Češi, národ bohatých

Nůžky mezi chudými a bohatými se v Česku nebezpečně rozevírají, varují odbory na svých čím dál častějších demonstracích. Vyvolávají tak dojem, že v zemi existuje vysoká nerovnost v rozdělení bohatství a že se vracíme až kamsi do hlubokého 19. století. Rozmrzelí lidé, na něž dopadají reformní škrty, pak snadněji podléhají mýtům o bohatnoucích boháčích a chudnoucích chudácích. Třeba jako je tenhle:

Honza se vrací z vandru domů a potká stařenku. „Tak co, Honzíku, jak je ve světě?“ „Ale, však to znáte, kmotřičko. Bohatí bohatnou a chudák se do ještě větší nouze propadá.“

Kolikrát jsme už slyšeli nebo četli variaci na toto téma? V pohádkách pro děti, stejně jako v těch, které multimilionáři z Hollywoodu točí pro dospělé diváky. Ale motiv bohatnutí bohatých a chudnutí nuzných se objevuje i v seriózní literatuře. Tak třeba tady:

„V zemi, která dosáhla nejvyššího stupně bohatství, by mzda i úroky z kapitálu byly velmi nízké. Mezi dělníky by konkurence při hledání zaměstnání byla tak velká, že mzdy by poklesly na tolik, kolik stačí k obživě příslušného počtu dělníků, a protože země by již byla dostatečně zalidněná, nemohl by se tento počet zvyšovat.“ Země bohatne, zatímco mzdy padají na úroveň pouhé obživy a možná ještě pod ni. Hádáte Karla Marxe? Téměř správně – Marx citoval Adama Smithe. Autor klasického Pojednání o podstatě a původu bohatství národů (1776) je dodnes respektovaným klasikem liberálního myšlení, podobně jako Marx zůstává idolem antiliberalismu.

Omyl klasika

Adam Smith zdůrazňoval, že pracujících je více než zaměstnavatelů, takže konkurence mezi nimi povede k poklesu mezd na holé minimum. Úroveň mezd není dána bohatstvím společnosti, nýbrž konkurencí na pracovním trhu. Ve Smithově době byly důvody pro tento chmurný závěr – opět citát z klasického Bohatství národů: „Není neobvyklé, že na skotské Vysočině matka porodí dvacet dětí, ale nepřežijí ani dvě... Na mnoha místech umírá polovina dětí před čtvrtým rokem věku; jinde před sedmým rokem; a téměř na všech místech před devátým či desátým rokem. Tuto velkou mortalitu však lze najít vždy jen mezi dětmi obyčejných lidí, kteří si nemohou dovolit poskytovat jim stejnou péči jako ti, kdo jsou lépe situováni.“

Adam Smith žil v době, kdy příjmová nerovnost byla nejvyšší v zaznamenané historii. Svědčí o tom studie cen, mezd a majetkových poměrů. Philip Hoffman, David Jacks, Patricia Levinová a Peter Lindert jsou autory výzkumné práce Reálná nerovnost v Evropě od roku 1500. Vyplývá z ní, že v období let 1500 až 1814 rostly ceny základních potravin, což zatížilo rozpočty chudých. Bohatí naopak najímali hodně dělníků a služebnictva za nízké mzdy.

Cenová dostupnost služebnictva je dobrým indikátorem chudoby, stejně jako podíl základních potravin na výdajích domácností. Anglický dělník na přelomu 20. a 30. let 19. století vydával šestasedmdesát procent svých příjmů na potraviny a nápoje. Nynější Angličan vydává za potraviny a nealkoholické nápoje méně než dvanáct procent z celkových výdajů – nízký podíl potravin na výdajích je objektivní známkou bohatství! Pro srovnání: Čech vydává za jídlo a nealko devatenáct procent ze svých celkových vydání.

Když chudí bohatnou

Během 19. století příjmová nerovnost klesala, i když ve srovnání s dneškem byla stále velmi vysoká. Francouzský sociolog Jean Fourastié uvedl v knize Les quarante mille heures (1965) příklady z 19. století. „V roce 1810 dostával magistrátní prezident, předseda kasačního soudu nebo velvyslanec základní plat, který byl padesátkrát vyšší než plat soudního vykonavatele, a to byl pracovník do určité míry privilegovaný. Dnes (tj. v šedesátých letech ve Francii) je tento rozdíl osminásobný.“ Při uvážení daní z příjmu, píše Fourastié, byl v šedesátých letech rozdíl jen šestinásobný. Státní rada vydělával v roce 1840 stejně jako 50 horníků. O necelých sto let později se rozdíl snížil na šestinásobek. Až do roku 1870 vydělávali ve Francii kvalifikovaní dělníci třikrát více než pomocní dělníci a pětkrát více než ženy.

Jdeme-li ještě hlouběji do historie, nacházíme daleko větší příjmové rozdíly. Slavný filozof Erasmus Rotterdamský měl ve 20. letech 16. století jakožto profesor řečtiny a náboženství na univerzitě v anglické Cambridgi příjmy, které se vyrovnaly mzdě 93 anglických zedníků nebo tesařů. Toto číslo uvádí profesor John Munro z Toronta. „Nynější profesor na University of Toronto si vydělá jen asi dvouapůlnásobek příjmu tesaře,“ poznamenává Munro.

Tento paradox lze nicméně snadno vysvětlit zákonem nabídky a poptávky. Díky mnohem vyšší vzdělanosti populace je dnes nabídka kvalifikovaných pracovníků mnohem vyšší než v Erasmových dobách. Platy lékařů, relativně nevysoké, například odrážejí skutečnost, že medicína je společensky vysoce atraktivním oborem. Mít v rodině doktora je větší prestiž než v případě právníka či ekonoma. Vzniká otázka, proč nerovnost během 19. a 20. století systematicky klesala. Ve skutečnosti chudí bohatli rychleji než kapitalisté! Ne, nekruťte hlavami, snižování majetkových a příjmových rozdílů je důkladně dokumentovaný fakt, který se navíc odehrával v nejrozmanitějších ekonomikách, od Anglie a Ameriky přes Francii, Německo až po téměř jakoukoli zemi.

Proč? Protože i kapitalista potřebuje solventní střední třídu a netouží po chudých. Chudí jsou špatní zákazníci. Slovy továrníka Henryho Forda: dělník v automobilce má mít dostatečný příjem, aby si mohl dovolit automobil. Adam Smith se tedy mýlil ve svém názoru na mzdy, neboť společnost složená z milionů chudých a hrstky boháčů nepředstavuje žádoucí rovnováhu – nevyhovuje chudým, ale ani bohatým!

Češi versus Švédové

Postkomunistické státy představují jistou výjimku z trendu. Zejména Rusko se svými oligarchy a Čína se svým polostátním kapitalismem.

Jak jsou na tom Češi? V historickém srovnání žijeme v jedné z nejvíce rovnostářských dob vůbec. Nejen to: na světě nenajdeme zemi, kde by rozdíly v příjmech byly menší. V evropských statistikách trvale držíme primát v nízké míře chudoby, která je definována jako šedesát procent mediánu příjmu. (Medián je hodnota, jež zkoumaný soubor dělí na poloviny – nevypočítává celkový aritmetický průměr, proto budou mít zhruba dvě třetiny pracujících vždy podprůměrnou mzdu bez ohledu na režim.)

V míře rovnosti tedy držíme historický i geografický primát! Jsme větší rovnostáři než Švédové nebo Dánové. Ano, pokud se čtenář na tomto místě naježil nesouhlasem, chápu to. Jak se vysoká míra příjmové rovnosti srovnává se jmény jako například Petr Kellner, Pavel Tykač, Martin Roman nebo dejme tomu Andrej Babiš? Nic zvláštního. Miliardáři se vyskytují v každé normální ekonomice. I v „socialistickém“ Švédsku.

Švédských miliardářů je více a jsou bohatší než ti naši. Však také přišli k majetku budováním hodnot, kdežto gentlemani zmínění v předchozím odstavci – při vší úctě – uspěli hlavně v procesu přerozdělování. Ingvar Kamprad, Stefan Persson nebo rodina Rausingových – ti všichni jsou bohatší než Petr Kellner, aniž by to v jejich rodné zemi budilo nějakou zvláštní pozornost. Spíše než nadměrné bohatství miliardářů – v historickém srovnání nijak nadměrné – trápí Evropu nezaměstnanost. Zejména u mladých lidí, kteří vystudovali a touží po normálním životě s prací a rodinou. Jenže to nejde. Nezaměstnanost mladých dosahuje desítek procent. Postiženy jsou zejména Řecko, Itálie a Španělsko. Ani situace v jiných evropských ekonomikách není ideální.

Kdo bere dělníkům práci

Během celé historie lidstva měla normální rodina jednoho živitele. Německý publicista a kritik sociálního státu Jürgen Borchert klade sugestivní otázku: „Proč až do šedesátých let v SRN bylo možné z jednoho dělnického platu uživit tři děti a ještě postavit dům a proč to není v současné době uskutečnitelné?“ Odpověď je přímočará. Veřejné výdaje západního Německa v roce 1960 představovaly 32,4 procenta hrubého domácího produktu (HDP). To stačilo na fungování sociálně-tržní ekonomiky. V roce 1980 veřejné výdaje nakynuly na 47,9 procenta HDP. Daně a ceny úměrně vzrostly. Během následujících let a desetiletí hltaly veřejné rozpočty Spolkové republiky kolem poloviny HDP rok co rok. Sociální výdaje vzrostly z 20,7 procenta HDP v roce 1960 o polovinu: na 30,7 procenta HDP v roce 1975. Od té doby se drží kolem této úrovně.

Uživit tři děti a postavit dům z běžného platu přestalo být možné, jakmile valnou část mzdových nákladů začal požírat stát. Odvody a daně zdražují práci. Země s vysokou nezaměstnaností a dluhy mívají velmi vysoké daňové a odvodové zatížení práce – Belgie, Maďarsko a Řecko.

Španělští studenti požadují, aby stát vymáhal všeobecnou platnost zákoníku práce. Španělská pracovní legislativa je jedna z nejvíce ochranářských na světě. Zaměstnanec je nepropustitelný. Často má garanci automatického zvyšování mzdy podle inflace. Kvůli nim španělské podniky přijímají co nejméně lidí, neboť nepropustitelní zaměstnanci s privilegii jsou přítěží. Výsledkem je pětačtyřicetiprocentní nezaměstnanost mládeže. Španělští studenti bohužel požadují zesílení právě těch charakteristik systému, které jdou proti nim. Je to, asi jako kdyby středoškoláci demonstrovali za přísnější přijímací zkoušky na vysoké školy. Soudobí Evropané platí nejvyšší daně v lidské historii. V roce 2010 inkasovaly členské země eurozóny průměrně 44,5 procenta hrubého domácího produktu na daních a jiných příjmech. Vydávaly ještě více.

Španělská nezaměstnanost, řecký bankrot stejně jako problémy trhu práce a veřejných financí v různých částech Evropy mají společného jmenovatele. Je jím stát, který s dobrými úmysly zlepšit sociální situaci lidu zatížil pracující neúměrnými daněmi a sešněroval trh práce zákony, jež brání vzniku nových pracovních míst.

Je na čase, aby mladí nezaměstnaní a rodiny přetížené daněmi pochopili, že sociální stát nynějšího typu není řešením; je příčinou problémů.

Psáno pro MF Dnes