Pavel Kohout: Neklást odpor by byla hanba! Slovensko si užilo 24 hodin svobody

Stál podle vás euroval za návrat Roberta Fica?

To je špatná otázka. Richard Sulík neměl volbu. Být na jeho místě, také bych neměl jinou možnost.

Jak hodnotíte rozhodnutí Richarda Sulíka? Označil byste ho spíše za hrdinu, který se rozhodl nevzdat svých ideálů, a hlas nespokojených Evropanů, nebo za nacionalistu a politika, který neví, že politika je právě o kompromisech?

Díky Richardu Sulíkovi má Slovensko alespoň jednoho slušného předsedu politické strany. Vskutku nevím, jak by se zachovali předsedové našich koaličních stran. Přesně řečeno, v jednom případě to vím.

A ano, politika je věc kompromisů, ale to, co se chce po Slovensku, není kompromis. To je bezpodmínečná kapitulace. Navíc kapitulace, která je propagandisticky vydávána za úspěch. Je to naprostá ohavnost.

Souhlasíte se slovy slovenské premiérky Ivety Radičové, že „bez eurovalu nemá Slovensko šanci“?

Premiérka Radičová působí tváří i řečí těla dojmem týrané ženy. Nevím, jakému nátlaku a jakým výhrůžkám byla vystavena, ale musel to být vskutku masivní nátlak. Nezáleží na tom, co říká. Není v pozici, aby mohla o čemkoli rozhodovat.

Dokáže podle vás navýšený Evropský fond finanční stability (EFSF) dostát svému jménu, nebo předpokládáte, že ho bude, pokud se krize rozšíří, nutné dále navyšovat?

Celý tento systém založený na placení dluhů jinými dluhy je vadný v samotné své podstatě a v celém svém principu.

V první řadě je morálně závadný. Slováci mají ze svých peněz hradit pohodlný život řeckých státních úředníků a ještě pohodlnější život francouzských a německých bankéřů, kteří ve své povrchnosti a ledabylosti věřili, že všechny dluhopisy zemí eurozóny jsou stejně kvalitní. A cokoli je závadné morálně, se nakonec ukazuje být nefunkční.

Ale víte co? Problémové státy EU nakonec přežijí, možná dokonce ani Řecko nakonec nezbankrotuje. Ale nebude to díky Evropskému fondu finanční stability. Záchrana přijde nakonec od Evropské centrální banky, která již nakoupila dluhopisů rizikových států za více než 220 miliard euro. Teoreticky jich může koupit neomezený počet, aniž by to za současné makroekonomické situace mělo významné inflační důsledky. Prakticky bude centrální banka v tomto procesu pokračovat, kdykoli to bude zapotřebí. I když EFSF selže – což je docela pravděpodobné – Evropská centrální banka nakonec Evropu vytáhne z nejhoršího. Papaláši z Bruselu si pak přisvojí zásluhy a budou se naparovat „vidíte, jak je dobře, že jsme ty hloupé Slováky donutili spolupracovat, zachránili jsme Evropu!“

Není již na podobné házení stébel tonoucímu pozdě? Nebylo by lepší přiznat porážku a důrazně se zamyslet nad budoucností evropské měny?

Obrovským paradoxem je, že existence eura nebyla a není během této krize ohrožena ani na okamžik. I kdyby Řecko odešlo, anebo i některý další slabší stát, euro by stále mohlo fungovat velmi dobře v jádru eurozóny, a fungovalo by dokonce lépe. Záchrana bonusů francouzských bankéřů a záchrana tváře bruselské byrokracie je něco úplně jiného než záchrana eura.

Záchrana eura je klamným důvodem – ve skutečnosti jde o koncentraci moci v Bruselu, Berlíně a Paříži na úkor ostatních členských zemí.

Porážku utrpělo Slovensko, ale aspoň si užilo zhruba 24 hodin svobody. I to stálo za pokus.  Je možné prohrát, zvláště proti nepříteli, který má tak drtivou převahu. Neklást odpor by ovšem byla hanba.

Často se diskutuje o třech možnostech budoucího vývoje. Vyléčení a zachování měny, rozdělení eura na silné a slabé a stále častěji také rozpad měnové unie a návrat k národním měnám. Která varianta by podle vás byla nejrozumnější?

Opakuji: euro není třeba zachraňovat. Euro je jen nástroj jako třeba kladivo nebo šroubovák. Kladivo zkrachovat nemůže, to může jen řemeslník, který je používá (zejména, pokud je používá neobratně).

Nástroj zvaný euro je krajně nevhodný pro některé uživatele, zejména Řecko a Portugalsko. Těmto ekonomikám by odchod prospěl, ale to je vyloučeno z politických důvodů, protože by to znamenalo přiznat, že papežové z Bruselu jsou omylní – a to se nesmí. O správnosti teologických axiomů o nevyhnutelnosti ještě těsnější evropské integrace se přece nediskutuje.

Za daných okolností je nejpravděpodobnější zachování eurozóny v její současné podobě. To možná není optimální, ale může to fungovat. Nicméně žádného eurovalu není zapotřebí.