Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Pavel Kohout exkluzivně: Co a proč se děje v Řecku?

Je Řecko v bankrotu? Kdo za to může? Jak z toho ven a co z toho plyne pro nás? Podobné otázky si nekladete jen vy. V exkluzivním článku pro Peníze.cz a Finmag si je položil – a rovnou i pro vás zodpověděl – také ekonom Pavel Kohout.

Je Řecko v bankrotu?

Záleží na definici bankrotu. Řecko stále hradí své závazky – právně a technicky vzato tedy v bankrotu ještě není. Nicméně hradí je již přes rok výhradně díky cizí pomoci. Jde tedy o nesolventní ekonomiku, která se navíc sama nemůže dostat z insolvence. Natolik velká je dluhová zátěž.

Jaké jsou tedy možnosti?

Pouze dvě. Mezinárodní penězovod na dobu neurčitou, anebo určitá forma restrukturalizace závazků. Momentálně to vypadá na kombinaci obou řešení. Evropské státy a Mezinárodní měnový fond se snaží, aby nešlo o „oficiální“ bankrot definovaný jako nucená restrukturalizace, protože tato událost by spustila platnost pojistek proti úvěrovému selhání (Credit Default Swaps, CDS). Aktivace kontraktů CDS by mohla mít těžko předvídatelné důsledky. Jsou obavy z opakování finanční krize po pádu Lehman Brothers.

Co je vlastně příčinou řeckého bankrotu?

Buď příliš velké výdaje, anebo příliš malé příjmy státního rozpočtu – vyberte si podle své politické orientace. Nehospodárnost vlády je příčinou v každém případě.

Kdo za to může?

Tradici vysokého zadlužování založil začátkem 80. let Andreas Papandreu, otec dnešního premiéra, ale dluhy rostly i za pravicových vlád. Je zajímavé, že existovali alespoň dva ministři financí (Georgios Alogoskoufis a Stefanos Manos), kteří věděli, že situace není dobrá, ale bylo mimo jejich možnosti se systémem něco udělat.

Jaká byla role Evropské unie?

Při vstupu v roce 1981 si Řecko vyjednalo trojnásobek evropských dotací oproti původnímu návrhu. Jenže vysoké dotace si vyžádaly obrovské prostředky na kofinancování. Řekové si tedy vyrobili obrovské mandatorní výdaje. Tyto výdaje navíc byly až příliš často vynakládány nehospodárně. Členství v EU sice pomohlo mladším a vzdělanějších Řekům hledat si pracovní místa v Německu a v Británii, ovšem domácí řecká ekonomika nedokázala využít výhody volného pohybu zboží a pracovních sil. Jedinou „výhodou“ byly dotace, které se nakonec obrátily proti Řekům samotným. (Na jejich zápornou roli mimochodem upozorňoval již v roce 1996 profesor Alogoskoufis.)

Jaká byla role eura?

Význam eura se podceňuje. Přitom byl obrovský. V první fázi, před samotným přijetím, byla vidina eura obrovskou motivací pro vládu, aby alespoň částečně omezila výdaje a snížila inflaci. To se částečně podařilo, zejména pokrok ve snižování inflace byl impozantní. Mělo se za to, že tehdejší vysoký státní dluh bude postupně rozpouštěn hospodářským růstem.

Podle převládajícího mínění totiž euro mělo zásadně pomoci nastartovat řecký hospodářský růst. Nízké mzdy, konec měnového rizika, pád posledních obchodních bariér v rámci EU – toto vše mělo rozeběhnout růst, který měl zvýšit řeckou životní úroveň k průměru vyspělých evropských zemích a který měl – hlavně! – snížit poměrnou hodnotu dluhů vůči velikosti ekonomiky.

Proč se tak nestalo?

Euro přineslo v první řadě pokles úrokových sazeb. Zároveň umožnilo Řekům čerpat z neomezených zdrojů evropského finančního trhu a Evropské centrální banky. Řecku se tedy otevřel nevyčerpatelný zdroj levných úvěrů.

Jaké to mělo důsledky?

Řecký stát si začal půjčovat levněji, což oddálilo nutnost zvýšení hospodárnosti výdajů. Příznivý jev – pokles úrokových sazeb – začal být zneužíván.

Jaká byla role bank?

Euro způsobilo převrat na trhu bankovních úvěrů, které začaly být nebývale levné a snadno dostupné. Úvěrová expanze po roce 2001 poháněla hospodářský růst. Ten měl za následek vyšší výběr daní, což problémy veřejných financí oddalovalo. Tlak na reformu výdajů (či příjmů) nebyl dostatečně silný.

A ještě více. Růst objemu úvěrů a peněz v ekonomice způsobil inflaci cen (zejména nemovitostí) a mezd. Navzdory oficiálně nízké úrovni inflace spotřebitelských cen náklady na práci a jiné výrobní faktory dramaticky rostly. Konkurenceschopnost řecké ekonomiky klesala, zatímco ve stejné době Němci prováděli rozsáhlé reformy na úrovni veřejných i podnikových financí.

Celkem vzato, řecké banky se chovaly přiměřeně situaci a nic nenasvědčuje tomu, že by to s úvěry přeháněly jako banky ve Španělsku, nebo dokonce v Irsku. Domácím bankám nelze prakticky nic klást za vinu – ostatně nynější řecká krize není primárně bankovní krizí.

Finanční trhy tedy neselhaly?

Ale ano, finanční trhy se zásadně mýlily. Zejména evropské banky se nechaly ukolébat politickou propagandou a uvěřily, že řecký dluh je prakticky stejně kvalitní jako německý. Víra, že od zavedení eura čeká Evropu již jen růžová éra růstu bez krizí, byla největším selháním trhu v poválečném období. Trhy jsou tvořeny jen lidmi a lidé rádi uvěří, čemu chtějí věřit.

A co ratingové agentury?

Zcela obdobně selhaly i ratingové agentury. Jejich význam je mimochodem větší, než by měl být. Ratingová hodnocení států přitom tyto agentury neživí – zaplaceno dostávají na ratingy soukromých subjektů, státy jsou hodnoceny spíše z propagačních důvodů, protože Moody’s, S&P’s a Fitch tak získávají publicitu zdarma. Agentury tedy mají obrovskou moc s nulovou odpovědností, což je evidentní systémová chyba.

Ale je za tím i snaha bank ušetřit na kvalifikovaných ekonomech a analyticích, protože když se jako bankéř spolehnete na tři písmenka poskytovaná zdarma, můžete podstatně ušetřit na analytickém oddělení. Když se pak ukáže, že ratingové agentury se mýlily, je už pozdě. Jejich vedení si na kobereček nepozvete!

Pomohlo by vytvoření evropského ministerstva financí?

Ne. Posílení centrálního dohledu by teoreticky mohlo posílit finanční disciplínu členských států, ale možná by způsobilo přesný opak: zvýšení míry morálního hazardu, neboť členské státy by se v případě potíží spoléhaly na pomoc z centra zcela automaticky.

Ale především – evropské ministerstvo financí by nemohlo mluvit do růstu mezd, nemohlo by kontrolovat tvorbu úvěrů v členských zemích ani růst cen nemovitostí. Neexistuje žádný účinný mechanismus, kterým by případné evropské ministerstvo financí mohlo udělat z Řecka malé Německo. Výkonnost, výhody a nevýhody jednotlivých ekonomik jsou dány rozdílnou kulturou, vzdělaností, přírodními podmínkami a tradicemi příslušných států. Tyto rozdíly nelze smazat během několika let nějaký dekretem.

Kdyby vzniklo evropské ministerstvo financí, společný evropský dluhopis a všechny náležitosti rozpočtové federace, výsledkem by bylo v krajním případě zavedení permanentních penězovodů z bohatších zemí do chudších. To by poškodilo všechny, neboť na produktivnější státy by byla naložena vyšší zátěž a ty méně produktivní by definitivně ztratily motivaci se sebou cokoli dělat.

Vyzývat k prohloubení evropské integrace na základě řecké krize je tedy naivní postoj, který nerespektuje fakta a je motivován čistě ideologicky.

Co tedy Evropa potřebuje?

To je jednoduché i složité zároveň: zjednodušit prostředí pro podnikání a usnadnit vznik pracovních míst. Žádné nové daně, žádné nové dotace, žádné penězovody. Žádná ekonomika v lidské historii nedosáhla prosperity díky dotacím. Případ Řecka to dokládá znovu. Je snad zapotřebí ještě nějaký další příklad?

Není náhodou tato krize dílem spekulantů a lichvářů?

Myslím, že žádný rozumný lichvář, znalý svého řemesla, se do řeckých dluhopisů nikdy nehrnul. Na rozdíl od spotřebitelských úvěrů nenastává u státního dluhu kumulace úroků z úroků. Vysoké míry výnosu řeckých dluhopisů jsou důsledkem poklesu jejich ceny – což mimochodem znamená, že většina spekulantů prodělává, s výjimkou malého množství těch, kteří provádějí tzv. krátké prodeje. V zájmu spekulantů by možná bylo, aby EU všechny dluhy „zatáhla“ ze společného. Ale žádného spekulanta, který by momentálně držel řecké dluhopisy, osobně neznám. Znám jen jednoho, který relativně včas prodal s malou ztrátou.

Nějaká další poučení?

Poučení pro českou ekonomiku:

  • Nelze spoléhat na to, že náš dluh „je zatím nízký“, Řecko mělo začátkem 80. let také nízký dluh.
  • Dotace prosperitu nevyčarují.
  • Euro může některým ekonomikám pomoci, jiným uškodit – mějme dobře rozmyšleno, jak to bude u nás, než se ke společné měněpřipojíme.
  • Ani kvalifikovaní a vzdělaní ministři financí Řecku nepomohli; když je systémová chyba v politickém a volebním systému, nepomůže výměna politiků.
Pavel Kohout

Pavel Kohout

Pracoval postupně pro PPF investiční společnost, Komero, ING Investment Management a PPF. V letech 2002–2003 působil jako člen sboru poradců ministra financí Bohuslava Sobotky (ČSSD), od roku 2004 do roku 2006 byl členem... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 1 komentář v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK