Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Americká centrální banka si žádnou chválu nezaslouží

Po dvou kolech kvantitativního uvolňování (QE) se nezaměstnanost ve Spojených státech stále drží nad devíti procenty a meziroční index spotřebitelských cen vyšplhal na 3,6 procenta. Z technického hlediska dnes USA stojí před vážnou hrozbou stagflace. Někteří ekonomové však přesto volají o nastartování ekonomiky prostřednictvím čtyřprocentní inflace.

Tištění peněz žádným všelékem pro churavou americkou ekonomiku není. Vysoká nezaměstnanost a pomalý růst jsou dány strukturálními problémy a politickou nejistotou, nikoli nedostatkem monetárních stimulů. Vysoké mezní daňové sazby, zejména na kapitál, nejistota ohledně penzí a nákladů na zdravotní péči a nejasná pravidla utváření monetární a fiskální politiky narušily přirozený koloběh obchodu.

Jedním z hlavních viníků je Federální rezerva pod vedením Bena Bernankeho, která drží příliš nízké úrokové sazby již příliš dlouho, čímž podhodnocuje úvěrový trh, podněcuje vyšší míru riskování a nafukuje bubliny na dluhopisových a komoditních trzích.

Bernankeho Fed drží úrokovou sazbu zápůjčních fondů (FFR – Federal Funds Rate) téměř u nuly již od prosince 2008 a podle nejnovějšího příslibu Fedu to tak zůstane ještě nejméně dva roky. Nízké sazby znamenají, že Fed dnes de facto cíluje ceny aktiv neboli fixuje úrokové sazby tak nízko, aby podepřel padající ceny dluhopisů a jiných aktiv.

A řekl Fed: Buď měna

V důsledku toho investoři realizují projekty, do nichž by se jinak nikdy nepustili. Jde však o investice chybné, takzvané „malinvestments“, které se stanou neudržitelnými, jakmile začnou úrokové sazby znovu růst.  F. A. Hayek již dávno poukazoval na rizika monetární manipulace, která podhodnocuje úvěry a vybízí k neúměrnému riskování. Laciné peníze a úvěry však nemají dopad pouze na cenovou hladinu, zkreslují také relativní ceny a produkci, a tím způsobují chybnou alokaci zdrojů. Uměle snižované úrokové sazby nepříznivě ovlivňují strukturu produkce a jsou příčinou recese – když úrokové sazby vzrostou a bubliny popraskají.

Když prezident Nixon v srpnu 1971 zavřel „zlaté okno“, ztratil dolar svou kotvu (přestože šlo o kotvu již dosti chatrnou). Dnes stojí celý svět na standardu „buďtež peníze“, což vlastně ani žádný standard není. Federální rezerva se musí vyrovnat se svým dvojím mandátem, tedy požadavkem jak cenové stability, tak plné zaměstnanosti. Za neuspokojivé výsledky jí však nehrozí žádný postih.

Fed naopak v rámci finanční krize let 2008–2009 podstatně navýšil své diskreční pravomoci, nikdo však pro neschopnost krizi zabránit nepřišel o místo. Skupováním masivních kvant státního dluhu položil Fed stabilní měnu na oltář zbytečných státních výdajů. Fed místo aby stabilizoval růst nominální poptávky a usiloval o dlouhodobou cenovou stabilitu monetizuje dluh a alokuje úvěry, a pohybuje se tak na velmi tenkém ledě.

Centrální banka ministrem bez portfeje

Monetární politika je čím dál více zpolitizovaná. Fed předstírá „nezávislost“, ale Bernanke a spol. jsou dnes ve skutečnosti nepřiznanými členy Obamova kabinetu, snad kromě několika oponentů ve Federálním výboru pro operace na volném trhu (FOMC – Federal Open Market Commitee).

Absence jakýchkoli monetárních pravidel, která by Fed nějakým způsobem držely na uzdě, a jakéhokoli principu konvertibility po vzoru zlatého standardu znamená, že Fed má monopol na měnovou bázi, o níž rozhoduje nepočetná skupinka úředníků, kteří navenek vystupují, jako by uměli předvídat budoucnost.

V režimu zlatého standardu určují optimální množství peněz tržní síly – nabídka peněz se spontánně přizpůsobuje poptávce po penězích. To zaručuje dlouhodobou cenovou stabilitu, na rozdíl od přístupu „buďtež peníze“ bez pravidel a konvertibility.

I centrální banka se silnými diskrečními pravomocemi může teoreticky omezovat množství peněz a pečovat o dlouhodobou cenovou stabilitu prostřednictvím regulace růstu nominální konečné poptávky. Teorie však nepočítá s problémem rozptýlených znalostí ani s teorií veřejné volby, kvůli nimž je v praxi taková ideální centrální banka pouhou iluzí.

Kdo ručí za stát?

Problém se státními papírovými penězi pod kontrolou státu a výhody komoditního standardu si již před dvěma sty lety uvědomoval James Madison, hlavní architekt americké ústavy. Roku 1831 napsal: „Jedinou adekvátní garancí jednotné a stabilní hodnoty papírové měny je její konvertibilita na podkladovou komoditu, nejméně kolísavou a jedinou univerzální měnu.“

Politika Federálního rezervního systému je defektní, neboť defektní je samotná instituce, která ji provádí. Jak poznamenává Madison: „Uvědomuji si, že hodnotu rovnocennou s hodnotou podkladové komodity lze udělit papírovým penězům i jakémukoli jinému médiu tím, že se bude vydávat pouze jejich omezené, nezbytně velké množství. Co nám však zaručí, že se legislativní a výkonné složky státu budou přísně držet svých vlastních principů a záměrů?“

Tuto otázku dosud nikdo uspokojivě nezodpověděl.


James A. Dorn je viceprezidentem pro akademické záležitosti a specialistou na monetární politiku libertariánského think tanku Cato Institute.

Text byl převzatý z webu magazínu Forbes. Do češtiny přeložil Aleš Drobek

Komentáře

Celkem 3 komentáře v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK