Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

2021: Evropská odysea aneb fiktivní reportáž z budoucnosti EU

Krize eurozóny vrcholí a politici mají nanejvýš pár týdnů na její řešení. Zkusme se však podívat na trable EU s nadhledem a odstupem. Ekonom Pavel Kohout se nechal zlákat a napsal esej o tom, jak budeme vidět naši krizovou současnost za pouhých deset let.

Arthur Charles Clarke předpovídal v románu 2001: Vesmírná odysea cestu k Saturnu. Měly ji společně uskutečnit Spojené státy a Sovětský svaz. Ve skutečnosti v onom roce žádná cesta k Saturnu neproběhla (bohužel) a Sovětský svaz již deset let neexistoval (naštěstí).

Předpovídat je těžké. Zvláště pokud jde o budoucnost, že? Nyní se píše říjen 2021 – a co se odehrálo v evropských financích za posledních deset let, bylo v roce 2011 rovněž za hranicemi fantazie politiků, ekonomů a analytiků.

Tehdy se věřilo, že hrozí zánik eura. Obrovské finanční manévry byly prováděny s cílem „zachránit euro“. Obrovský politický kapitál byl investován do této myšlenky. Ve jménu „záchrany eura“ vznikaly plány na rozpočtovou federaci Evropské unie, na emise společných evropských dluhopisů, na vytváření záchranných fondů, zavádění nových daní a harmonizaci (tedy zvyšování) daní stávajících.

Skoro to vypadalo, že finanční krize přišla jako na zavolanou, aby podpořila argumenty zastánců stále těsnější federace. Budoucnost vypadala jasně: realizovat se může jeden ze dvou scénářů. Buď se členské země semknou, spojí síly (a hlavně rozpočty) a pod osvíceným vedením evropské federální vlády zachrání euro i prosperitu. Nebo se euro rozpadne pod nájezdy barbarských spekulantů a Evropu stihne stejný osud jako po pádu Říma: chaos, války, úpadek a vznik desítek feudálních státečků.

Historie si vybrala ze dvou možností tu třetí. Navzdory neuvěřitelně silnému tlaku Francie a Bruselu nedošlo k založení evropské rozpočtové federace. Odpovědnějším zemím rychle došlo, že by trvale doplácely na ty méně odpovědné. Chudším zemím došlo neméně rychle, že by musely doplácet na ztráty bankéřů z bohatších zemí. Na podzim 2011 nastal na Slovensku jistý rozruch, když vyšlo najevo, že tato země se má spolupodílet na garancích za dluhy mnohem bohatšího Řecka. Ve skutečnosti byla „solidarita s Řeckem“ jen marketingovým heslem pro důvěřivé. Touto podstatou v daném případě bylo, že Slovensku se uložilo za povinnost garantovat zisky ještě mnohem bohatších francouzských a německých bankéřů.

Rozpočtová federalizace Evropy byla ideálem Francie, odkud nikdy zcela nevyprchal napoleonský duch. Ani z Německa nevyprchali různí duchové, neboť během pohnutých let 2010 a 2011 začalo trvat na rozpočtové disciplíně a hrozit přísnými tresty. Ve skutečnosti mělo Německo kilogramy másla na hlavě jakožto země, která v roce 2003 začala společně s Francií porušovat rozpočtové kritérium Paktu růstu a stability. Pěkně bez sankcí.

Kde udělali soudruzi z EU chybu?

Němci dále udělali dvě základní chyby v úvaze. Kancléřka Merkelová a ministr financí Schäuble mylně předpokládali, že evropská krize je především krizí veřejných financí. Ve skutečnosti sice problémy ve státních rozpočtech byly příčinou krize v Řecku, ale například Irsko nebo Španělsko trpěly bankovní krizí. Tedy přílišným zadlužením v soukromé sféře. Portugalsko zase trpělo nízkou konkurenceschopností kvůli vysoké úrovni cen, mezd a nákladů. Žádný z těchto problémů nebyl řešitelný pouhým zavedením disciplíny veřejných financí.

Druhým velkým omylem Němců byl strach ze spekulantů. Angela Merkelová, Schäuble ani jiní oficiální činitelé z EU nerozuměli fungování finančních trhů.

Chybně se domnívali, že existence eura byla ohrožena spekulanty. Snažili se zastrašit trhy, které naopak potřebovaly uklidnit. Ve skutečnosti neexistoval mechanismus, kterým by spekulanti mohli „rozvrátit“ eurozónu. Záchranný fond proti spekulantům, který na Slovensku svrhl vládu, byl úplně zbytečný. Pro zmírnění paniky by bylo stačilo, aby Merkelová mlčela a nepřidělávala potíže. Na záchranu Řecka by původně stačilo pár set miliard eur; německá kancléřka však dokázala situaci zhoršit do té míry, že bylo třeba mobilizovat tisíce miliard.

Daň z finančních transakcí, kterou EU zavedla od roku 2012, byla také namířena proti spekulantům. Politikům, kteří nechápali základy fungování finančního systému, nedošla jedna fatální věc. Obrovské objemy peněz, které se denně točí na mezibankovních trzích, nejsou v především od toho, aby vydělávaly. Jejich úkolem je „vyrábět“ likviditu. Bez ní se banky neobejdou, zejména západoevropské banky s obrovskými bilančními sumami.

I když sazba daně z finančních transakcí byla zdánlivě nepatrná, způsobila okamžité zamrznutí evropského finančního trhu. Nastala podobná situace jako po pádu Lehman Brothers na podzim 2008. Zhroucený mezibankovní trh musel být řadu měsíců suplován „umělým krevním oběhem“, který zajistila Evropská centrální banka v součinnosti s americkým Federálním rezervním systémem.

„Eurolira“ místo „euromarky“

Po další vlně finanční krize v roce 2012 začalo být zřejmé, že ECB je jedinou institucí, která je schopna něco řešit. Porušila sice všechny body své základní charty a všechna dogmata německé měnové ortodoxie, ale nakonec zachránila situaci. Nyní, v roce 2021, je v ekonomice eurozóny v oběhu 2,5násobek objemu peněz ve srovnání s rokem 2011 – ale za cenu poněkud vyšší inflace euro stále žije a funguje. Němci sice nečekali, že se euro stane „celoevropskou lirou“ namísto „celoevropské marky“, ale člověk míní a život mění.

V roce 2021 eurozóna stále žije v téměř původním složení. Vystoupit je nemožné, neboť oprávky způsobené změnou kurzů na zahraničních aktivech by okamžitě vyvolaly bankovní krizi v každé zemi, která by se o odchod pokusila. Mechanismus, který drží eurozónu pohromadě, je neuvěřitelně silný a má trvalý účinek. Proto Německo nezavedlo „novou marku“, třebaže tento krok by byl populární u většiny veřejnosti.

Česká koruna získala již v roce 2011 punc bezpečné měny. Do roku 2021 se na tom nic nezměnilo. V roce 2011 se napůl žertem začalo psát o Česku jako o druhém Švýcarsku. O deset let později to přestal být vtip. Blok „neeurových“ zemí, zahrnujících i Skandinávii, Polsko a Británii, získal politickou váhu a stal se fungující protiváhou eurozóny.

Když je řeč o ostrovním království – v roce 2022 má být odhalen pomník George Sorose v centru Londýna. Podstavec sochy v nadživotní velikosti ponese nápis: „Zachránci libry věnuje vděčná Británie.“ Bez Sorosova spekulativního útoku by totiž Británie v roce 1992 nevystoupila z režimu ERM, za pár let by přijala euro a v roce 2009 by se zhroutila stejně jako Irsko. Více než devadesátiletý finančník to komentoval slovy: „V životě jsem hodně vydělal sázkami na události, které většina lidí nečekala. Toto jsem však neočekával ani já sám.“

Tolik fiktivní třetí scénář. Jaký se odehraje doopravdy? Ten čtvrtý, samozřejmě.

Psáno pro MF Dnes

Pavel Kohout

Pavel Kohout

Pracoval postupně pro PPF investiční společnost, Komero, ING Investment Management a PPF. V letech 2002–2003 působil jako člen sboru poradců ministra financí Bohuslava Sobotky (ČSSD), od roku 2004 do roku 2006 byl členem... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 7 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK