Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Socialismus s termodynamickou tváří

Jsou dvojí zákony: jedny dané, to jsou zákony přírodní, druhé si vymýšlejí lidé. Počet těch prvních je konstantní (jen čas od času se povede objevit nějaký, který jsme doposud neznali), počet druhých – roste. Zkusme aplikovat přírodní zákony na bujení ekonomických (a společenských) regulací. K čemu dojdeme? Podle druhého termodynamického zákona se uregulujeme k ekonomické smrti.

Taky jste si všimli, že některé věci jdou ve společnosti jedním směrem jaksi samy, zatímco opačným směrem je potřeba hodně tlačit, případně to nejde vůbec? Třeba množství předpisů. Každá vláda prosadí svá oblíbená nařízení, ale zrušit ta předchozí už nejde. Každá vyhláška totiž odkazuje na jinou vyhlášku – vytáhnete jednu a sesype se třicet dalších. Nebo počty úředníků. Nahoru jdou nějak samy. Pak se jednou za čas začne mluvit o snižování stavů, najme se pár (desítek) lidí na oddělení interního auditu, aby se zjistilo, kteří úředníci nemají co na práci, a za rok se zjistí, že úředníků je pořád stejně. A ti z interního auditu tam zůstali taky.

Samoorganizovaný hrnec a vývar z ekonomie

Každému, kdo slyšel něco o termodynamice, to připadá povědomé. Hrnec horké vody vychládne sám (a ohřeje tím vzduch v místnosti), ale zkuste pak místnost ochladit tak, že nadbytečné teplo zase „odložíte“ do toho hrnce se studenou vodou (kterou tím znova ohřejete). Ačkoli se oba procesy liší jen ve směru, kterým teplo teče, ten první jde jaksi sám od sebe a ten druhý nejde vůbec. Tuto nesymetrii vysvětluje druhý termodynamický zákon, který postuluje stálý růst entropie a – jak známo z fyziky – kde začíná entropie, končí všechna legrace.

Nejsme první, komu analogie mezi termodynamikou a společností přijde zajímavá. Stačí se podívat na heslo „Thermoeconomics“ na wikipedii. Úspěch Paula Samuelsona (včetně jeho Nobelovy ceny) byl vlastně založen na tom, že adaptoval matematický aparát termodynamiky na popis ekonomiky a vytvořil tím nebezpečnou iluzi, že ekonomie se tak stává stejně „exaktní“ jako fyzika.  I když této iluzi rozhodně nepodléháme, rádi bychom poukázali na jednu zajímavou analogii mezi termodynamikou a ekonomickou aktivitou, která vede k růstu bohatství ve společnosti.

Vraťme se k našemu oblíbenému hrnci s vodou. Co jiného taky můžeme jako statní zaměstnanci dělat než koukat na vodu, která se vaří na kafe? Když hrnec postavíte na plotnu a začnete zvolna ohřívat, nejprve se ohřeje spodní vrstva vody, zvětší svůj objem a začne stoupat nahoru. Horní vrstva naopak klesá dolů, protože je chladnější, a tudíž těžší. Tam se začne ohřívat a celý cyklus se opakuje. Když je rozdíl teplot nahoře a dole v hrnci dost velký, dojde k zajímavému jevu: Voda proudící nahoru si začne „příliš překážet“ s vodou proudící dolů a celý systém se chytře strukturalizuje tak, že v některých místech proudí voda jen nahoru a v jiných zase jen dolů. Utvoří se překvapivě pravidelná mozaiková struktura malých vodních „koleček“ spojujících dno nádoby s volnou hladinou nahoře. Říká se jim Rayleighovy-Bénardovy konvekční buňky a celý jev je známým případem samoorganizace systému, který je udržován daleko od termodynamické rovnováhy. Aktivita v systému (v našem případě proudění vody v hrnci) je způsobena rozdílem nějakého potenciálu (v našem případě rozdílem teplot nahoře a dole nádoby). Snížením rozdílů teplot (tedy „spravedlivějším” přerozdělením teplot v systému) aktivita pohasíná a zajímavá emergentní struktura (Rayleighovy-Bénardovy konvekční buňky) mizí. Vyrovnání teplot v celém systému potom vede k úplnému vyhasnutí jakékoliv aktivity.

Rovnost přirozená a nařízená

Vraťme se nyní k ekonomii. Ekonomická aktivita ve společnosti je jev žádoucí, na čemž se překvapivě shodnou socialisté, liberálové i konzervativci, a navíc je, podobně jako konvekce v hrnci, hnána rozdílem nějakého potenciálu. Ukažme si to na příkladu. Pokud vy máte milion a aspoň trochu rozumu, pak je vaším zájmem si tento majetek (respektive jeho kupní sílu) minimálně udržet. Pokud já mám jen stovku, mám dobrý důvod chtít získat více, protože chci zvýšit svou kupní sílu. Vy můžete své peníze půjčit někomu, kdo má chytrý nápad, jak peníze použít (například vyrobit něco nového nebo něco starého levněji), nebo ten chytrý nápad máte vy sám. Já mám také dvě možnosti. Buďto vás okradu, nebo pro vás budu pracovat. Mezi námi jsou tedy vlastně rozloženy dva potenciály: Majetek a nápady. Předpokládejme, že si oba vybereme ty druhé možnosti a rozjede se výroba. Co bude výsledkem?  Díky naší společné činnosti, vzroste bohatství celé společnosti. Plynou z toho dvě poměrně zajímavá pozorování:

  • Nelze současně usilovat o vyrovnání rozdílu potenciálů ve společnosti a růst bohatství celé společnosti.  Angličané pěkně říkají You can’t eat the cake and have it. Vyrovnávání potenciálových rozdílů se v Evropě prodává pod názvem „snižování nerovnosti“. Je proto dobré se zeptat vaší oblíbené politické strany: Usilujete o snižování nerovnosti ve společnosti? Usilujete současně i o růst jejího bohatství? Obě odpovědi těžko mohou být současně kladné. Tak si na to vzpomeňte, až vám zas bude někdo vykládat o ekonomickém růstu a příjmové rovnosti a u toho bude mávat grafy s Giniho koeficienty. Je vůbec podivuhodné, jak se interpretace pojmu „rovnost“ posunula. Je nebetyčný rozdíl mezi rovností podle americké deklarace nezávislosti („... all men are created equal...“) a současným evropským pojetím rovnosti jakožto žádoucí (a úředně nařízené) stejnosti.
  • Snižováním nerovnosti bráníme ekonomické aktivitě a může se tak stát, že úplně přijdeme o nesmírně zajímavé emergentní struktury ve společnosti. Dokud je tepelný gradient v hrnci malý, voda se jen líně převaluje a nikdo neumí předvídat, jak zajímavá struktura se objeví, až plotýnku rozpálíme. Emergentní struktury bývají obtížně předvídatelné a představují jakýsi „fázový přechod“, po kterém se systém zařídí zcela novým, neočekávaným způsobem. Vývoj společnosti sestává právě z vytváření takových emergentních struktur (kdo v osmdesátých letech tušil, co přinese nástup internetu) a je jistě škoda se o ně připravovat.

Meze analogie

Zbývá dodat dvě maličkosti: Některé společnosti (například sever Evropy a Německo) jsou schopny bohatnout i při daleko nižším stupni potenciálových (majetkových) rozdílů. Že by to mohlo třeba nějak souviset s protestantskou etikou a duchem kapitalismu napadlo už Maxe Webera (zbožnost je také jakýsi potenciál, jehož rozdíl má smysl sledovat). Druhá věc je, že majetková nerovnost, která v některých společnostech vede k žádoucím emergentním strukturám, umí kupříkladu v Latinské Americe vytvořit nechvalně známé chudinské čtvrti. Bez takových emergentních struktur bychom se ale jistě rádi obešli.

S potenciálovými rozdíly se to prostě nesmí přehánět. Koneckonců příliš žhavá plotýnka také vede k tomu, že se všechna voda odpaří a kafe nebude.

Komentáře

Celkem 0 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK