Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Eurofrenie: Duševně rozpolcená Evropa (II.)

| 14. 6. 2011

Madam Evropa je rozpolcená osobnost, říká Gonzalo. Finanční a političtí vůdcové Evropy prosazují své představy navzdory vůli jejích občanů. Hájí blaho bank a bankéřů na úkor blaha obyčejných lidí: protože s blahobytem bank spojují svůj vlastní blahobyt. Ve druhém díle své psychiatrické diagnózy se mistr Lira tak trochu přinasral...

Eurofrenie: Duševně rozpolcená Evropa (II.)

Vše, co evropští politici dělají již od počátku globální finanční krize, slouží pouze zájmům bank, nikoli zájmům lidí. Záchrany bank, záchrany států, úsporná opatření, prostě všechno. Banky získaly, lidé přišli zkrátka.

Chcete příklady? Těch mám celou nůši:

  • Brian Cowen, Irsko: V září 2008, na vrcholu globální finanční krize, vystoupil a nevysvětlitelně se zaručil za všechny pohledávky irských bank. Irsko je dnes na dně právě vinou tohoto rozhodnutí. Zcela zbytečného, protože v té době byl irský stát plně financovaný a v pohodě. Ale jakmile premiér Cowen podepsal ty strašlivé záruky, v podstatě znárodnil všechny bankovní ztráty. Proto dnes Irsko figuruje na seznamu ohrožených pacientů a proto jej Mezinárodní měnový fond a Evropská centrální banka nutí k dalším půjčkám a škrtům.
  • Angela Merkelová, Německo: Zachránila tzv. Landesbanken, tedy státem vlastněné spořitelny, které se před vypuknutím krize v roce 2008 dopustily několika děsivých přehmatů, a pak se zasazovala o další půjčky zemím PIIGS, aby se měly Landesbanken na čem zahojit. Je přitom jasné, že kdyby Německo neposkytlo Řecku a ostatním zemím další úvěry, následoval by bankrot a ono by muselo spolknout ještě větší ztráty.
  • Dominique Strauss-Kahn, Mezinárodní měnový fond: DSK nebyl žádný paladin, žádný ochránce chudých a bezmocných. Byl to příslušník establishmentu a opatření, která v rámci MMF uplatňoval vůči Řecku a ostatním zemím PIIGS, neměla dlouhodobý, trvalý charakter. DSK jen vyjednával další půjčky nesolventním zemím, další záchranné balíčky. Jinými slovy zametal problémy pod koberec, kocovinu „léčil“ dalšími panáky. Proč? Inu protože měl políčeno na funkci francouzského prezidenta. Nehodlal se k francouzským bankám, které vězí v půjčkách zemím PIIGS až po uši, obrátit zády a nechat je napospas „sestřihu“. Nucený sestřih je možná jediným rozumným východiskem z krize, jenže DSK by si jím znepřátelil samotné jádro svých příznivců – francouzské finanční kruhy. Neroňte tedy nad Dominiquem slzy jako nad nějakým padlým hrdinou, protože tím on rozhodně není. Je to akorát ubohá figurka, která si neuhlídala pindíka.
  • A když už jsem v ráži – nevěřím ani na sekundu, že to na něj někdo narafičil. Skutečnost, že jeho právník prakticky okamžitě vypustil zkušební balonek a prohlásil, že šlo o konsenzuální sex, prakticky vylučuje možnost falešného obvinění. Obzvlášť pitomé je pak tvrzení, že mu schválně nastrčili neodolatelnou fešandu, protože Laetitia Casta tahle západoafrická pokojská rozhodně není. Sečteno a podtrženo, žádnou boudu nikdo na nikoho neušil, DSK se potopil sám, vlastním neuvěřitelně špatným úsudkem.
  • Christine Lagardeová, Francie: Tahle mrcha posedlá abstinencí, růžičkovou kapustou a jógou neústupně trvala na tříprocentním kapitalizačním požadavku v rámci regulačního balíku Basel III. Tvrdila přitom, že kdybychom banky nutili vlastnit vyšší podíl původního kapitálu (Tier 1), zardousili bychom růst. Tak tenký kapitálový polštář samozřejmě znamená, že každá větší rána může francouzskou banku srazit do propasti nesolventnosti a zhoršit průběh krize. Tříprocentní polštář navíc de facto chrání banky před jakýmkoli „sestřihem“, leda by je nechala francouzská vláda padnout, což se samozřejmě nikdy nestane. Francouzská vláda se tudíž musí chtě nechtě postavit na stranu každého, kdo volá po zavedení úsporných opatření v zadlužených zemích. Přesně to dnes Lagardeová dělá! A tuhle stupidní krávu – nebo zkorumpovanou přisluhovačku banksterů – vybrali jako potenciální kandidátku na vedoucí post Mezinárodního měnového fondu! Lagardeová mimochodem, stejně jako Strauss-Kahn, rovněž pošilhává po francouzských prezidentských volbách v roce 2017, takže kdyby se opravdu stala šéfkou fondu, nejednala by v zájmu zemí, kterým má tahle instituce pomáhat, nýbrž výhradně v zájmu francouzských bank.

Výše uvedení politici však nejsou jedinými klíčovými hráči, nýbrž pouhým reprezentativním vzorkem oné sorty eurokratů, kteří dnes celý ten cirkus řídí.

Vzpoura proti eurokracii

Vše, co tito lidé až dosud udělali, bylo výhradně v zájmu finančních kruhů, nikoli občanů Evropy. Možná tak nečinili úmyslně, jenže na úmyslech nezáleží. Jde o výsledky... Právě na ně reaguje druhá, občanská, polovina našeho eurofrenického pacienta:

  • Dánsko: Dánové – kteří ani nejsou členy eurozóny – nedávno obnovili pohraniční kontroly. Dosud ještě umožňují lidem vstup do země bez pasu, ale když je teď systém znovu aktivní a funkční, dokážou zavřít hranici během pěti sekund (a to jste si mysleli, že Amerika to s ochranou hranic přehání – Dánsko sousedí s Německem a Švédskem!).
  • Finsko: Strana Praví Finové zaznamenala v nedávných parlamentních volbách fenomenální úspěch s programem typu „Finsko Finům, cizincům nasrat“. Získali téměř dvacet procent hlasů, ve dvousetčlenném parlamentu mají 39 křesel a stali se důležitým hráčem ve finské politice. Víc dodávat netřeba.
  • Řecko: Řekové se bouří a jejich společnost se hroutí. I střízliví lidé si už začínají říkat, jestli se vlády nad zemí nezmocní další vojenská diktatura.
  • Španělsko: Nezaměstnanost na dvaceti procentech, nezaměstnanost mladých přesahuje čtyřicet procent, lidé protestují (prozatím většinou mírumilovně) a jsou celkově pořádně naštvaní. Mezinárodní měnový fond a Evropská centrální banka bombardují Španělsko penězi, ale všem je jasné, že se tím jen odkládá nevyhnutelné.

Bankoslužebníci u kormidla

Zkrátka a dobře, občané Evropy si dnes přejí už jen jediné – prchnout z potápějící se lodi, třebaže evropská politicko-finanční elita se vší silou snaží udržet tenhle nesourodý Titanik nad hladinou.

Aby bylo jasno, nemyslím si, že svrchovaná vůle lidu je vždy a za všech okolností moudrá. Demokratická většina se občas rozhoduje pošetile a podporuje hloupá politická opatření. To není kontroverzní tvrzení, důkazů máme nepočítaně – například prohibici.

To, že evropské vedení prosazuje integraci celého světadílu proti vůli lidí, není samo o sobě hanebné. Základním smyslem evropské integrace – a na to se často zapomíná – je připoutat k sobě Německo a Francii tak těsným svazkem, že už proti sobě nikdy nevytáhnou do zbraně, jak to měly obě země v posledním tisíciletí ve zvyku.

Ale pokud jde o tuto konkrétní dluhovou krizi, jsou andělé na straně lidí a čerti na straně politiků. Ať už je za tím korupce, politická kalkulace, nebo něco jiného, vládnoucí třída se snaží zachránit bankovní systém... na úkor všech ostatních.

Rozpad osobnosti jako předstupeň rozpadu fyzického

Evropská dluhová krize teprve začíná, její nejhorší fáze ještě není za námi. Za námi vlastně ještě není ani její prostřední fáze. Pročež bychom se měli zamyslet nad následujícím: Zatímco se budou dál rozevírat nůžky mezi evropskými občany a politiky – to znamená, že lidé budou dál trpět důsledky politických rozhodnutí a politici budou dál slepě sloužit zájmům finančního sektoru na úkor lidí – dají se očekávat silnější společenské otřesy, a to nejen v periferních zemích, ale i v samotném jádru eurozóny. Pokud tedy evropské vedení nepochopí, že hájit zájmy finančních kruhů znamená útočit na zájmy evropských občanů, rozpad Evropské unie je jen otázkou času.

A protože k přehodnocení ústřední, stěžejní filozofie vždy dochází, až když už je příliš pozdě, je nanejvýš pravděpodobné, že tahle krize opravdu skončí rozpadem eurozóny. A možná i celé Evropské unie.

Text vyšel na autorově blogu

Do češtiny přeložil Aleš Drobek

Vložit komentář

Abychom udrželi vysokou kvalitu diskuze na Finmagu, je nutné se před vložením komentáře přihlásit. Jste tu poprvé? Pak se nejdříve musíte zaregistrovat. Na následující odkaz pak klikněte v případě, že jste zapomněli své heslo.

Předplaťte si tištěný Finmag

Předplaťte si tištěný Finmag

Baví vás články, které každý den publikujeme na Finmagu? Pak vás bude bavit i tištěný FINMAG. Roční předplatné vyjde na 294 korun (za jedno číslo zaplatíte 49 korun). A nebojte, platit můžete i kartou.

Gonzalo Lira
Vyrůstal v New Yorku, Miami a Guayaquilu, nyní žije v Santiago de Chile. Je autorem několika novel a experimentální prózy, zabývá se rovněž filmovou režií...více o autorovi.

Facebook

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK

Přihlášení

Nemáte registraci? Zaregistrujte se zde!