Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Zlatý věk fosilních paliv právě začíná (I.)

| 7. 6. 2011 | Vstoupit do diskuze

Co když nežijeme v posledních desetiletích věku fosilních paliv, ale na jeho začátku? Taková myšlenka se příčí všemu, co nás učili politici a intelektuálové celou poslední generaci. Obecně vžitý názor zní, že průmyslové země musejí podstoupit rychlý a nákladný přechod od fosilních paliv k obnovitelným zdrojům energie, a to ze tří důvodů – hrozící vyčerpání fosilních paliv, národní bezpečnost a globální oteplování. Ale co když je obecně vžitý názor na energetickou budoucnost světa naprosto mylný? Více v první části dvoudílného seriálu.

Zlatý věk fosilních paliv právě začíná (I.)

Kdo sleduje novinky na poli energetiky, ví, že technologie hydraulického štěpení, neboli „fracking“, již dlouho využívaná v ropném průmyslu, pokročila za posledních deset let natolik, že těžařské společnosti dnes mohou čerpat dříve nepřístupné zásoby nekonvenčního zemního plynu, jakým je například „břidlicový plyn“. Podle amerického Energetického informačního úřadu (EIA) tyto pokroky znamenají, že dnes máme k dispozici přinejmenším šestkrát větší těžitelné zásoby zemního plynu než před deseti lety. Zemní plyn, který při spalování produkuje méně oxidu uhličitého než uhlí, navíc lze využít jak k výrobě elektřiny, tak třeba k pohonu automobilů.

Všeho je dost. Jen se k tomu dostat

To vše má dalekosáhlé důsledky i pro naši energetickou bezpečnost. Zemní plyn může být jen začátek. Fracking rovněž umožňuje těžbu dříve nedosažitelných nekonvenčních „pevných“ ložisek ropy, čímž se posouvá datum, kdy ropa definitivně dojde. I uhlí máme dost na celá staletí. A vlády, univerzity a korporace v USA, Kanadě, Japonsku a dalších zemích zkoumají metody získávání energie z hydrátů metanu, což je vysoce hustá směs metanu a ledu, která se nachází v zemské kůře pod oceánem. Právě v hydrátech se přitom může ukrývat stejná potenciální energie jako ve všech ostatních fosilních zdrojích, včetně jiných forem zemního plynu, dohromady.

Ukáže-li se, že plynové hydráty, břidlicový plyn, „pevnou ropu“, ropné písky a další nekonvenční zdroje lze těžit za vynaložení přijatelných nákladů, pak bude obrázek naší energetické budoucnosti vypadat dramaticky jinak než ještě před pár lety - zdá se, že máme k dispozici dost těžitelných uhlovodíků, abychom uhasili energetické nároky naší civilizace na celá staletí, ne-li tisíciletí. Přízrak naprostého vytěžení fosilních zdrojů, coby hlavní důvod investic do zelených technologií, se tedy rozplývá. Ať už je to s takzvaným ropným zlomem jakkoli, datum „zlomu fosilních paliv“ se odsouvá do vzdálené budoucnosti.

A co další důvod k přechodu k obnovitelným energiím, tedy národní bezpečnost? Ani tady není moc co řešit.

Ropní magnáti všech zemí…

Nedávno se ukázalo, že USA, Kanada a Mexiko sedí doslova na oceánech těžitelného zemního plynu. V Bakkenově formaci na americko-kanadské hranici a v Eagle Fordu v Texasu se zase nacházejí smíšená ložiska břidlicového plynu a těžitelné ropy. I čínská naleziště břidlicového plynu jsou ohromná. Ani zde však výčet nekončí: Austrálie, Jižní Afrika, Argentina, Chile, Francie, Polsko a Indie. Plyn je, zdá se, zkrátka všude... A protože jsou ložiska břidlicového plynu tak rozsáhlá,bude časem klesat i vyděračský potenciál Blízkého východu a Ruska. Pokud navíc odpůrci frackingu nezmaří těžbu plynu v Evropě, bude Evropská unie s vlastními zásobami zemního plynu mnohem méně zranitelná vůči ruskému vydírání (mimochodem, ruský plynový monopol Gazprom oportunisticky papouškuje varování západoevropských zelených stran před riziky frackingu).

USA se dokonce mohou stát významným vývozcem zemního plynu do Číny. Tedy přinejmenším do doby, než si Čína vypůjčí technologii k vlastní těžbě svých nesmírných plynových zásob.

Dva argumenty pro přechod k obnovitelné energii – vyčerpávání fosilních paliv a národní bezpečnost – tedy udržitelné nejsou. Co ale tvrzení, že rychlý přechod k větrné a sluneční energii je nutný k odvrácení globálního oteplování?

Teplý, teplejší, oteplený

Zaprvé je třeba podotknout, že scénáře toho nejkatastrofičtějšího vývoje globálního oteplování jsou jen málo pravděpodobné. Také proto světové vlády politiku snižování emisí CO2 oficiálně podporují, ale v praxi ji berou jako záležitost s nízkou prioritou. Ale i kdyby byly ty nejhorší důsledky vysoce pravděpodobné, racionální reakcí by nebyl přechod k větrníkům a solárním panelům, nýbrž masivní investice do jaderných elektráren. Atomová energie již dnes vyrábí 13–14 procent světové elektřiny a představuje tři procenta konečné světové spotřeby energie, zatímco větrné, solární a geotermální zdroje dohromady dělají necelé jedno procento konečné globální spotřeby.

Většinu obnovitelných zdrojů navíc tvoří biomasa – dřevo a mrva, kterou topí lidé v chudých zemích, plus zemědělské plodiny, z nichž se vyrábějí pohonné směsi; to vše je samozřejmě zdrojem emisí CO2.

Pohromy v Černobylu a Fukušimě zdramatizovaly sice reálná, avšak omezená a lokální rizika jaderné energie. Pořizovací náklady atomové elektrárny jsou sice vysoké, ta však po dokončení vyrábí obrovskou spoustu levné energie, a bez emisí skleníkových plynů. A kdyby bylo katastrofické globální oteplení jasným a bezprostředně hrozícím nebezpečím, a nikoli jen scénářem s nízkou pravděpodobností, pak by byl problém ukládání radioaktivního odpadu a lokálních nehod podružný ve srovnání s přínosem jaderné energie pro zemské klima.

Pokračování na Finmagu najdete zde.

Do češtiny přeložil Aleš Drobek.

Komentáře

Celkem 18 komentářů v diskuzi

Nepřehlédněte

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK