Ficova cesta zpět k moci je dlážděná eurem

Slovensko bylo až do minulého roku proslulé jako „nejspolehlivější“ středoevropský člen Evropské unie. Pokud šlo o domácí záležitosti, vláda a opozice se už od roku 1994 téměř nikdy a na ničem neshodly, když však došlo na unijní otázky, šla na Slovensku i ta největší vnitropolitická řevnivost stranou. A tak například socialisticko-nacionalistické vládě Roberta Fica nedělalo nejmenší problém převzít program přijetí eura, rozjetý předchozí pravicovou vládou, a dotáhnout ho 1. ledna 2009 do úspěšného konce.

O rok později přišla první „euronepříjemnost“: začalo se hroutit Řecko. Ficova vláda ale pokračovala v kurzu premianta a na úrovni ministrů financí a premiérů odsouhlasila slovenskou účast na záchranných programech. Bylo krátce před volbami a předvolební boj přinesl něco dosud nevídaného: pravicová opozice na pomoc Řecku zaútočila takovým způsobem, že Ficovi nezbylo než nechat rozhodnutí až na novém parlamentu. Ve volbách v celkovém součtu zvítězila pravice. A dlužno dodat, že to překvapilo všechny, včetně jí samotné.

Pět minut slávy Ivety Radičové

Vítězové voleb tak náhle stáli před dilematem, zda se držet mezinárodních závazků, nebo předvolební rétoriky. Domácí košile byla bližší než evropský kabát. Premiérka Iveta Radičová, která se slovenské ne nebála jet obhájit i před Angelu Merkelovou do Berlína, si pak užívala svých pět minut slávy. Byť o mezinárodních financích mnoho nevěděla, suverénně poskytovala rozhovory pro Financial Times i další světová média.

Ministr zahraničí Mikuláš Dzurinda však už tehdy dobře věděl, že něco takového si malé a chudé Slovensko může vůči svým evropským partnerům dovolit maximálně jednou za deset let. 800 milionů eur, které Slováci na půjčce Řecku ušetřili, by se jim totiž mohlo šeredně prodražit.

Rok se s rokem sešel a je tu další „lapálie“: v průšvihu už není jen Řecko, ale i další země platící eurem. Na stole tak leží otázka přifouknutí eurovalu, finančního airbagu pro státy eurozóny v dluhových problémech. V sázce je mnohem víc než před rokem. Základní slovenský vklad do eurovalu je 660 miliónů euro. Ovšem podíl na garancích v jeho navýšené verzi dosahuje 5,77 miliardy eur, tedy 8,8 procenta loňského HDP. To je obrovská suma a předseda vládní strany Svoboda a solidarita Richard Sulík mluví o „hazardu s penězi daňových poplatníků“. Euroval pro něj představuje „cestu k socialismu“ – a tento názor podporuje týmiž argumenty, které používala slovenská vládní koalice před rokem. Tedy příměry typu „chudí Slováci nemohou přispívat na dluhy bohatých Řeků“.

Buď euroval, nebo pád vlády – a Fico u moci

Navýšení eurovalu musí odhlasovat všechny státy eurozóny. Pokud Slovensko zůstane stranou, bude to pro něj znamenat fatální diplomatické problémy. Jenže Richard Sulík má vůli i sílu hlasování zablokovat. „Určitě nebudeme hlasovat pro euroval, a zda to bude znamenat pád vlády, to už není v našich rukou,“ říká Sulík, který může být zásadový, stejně tak však mohl vycítit v „ochraně peněz slovenských daňových poplatníků“ populární téma.

Snad to zazdí někdo jiný...

Prozatím byl problém, který může znamenat konec vládní koalice Ivety Radičové, odložen na říjen. Slováci oznámili, že o eurovalu budou hlasovat až jako poslední stát eurozóny. Doufají, že euroval před nimi shodí ze stolu některý jiný stát, třeba Finsko, a tím se problém „vyřeší sám“. Zatím to však jsou jen teoretické naděje a hlasy ze Slovenské demokratické a křesťanské unie už mluví o tom, že její šéfka a premiérka Radičová plánuje spojit hlasování o eurovalu s hlasováním o důvěře vládě. Což je téměř jistá cesta k předčasným volbám a jistému vítězství nacionálního socialisty Roberta Fica.

Člověka skoro až napadá, zda to nebyl od Fica prozřetelný politický záměr, dovést Slovensko do eurozóny. Nebýt na Slovensku euro, těžko by totiž mohl pomýšlet na tak rychlý návrat k moci. Každopádně k ní má díky euru mnohem blíže, než by měl, kdyby Slováci dál platili slovenskou korunou.

 Autor je redaktor Lidových novin