Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Jak Nicolas a Angela krotili trhy

Francie a Německo v reakci na prohlubující se dluhovou krizi navrhly vznik evropské ekonomické vlády a všem státům eurozóny zákaz vysokých dluhů. Autor následujícího textu má za to, že nejde o obyčejnou krizi, nýbrž o konec jedné éry.

Záchranný plán Angely Merkelové a Nicolase Sarkozyho zklamal. Jako když pejsek a kočička dělali dort - tak se vyjádřil ekonom Vladimír Pikora ze společnosti Next Finance. Sám jsem chtěl použít pro přirovnání jinou dvojici: Pat a Mat. Teď nevím, která je více adekvátní.

Ale vtipy stranou. Situace je extrémně vážná. Vážnější než kdykoli v poválečné době. Toto není obyčejná krize, nýbrž konec jedné éry. Přelom srovnatelný s rokem 1989 v bývalém sovětském bloku. Tehdy zkrachoval marxistický reálný socialismus. Nyní krachuje systém, který možná vstoupí do hospodářských dějin jako západoevropský dluhový socialismus.

Evropská unie - přesně řečeno, některé členské země - trpí dvojí dluhovou krizí. První z nich se týká veřejných financí, ve druhém případě jde o bankovní krizi. Obě se navzájem prolínají. Například bankovní krize v Irsku uvedla do bezprecedentní černé díry veřejné finance. Vláda se totiž na podzim 2008 zaručila za celý irský bankovní sektor, který posléze zkrachoval a stáhl s sebou i sektor veřejný. Naopak v Řecku probíhá opačný proces: státní bankrot postupně destabilizuje donedávna slušně fungující řecké bankovnictví.

Rozdávání dárečků

Rozsah obou krizí dosáhl historicky nevídaných hodnot. Proč? Čísla hovoří jasně. V průběhu let 1995 až 2010 včetně byly příjmy veřejného sektoru členských zemí dnešní eurozóny překvapivě stabilní: kolísaly v úzkém rozmezí kolem 45,6 procenta hrubého domácího produktu. Naproti tomu průměr výdajů za stejnou dobu činil 48,6 procenta HDP. Utrácelo se vesele i v dobách růstu, kdy má státní rozpočet splácet dluhy a chystat rezervy na horší časy, podle Keynese.

Proč vlády nedokázaly hospodařit, je zřejmé: byla v tom politika. Snaha zavděčit se voličům a rozdávat dárečky. Zde nutno konstatovat, že nynější mravokárné snahy Německa o nastolení disciplíny jsou pokrytecké až na půdu. Německo bylo jedním z prvních členských států, které porušily kritérium Paktu růstu stability týkající se rozpočtového schodku. A když v roce 2003 Německo a Francie potřetí za sebou porušily kritérium deficitu státního rozpočtu, vymínily si výjimku z pravidla. Když už veřejné zadlužování nestačilo, zavedly státy benevolentní podmínky podporující zadlužování firem i obyvatelstva. Evropa je ve srovnání s USA na srovnatelné hladině veřejného dluhu, je ale mnohem více zadlužena u bank: o 165 procent více než Spojené státy!
Riziková je již samotná výše objemu úvěrů. K ní se ale navíc přidává propojení bank s rizikovými zeměmi eurozóny - další kritický faktor.

Francie i Německo mají státní dluhy vysoce nad hladinou 80 procent HDP, což je pro zdravou ekonomiku v mírové době nenormální. Vysoký dluh je jako obezita - také se hromadí nějakou dobu a také nepředstavuje sám o sobě akutní riziko. Jenže podobně jako je obezita rizikovým faktorem pro srdeční infarkt, může mít vysoké zadlužení za následek náhlou ztrátu důvěry - což se na finančních trzích téměř rovná rozsudku smrti.

Trh není nepřítel, ale partner

Kdyby Merkelová a Sarkozy o finančních trzích věděli aspoň tolik, co studenti prvních ročníků finančních fakult, byla by jim jasná jedna základní věc. Finanční trh není nepřítel, ale obchodní partner. Trh poskytl vládám, občanům i firmám obrovské částky, které byly částečně užity produktivně, částečně prohýřeny ve jménu sociálního státu. Nyní se trh bojí, že o značnou část investic přijde. Dramatické poklesy ceny španělských a italských dluhopisů v průběhu léta byly jen průvodním jevem velké nervozity. A namísto uklidnění se Sarkozy a Merkelová pokouší trhy ještě více znervóznit!

Nad tím vskutku zůstává rozum stát. Snad se Merkelová jakožto postkomunistická politička nikdy úplně nezbavila komunistického myšlení. Fungování kapitálových trhů očividně zná jen z politických školení FDJ (východoněmecká obdoba Socialistického svazu mládeže), kde byla mimochodem funkcionářkou. A co Sarkozy? Ten zřejmě v poslední době nemyslí vůbec.

Trhy očekávaly zavedení společného evropského dluhopisu, který by sice problém předlužení nevyřešil, ale přinesl by alespoň krátkodobou úlevu. Namísto toho Francie a Německo křísí myšlenku Tobinovy daně z finančních transakcí. Tu mimochodem odmítl jako chybný nápad i sám James Tobin nedlouho před svou smrtí v roce 2002. (Svoji Nobelovu pamětní cenu dostal za zcela jinou práci.)

Štěstí v neštěstí

Bezradnost Francie a Německa je však i příležitostí. Především pro Londýn a jeho finanční trh. Ale i pro Prahu, pokud chytneme příležitost za pačesy. Především je však nutné radikálně se politicky distancovat od snah Paříže a Berlína.

Vrátíme-li se k tématu evropské dluhové krize samotné, nabízí se samozřejmá otázka, jaké by mělo být správné řešení. Ideologové mají jasno: více Evropy a ještě více Evropy! Hořkým faktem bohužel zůstává, že v poválečných dobách před eurem se bankovní krize západní Evropě vyhýbaly - s jedinou výjimkou, kterou byla švédská krize v roce 1991. Ta však byla regionální epizodou. Francouze nebo Němce vůbec nezajímala, na rozdíl od nynější irské nebo španělské krize. Proč?

Evropská integrace přinesla vzájemné propojení trhů. Zpočátku báječná myšlenka však má i svůj rub, neboť i nynější krize je hezky evropsky integrována tak, že v zóně společné měny přímo, či nepřímo postihne každého. Asi jako kdyby nemocnice zrušila infekční oddělení a přestala používat dezinfekci.

Čas nelze vrátit a euro nelze zrušit. Lze však říci občanům pravdu: Zazvoňte klíči, končí jedna historická epocha. Sociální stát ve své podobě z posledních zhruba čtyřiceti let ale není nutné reformovat. Stačí jej zrušit. Ani tento sociálně inženýrský experiment nevyšel, smůla.

Psáno pro Lidové noviny

Pavel Kohout

Pavel Kohout

Pracoval postupně pro PPF investiční společnost, Komero, ING Investment Management a PPF. V letech 2002–2003 působil jako člen sboru poradců ministra financí Bohuslava Sobotky (ČSSD), od roku 2004 do roku 2006 byl členem... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 23 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK