Agentury zajímají výsledky, a ne úmysly

José Manuel Barroso vyjádřil hluboké politování nad akcí, která podle jeho názoru neodráží snahy vlády o zkrocení deficitu. Jenomže snaha je jedna věc a fakta věc druhá. Faktem zůstává, že navzdory snahám vlády je Portugalsko odříznuto od finančních trhů bez naděje na návrat v dohledné době. Ratingové agentury nemohou brát v úvahu dobré úmysly, ale jen jejich výsledky – jsou-li nějaké.

Co snížení ratingu znamená v praxi? Ratingové agentury neuvádějí číselnou pravděpodobnost selhání. Lze ji však vypočítat na základě tržních cen dluhopisů a nákladů na pojištění proti němu. Londýnská analytická společnost CMA došla k číslu 47,6 procenta během následujících pěti let. Skóre je tedy zhruba půl na půl, že Portugalsko utrpí nějakou formu státního bankrotu.

Trhy ale někdy bývají přehnaně optimistické. Ještě během druhého čtvrtletí roku 2010, kdy již bylo jasné, že stav Řecka je bezvýchodný, počítala CMA s pravděpodobností úvěrového selhání Řecka ve výši „pouhých“ 55,6 procenta. Nyní je to 80,6 procenta, a to Řecko již je v bankrotové situaci.

Zatím jsme na tom velmi dobře

Nabízí se otázka, jak je na tom Česká republika. Stručně řečeno – zatím velmi dobře. Od agentury Moody’s má rating A1 se stabilním výhledem. Pokud jde o pravděpodobnost selhání podle CMA, odhad činí 6,1 procenta, rovněž během pětiletého horizontu. Mezi celkem 67 hodnocenými zeměmi jsme na 15. místě odzadu, přičemž poslední místo náleží Norsku a první samozřejmě Řecku. Tedy velmi slušné umístění.

V rámci zemí EU jsou lepší jen Švédsko, Finsko, Nizozemsko, Německo, Dánsko, Velká Británie, Rakousko a o malý kousek Estonsko díky svému extrémně nízkému státnímu dluhu. Slovensko (22. místo od konce) a Slovinsko (28. místo) postupně ztrácejí pozice: členství v eurozóně přestává být vnímáno jako stabilizační faktor, stává se z něho riziko. V první pětce nejohroženějších zemí jsou kromě Řecka ještě Irsko a Portugalsko; z mimoevropských pak Venezuela a Pákistán. Dobře si nestojí ani Španělsko, které je ohroženější než Egypt nebo Irák. Ani Itálie s Belgií, které jsou kvůli ohromným dluhům hodnoceny hůře než třeba Kazachstán, Turecko nebo Tunisko.

Nabízí se otázka, jak neblahou situaci eurozóny řešit. Snadná a rychlá odpověď chybí. Vlády států eurozóny ani Evropská centrální banka zřejmě ani nechápou závažnost problému. Svědčí o tom fakt, že dosavadní opatření řešila jen nedostatek likvidity, a nikoli nesolventnost krizí postižených zemí. (Krize likvidity je menší problém: jako když máte prázdný účet a týden do výplaty – ale víte, že patnáctého vám zaměstnavatel opět pošle mzdu a že kamarád vás mezitím založí. Nesolventnost je horší: vaše nutné výdaje převyšují příjmy a pomoc od kamaráda jen odkládá den, kdy váš případ převezme exekutor.)

Víme, jak problém solventnosti neřešit: prohloubením finanční integrace v rámci Evropské unie. Integrace čerstvých jablek s nahnilými není dobrý nápad, stejně jako užší kontakt zdravých lidí s nemocnými tuberkulózou. Myšlenka na fiskální federalizaci je nejhorším ekonomickým nápadem desetiletí.

Konečně je zde otázka, co Spojené státy. Každý přece ví, že americký federální dluh i deficit mají rovněž hrozivé rozměry. Proč ale jsou USA v žebříčku CMA hodnoceny velmi dobře, jako sedmý nejspolehlivější dlužník hned za Dánskem?

Odpověď je prostá. Za prvé, federální vláda má stále obrovský prostor pro snižování nákladů a zvyšování daní. Stačilo by pár nepopulárních opatření na příjmové i výdajové straně, a bylo by rychle po deficitu. A Amerika má historickou zkušenost, že v případě nejvyšší nouze vláda i Kongres bývají ochotny konat. Za druhé, USA na rozdíl od Evropy již překonaly svoji bankovní krizi. Objem špatných úvěrů již kulminoval, krizový režim skončil a opět roste objem investičních a provozních úvěrů.

Umělé urychlení... k ničemu

Co dělají Američané dobře a Evropané špatně? Evropa mnohem více závisí na bankovních úvěrech než USA, které mají vyspělý kapitálový trh. Objem bankovních úvěrů v eurozóně je 2,65krát vyšší než ve Spojených státech! Evropa je ve srovnání s USA předlužená, a tudíž zranitelná. Nejde zdaleka jen o veřejné finance, ale také o bankovní úvěry podnikům a domácnostem.

Kromě toho – Spojené státy se vyvíjely stovky let jakožto měnová unie. Dolar jako jednotná měna vyžaduje velmi vysoký stupeň mobility pracovních sil mezi státy Unie. To je možné díky neexistenci jazykových a kulturních bariér. Evropané se snažili vývoj uměle urychlit na zhruba dvacetinásobné tempo, aniž by chápali rizika tohoto počínání. Přitom není vůbec jasné, zda je vznik Spojených států evropských žádoucí a zda je vůbec i ve vzdálené budoucnosti možný.

Jasné je zatím jen to, že se „podařilo“ vytvořit z Řecka a Portugalska cosi jako Detroit nebo Buffalo, oblasti postižené trvalou strukturální krizí a závislé na federální podpoře. Tragický výsledek.

Psáno pro MF Dnes