Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Jak Usáma zadlužil Západ (I.)

Pamatujete si, co jste dělali 11. září 2001? Pokud jste náhodou ekonom nebo pracujete na finančních trzích, možná si vzpomenete na neodbytnou myšlenku doprovázející normální lidský pocit hrůzy: „Proboha, na něco takového nemáme modely!“

Ekonomie umožňuje vyhodnocovat pravděpodobné dopady změn daní, úrokových sazeb, cen komodit, akcií a nemovitostí. Ekonomická teorie nebyla vytvořena pro to, aby fungovala jako meteorologie - odtud pramení časté výtky, že ekonomové nebyli schopni předpovědět krizi v roce 2008. Ale žádného ekonoma nenapadlo, aby vytvářel model pro teroristický útok velkého rozsahu. V případě absence modelů se ekonomové dívají do historie a hledají analogie. Někteří dokonce tvrdí, že skutečné historické precedenty jsou lepší než teoretické modely. Někdy je to určitě pravda. V případě 11. září se však ukázalo, že všechny obdoby selhaly. Všechno bylo jinak.

Nový Pearl Harbor

Usáma bin Ládin mohl stěží zvolit vhodnější čas a místo, aby Spojeným státům způsobil maximální škody. Na podzim 2001 byla americká ekonomika v nejhorším stavu za mnoho let. Amerika zápasila s důsledky prasknutí internetové investiční bubliny. Ceny ropy začaly překonávat období extrémně nízkých hodnot, během nichž si ekonomika zvykla na levnou energii. Situaci zhoršovala série skandálů, z nichž Enron vstoupil do dějin financí jako příklad enormní nepoctivosti. A jen tak mimochodem: americká ekonomika byla v recesi od března 2001.

Volbu místa není třeba komentovat: dvojice nejvyšších newyorských mrakodrapů byla nejnápadnějším možným symbolem, podobně jako Pentagon. A to ještě nevyšel útok na další cíl, kterým měl být Bílý dům nebo Kongres. Žádné překvapení, že ihned po útoku se hovořilo o novém Pearl Harboru. Japonský útok na americkou námořní základnu znamenal vstup USA do druhé světové války. Také v září 2001 bylo jasné, že bude následovat vleklý ozbrojený konflikt, byť s nižší intenzitou. Tím však analogie končily.

V roce 1941 byly Spojené státy stále ve stínu velké deprese. Vysoká nezaměstnanost, nízké ceny, nízké objemy dluhů -americká ekonomika byla tehdy Šípkovou Růženkou, která čekala, až ji něco probudí. Roli kouzelného oživujícího polibku splnily masivní válečné výdaje financované největším federálním rozpočtovým schodkem v historii. Díky nízkému předchozímu zadlužení deficitní utrácení Ameriku nepoškodilo, nýbrž rozhýbalo její krevní oběh.

Jak se budí Růženky

Situace o šedesát let později nemohla být odlišnější. Představte si, že budíte nějakou nepohádkovou Růženku po pořádné „pařbě“ brzy ráno, třeba kolem deváté. Co udělá? Nejspíše si zaretušuje kruhy pod očima a hodí do sebe energetický nápoj - tedy v tom lepším případě.

Něco podobného udělala i Amerika. Roli energetického nápoje splnila měnová politika provozovaná Federálním rezervním systémem. Fed snížil základní úrokové sazby na nejnižší hodnotu za předchozích více než čtyřicet let. Vynechejme však technické detaily týkající se úrokových sazeb, swapů, diskontních oken a operací na volném trhu. Toto může zajímat odborníky, ale pro širokou veřejnost jsou podstatné dvě věci.

Zaprvé americká měnová politika byla od 11. září nepřetržitě expanzivní, což znamená, že fungovala jako energetický nápoj pro ekonomiku. (V horším případě možná jako doping, jak si objasníme později.) Konkrétně: objem likvidních peněz v hotovosti a na okamžitě přístupných účtech (měnový agregát MZM, Money Zero Maturity) vzrostl během posledních deseti let o 98,5 procenta.

Když se během desetiletí prakticky zdvojnásobí objem likvidních peněz, musí to nutně mít dopad na ceny. Ale tvrdit, že vzápětí po 11. září začal americký Fed bezhlavě chrlit peníze do ekonomiky, by byl omyl. Když se totiž podíváme na předcházející desetiletí 1991-2001, objem peněz podle MZM vzrostl dokonce o 118,8 procenta!

Reakcí Fedu na útok tedy nebylo rozpoutaní divokého měnového večírku - pouze udržoval v chodu ten, který trval již někdy od roku 1998. Tehdy totiž Alan Greenspan, dlouholetý předseda Rady guvernérů Fedu, došel k názoru, že inflace nehrozí, takže je možné uvolnit měnové kohouty. Měl částečně pravdu: inflace tehdy skutečně nehrozila - díky nízkým cenám energií a díky intenzivnímu mezinárodnímu obchodu. Globalizace přinesla pád obchodních bariér a pokles cen.

Proto se zdálo, že americká ekonomika unese rychlejší růst objemu peněz než za jiných okolností. Jenže peněžní růst (monetární inflace) měl své důsledky: rychlý růst objemu úvěrů, bubliny na trzích akcií i nemovitostí a také aféry typu Enron, které nastávají vždy, když je v ekonomice příliš mnoho levných peněz. Nadměrný růst objemu peněz nakonec způsobil i hypoteční krizi v roce 2007 a bankovní krizi o rok později.

Na druhé straně Rybníka

Jenže to již předbíháme. Na východní straně Atlantiku mezitím podle plánu proběhlo úspěšné přijetí eura. Společné evropské měny, která měla učinit přítrž finančním krizím, přinést cenovou stabilitu, posílit hospodářský růst a především zaměstnanost. Alespoň podle svých propagátorů. Euro přišlo v době, kdy se Evropě nedařilo právě nejlépe. Nezaměstnanost kolem deseti procent se stávala dlouhodobým normálem, hospodářský růst stagnoval. Evropa si prožila svoji vlastní verzi technologického boomu, který měl podobné efekty jako v USA. Vzniklo méně technologických akcií na burze, ale o to více bylo špatných úvěrů.

Sektor telekomunikací byl v ruinách, neboť společnosti se finančně vysílily aukcemi GSM pásem třetí generace. Hrozila úvěrová deflace. Euro proto vzniklo jako měna s nízkými úroky. Přesto ke dni 11. září 2001 činila základní repo sazba Evropské centrální banky 3,25 procenta. Týden po katastrofě ji snížila o půl procentního bodu. A zlevňování peněz pokračovalo: během let 2003-2005 činila základní evropská sazba pouhé 1 procento.

Evropská centrální banka nesledovala Fed jen tak ze solidarity. Cílem bylo udržet inflaci v rozmezí nula až dvě procenta ročně, což je mimochodem oficiální cíl Evropské centrální banky. Fed má naproti tomu svůj cíl formulován mnohem volněji: pečovat o cenovou stabilitu a zaměstnanost. Přesto však Evropané udržovali své úrokové sazby v průměru na nižších úrovních než Američané. Proč? Evropští centrální bankéři se obávali deflace. Mělo to svůj efekt: objem peněz v eurozóně vzrostl během let 2001-2011 celkově o 117,3 % (měřeno ekvivalentem agregátu MZM, který se v Evropě oficiálně neuvádí). O Americe se často říká, že pumpuje inflační dolary do oběhu hlava nehlava - proto prý dolar padá. Jenže Evropané dělají totéž a v ještě větší míře. Pokud jde o relativní sílu eura oproti dolaru, zde hrají roli evropské exportní velmoci: zejména Německo a Nizozemsku.

Nafoukněte si svoji vlastní bublinu

Shrňme si tedy ještě jednou základní mechanismus šoku z 11. září. Centrální banky, Fed i ECB, by i bez teroristických útoků patrně snižovaly úrokové sazby, aby zabrzdily hospodářský pokles. Útoky však přiměly banky k bezprecedentní politice ultralevných peněz v neomezené míře. To mělo své makroekonomické důsledky.

Jaké? Více zítra…

Psáno pro Lidové noviny

Pavel Kohout

Pavel Kohout

Pracoval postupně pro PPF investiční společnost, Komero, ING Investment Management a PPF. V letech 2002–2003 působil jako člen sboru poradců ministra financí Bohuslava Sobotky (ČSSD), od roku 2004 do roku 2006 byl členem... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 19 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK