Jen ty peníze trochu rozhýbat

S lehkou nadsázkou můžeme říci, že centrální banky celého světa se spojily v úsilí zaplavit svět penězi. Předbíhají se, kdo vytiskne víc a rychleji. A bylo by je i za co utratit. Problém je jen v tom, u koho tyto peníze leží – u bohatých lidí, kteří během posledního desetiletí akumulovali dolary a eura, vytvořené hypotečními a později vládními půjčkami. Většinou však bohužel platí, že když má někdo patero ferrari, už mu přijde hloupé kupovat si šesté. A už to ani nestojí za starosti s rozšiřováním garáže. Peníze leží ladem a nezaměstnaných přibývá.

Zleva je slyšet: „Zavedeme progresivní daň, zvýšíme daně podnikům!“ To by v celosvětovém měřítku pravděpodobně pomohlo naplnit státní pokladny bez negativního efektu na hospodářský růst. Vědomi si své pozice volají po těchto krocích jak američtí, tak němečtí miliardáři, kteří prohlašují, že zvýšení daní neovlivní jejich spotřebu ani investice jejich firem. Pořád je tu ale riziko – mimochodem dost vysoké – že než platit vysoké daně, rozhodnou se podniky i boháči podstoupit trochu toho nepohodlí a „přestěhují se“ do daňového ráje. Státní pokladny pak budou muset při snižování schodků sáhnout ještě hlouběji do kapsy střední třídě.

Na USA nespoléhejme

S mírným úsměvem na rtech se dívám na to, s jakým očekáváním se na trzích vyhlížejí nová data o spotřebě v USA, zatímco po těch německých neštěkne pes. Jako by si celý svět nalhával: „Amerika ten svět zase vytáhne z bryndy, stačí strýčku Samovi přilepšit pár dolary za federální dluhopisy a hned zase můžeme chrlit kecky, dévédéčka a čtyřkolky směr USA.“ Americký spotřebitel je ale zcela vyždímán, předlužen, je pacientem na kapačkách, do kterého chceme nalít redbul a postavit ho na start maratonu.

Tahle „černá práce“ je na zemích, které dlouhodobě vyráběly více, než jedly (Německo, Čína, Japonsko), a podobají se svěžím borcům vyklusávajícím na ovále. Tyto státy a jejich obyvatelé dnes musí prostě víc jíst a je potřeba, aby si naservírovali pořádnou porci. Ať už jde v praxi o snížení sazeb Evropské centrální banky, posílení čínského jüanu, či zdanění úspor v Japonsku. Pokud tyto země zvýší spotřebu, stále jim poteče příjem z investic v zahraničí, které se počítají v tisících miliard dolarů, takže nějací zadlužení chudáci se z nich nestanou.

Chvála utrácení

Spotřeba zkrátka musí vzrůst. Světové firmy jako Lufthansa, Dell, L’Oréal vám prostě nebudou investovat, když vidí, že dnešní poptávku v klidu uspokojí se stávajícími letadly a výrobními linkami. Nemluvím ale o bezhlavém nakupování na spotřebitelský úvěr „za bezvadných 20 procent ročně“, mluvím o rozhýbání miliard ležících ve Švýcarsku a na Kajmanských ostrovech nebo investovaných ve zlatě. Těmito penězi (až budou utraceny a dostanou se k „obyčejným lidem“) mohou být splaceny všechny subprime hypotéky a sníženy rozpočtové schodky.

U velmi bohatých lidí proto může mít shopaholictví pozitivní účinky na ekonomiku jako celek a výrobci luxusního zboží by měli přijít na to, jak těchto shopaholiků vytvořit co nejvíce.

Záchranou pro globální ekonomiku tedy není nekonečné vládní plýtvání na úvěr (chce-li fiskální stimulace), ale utrácení bez zadlužování, bez jediného půjčeného centu. Rozpočtové díry skutečně mohou zalepit majetní lidé po celém světě spolu s nezadluženou střední vrstvou států, jako je Německo, Japonsko a Čína, proč by je ale měli platit na nedobrovolně zvyšované dani z příjmu, když by je mohli platit dobrovolně: na daních ze spotřeby. Nejmenovaný český premiér se nemýlil, když říkal, že zdroje jsou. Peněz je skutečně dost, i když ne ve státních pokladnách. Jde jen o to trochu je rozhýbat.