoduchý předpoklad

Nabízí se zajímavá myšlenka - jak by se naše ekonomika vyvíjela, kdyby Klaus či Švejnar s kuponovou privatizací prorazili? Dříve než se budeme věnovat scénáři této historické fikce, pokusme se shrnout skutečný průběh a výsledky privatizace.

Základní myšlenkou české privatizace byl jednoduchý předpoklad, že ekonomika je podkapitalizovaná a potřebuje mohutnou injekci kapitálu. Kde jinde jej vzít než v zahraničí? Úspěšný prodej Škody Mladá Boleslav koncernu Volkswagen byl první ze série tisíců privatizací velkých a středních podniků. Zájemci se hrnuli, zejména proto, že ceny byly mírné.

První pětiletka samostatné České republiky proběhla po ekonomické stránce velmi úspěšně. Příliv deviz z privatizace umožnil zavést plnou konvertibilitu české koruny v roce 1996. Inflace sice dosahovala dvojciferných hodnot, ale díky ještě rychlejšímu růstu mezd tolik nevadila. Nezaměstnanost se držela na setrvale nízké úrovni, což bylo předmětem obdivu zahraničních ekonomů a spokojenosti vlády. Zatímco vyspělý Západ se potýkal s nezaměstnaností kolem deseti procent, Češi se drželi mezi dvěma až třemi procenty.

Bod zlomu

Zlom nastal v roce 1997. Dlouhodobě pasivní obchodní bilance se materializovala v podobě měnové krize. Inflační tlaky způsobené růstem objemu peněz v ekonomice (v důsledku přílivu kapitálu i tvorby úvěrů) vytvořily velký schodek zahraničního obchodu. Ten přilákal spekulanty. Ve stejné době, ve které spekulativní útoky vedly k devalvaci thajského bahtu, malajského ringgitu, korejského wonu a dalších měn, se i česká koruna stala vzdálenou obětí asijské krize. Mechanismus krize byl naprosto stejný jako v Asii, důsledky rovněž.

Bez jediné výjimky byly země postižené měnovou krizí vzápětí zasaženy krizí bankovní. České banky (stejně jako banky malajské či indonéské) štědře půjčovaly čerstvě privatizovaným podnikům. Tvorba domácího úvěrového kapitálu si svým tempem nezadala s přílivem zahraničních investic. Tyto dva zdroje se navzájem doplňovaly a posilovaly.

V období bankovní krize po roce 1997 se však tato mocná páka obrátila proti ekonomice. Příliv zahraničního kapitálu ustal. Drastické zvýšení úrokových sazeb, kterým Česká národní banka marně bojovala proti devalvaci měny, způsobilo rázovou vlnu v úvěrování podniků. Velká část podnikové sféry se ocitla rázem na suchu. Výsledná recese během měsíců rychle vyústila v nárůst nezaměstnanosti a ve společenskou atmosféru, pro niž tehdejší prezident Václav Havel zavedl název, který se rychle ujal: blbá nálada.

Masový výprodej majetku tak skončil fiaskem. Levicová opozice navíc nevynechala jedinou příležitost upozornit na morální škody privatizace. Noví majitelé si nevážili majetku, který obdrželi bezmála za hubičku.

Wolfgang Kozeny

Až v příliš mnoha případech nabyvatelé zjistili, že vyvést zbytek hotovosti, prodat movitý majetek a pozemky se vyplatilo více než tvrdě pracovat na byznys plánech a každodenním řízení tradičních průmyslových podniků. Národní pobouření například následovalo, když „šikovný“ rakouský podnikatel Wolfgang Kozeny rozprodal a zlikvidoval Českou námořní plavbu. A což teprve když se zjistilo, že plzeňský pivovar je v majetku jakési jihoafrické společnosti!

K blbé náladě přispěly i četné skandály kampeliček a podvodných investičních schémat. V prostředí vysoké inflace a neexistujícího trhu s cennými papíry se jim dařilo lákat úspory od důvěřivých občanů. Série skandálů tzv. nebankovních investičních společností poškodila pověst českého finančního trhu na mnoho let dopředu.

Kritici tvrdí, že mnohem lepší než masový výprodej národního majetku by býval nerealizovaný projekt kuponové privatizace. „Kuponové“ akcie se mohly snadno a rychle dostat do správy kvalifikovaných manažerů investičních privatizačních společností. České firmy mohly být řízeny profesionálně a mohly položit základ prosperujícímu akciovému trhu. Namísto Prahy je nyní burzovním centrem střední Evropy Varšava, protože Poláci úspěšně použili projekt podobný české představě kuponové privatizace. Tuto šanci jsme nechali proplout mezi prsty.

Dámy a pánové, děkuji vám za pozornost a loučím se slovy - snad už nikdy nebudeme schéma masové privatizace potřebovat.

Zpět do budoucnosti

Konvenční lidové mínění má dnes za to, že kuponová privatizace stála snad za všemi maléry české ekonomiky v posledních letech. Ale kdepak! Uvedený scénář kontrafaktuální historie se skutečně stal - částečně doma, částečně jinde. Privatizace s využitím maximalizace přílivu přímých zahraničních investic skutečně byla příčinou vlny finančních a bankovních krizí v Asii. Scénář české bankovní a měnové krize byl ostatně velmi asijský.

Poláci skutečně použili variantu kuponové privatizace, byť v menším měřítku. Především ale varšavská burza byla na rozdíl od pražské přísně regulována. Investiční fondy ještě přísněji. Polsko nezažilo na trhu cenných papírů žádné tunelování. Faktem zůstává, že skandály způsobené neexistující regulací kapitálového trhu během 90. let způsobily českému kapitalismu takové morální i materiální škody, že potrvá ještě dlouho, než budou napraveny. Ale je to možné. Česká legislativa a regulace v oblasti kapitálových trhů je dnes příkladná. Máloco u nás funguje tak dobře a málokdo to ví!

Česká republika má nyní unikátní šanci stát se evropským centrem kolektivního investování, podobně jako Lucembursko. Lucemburské ministerstvo financí dokonce aktivně nabízí konzultační pomoc. Zbývá jen přijmout podanou pomocnou ruku. Budoucnost českého kapitálového trhu může být překvapivě dobrá, stačí chtít. Lucemburské vládě přináší finanční sektor padesát miliard eur ročně. Snad stojí za trochu úsilí alespoň zkusit něco podobného.

Psáno pro Lidové noviny

Pavel Kohout

Pavel Kohout

Pracoval postupně pro PPF investiční společnost, Komero, ING Investment Management a PPF. V letech 2002–2003 působil jako člen sboru poradců ministra financí Bohuslava Sobotky (ČSSD), od roku 2004 do roku 2006 byl členem... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 0 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK