Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Tikající eurobomba. První jednání: Kašleme na Maastricht (1997–2001)

Řecká krize ukázala, proč je euro nejnebezpečnější měnou na světě. Základy, na nichž euro stojí, jsou dluhy a účetní triky a romantické politické vize, které nahradily solidní ekonomické principy. Následující dějiny společné měny vyprávějí o tom, jak se z dobré myšlenky stala tragédie epických proporcí. Více v druhém díle našeho seriálu.

Hans Tietmeyer, tehdejší předseda Bundesbanky, ve své knize Herausforderung Euro (Výzva jménem euro) potvrzuje, že některé země prováděly „pochybnou kosmetickou chirurgii“ údajů souvisejících s inflací, státním dluhem a cenovými trendy, tak aby ladily s požadavky eurozóny.

Kupříkladu italský státní dluh ve výši 115 procent HDP byl podstatně vyšší než dluhový strop sjednaný v Maastrichtské smlouvě (tedy 60 procent). A dluhové kritérium flagrantně porušovala i Belgie.

Hans Tietmayer s jistým znepokojením podotýká, že roku 1998 evropští politici, plni emocí z gigantického rozsahu svého projektu, vyškrtli z harmonogramu přechodu na novou měnu finální zkoušku toho, zda jednotlivé země vůbec splňují požadavky Maastrichtské smlouvy. Zkrátka si řekli, že euro bude zavedeno 1. ledna 2002 stůj co stůj.

Na zasedání německého kabinetu, na němž mělo padnout rozhodnutí o přijetí eura, vystoupil Tietmayer s námitkou vůči některým kandidátům, leč marně. Výsledek zasedání byl vlastně dán již dávno předtím, a to dokonce písemně.

Tehdejší kancléř Helmut Kohl, Evropan tělem i duší, který vyznával myšlenku, že válka v Evropě se již nikdy nesmí opakovat, si toto historické rozhodnutí velmi přál. Tietmayer vzpomíná, že Kohl slavnostně prohlásil: „Nechť za padesát let vidíme euro stejně pozitivně jako dnes německou marku.“

V druhé polovině 90. let se celá Evropa ocitla ve víru finančních a ekonomických dat. Jejich sběr byl ponechán na každé zemi EU a Evropané si navzájem věřili. Jednu otázku však nikdo nevysvětlil: „Až se všechna čísla sejdou v Lucemburku, co se stane, pokud Eurostat zjistí chyby či systematické porušování pravidel? Který úřad či orgán vynutí sankce a na jaké úrovni?

Jak Schröder a Eichal dědili euro

Německo mělo i jiné starosti. Po 16 letech Kohlovy vlády zvítězila ve volbách 1998 koalice středolevých sociálních demokratů (SPD) a Zelených. V Německu se zdálo, že nastává nová éra, pro evropský projekt však žádné velké nadšení nepanovalo. Pro nového kancléře Gerharda Schrödera už euro nebylo otázkou války a míru. O nové měně lehkovážně mluvil jako o „churavém předčasně narozeném dítěti“.

Jenže euro bylo vždy také výsostně politickou měnou, tvrdí Hans Eichel, Schröderův ministr financí. Španělsko, Portugalsko a Řecko bývaly vojenské diktatury, které nalezly cestu zpátky k demokracii teprve v polovině 70. let. Silná vazba na Evropu, dodává Eichel, byla vnímána jako nástroj k posílení mladých demokracií.

Té řecké se dostalo oficiálního stvrzení, po němž tolik toužila, v roce 2000, kdy Evropská komise a Evropská centrální banka konstatovaly, že Řecko urazilo v předchozích dvou letech kus cesty. ECB varovala před vysokým řeckým zadlužením, ale Komise přesto doporučila, aby bylo Řecko přijato do eurozóny. „Přístupový proces byl dlouhý a obtížný, ale Řecko jej nakonec dokončilo úspěšně,“ prohlásil ministr Eichel v Bundestagu.

Ministr Papantoniu tedy dosáhl svého, vyhrál sázku s ministrem Waigelem. Řecko se stalo řádným členem eurozóny.

To ovšem znamenalo, že evropské úmluvy nemají ani cenu papíru, na kterém jsou napsány. Řecký veřejný dluh dalece přesahoval nejen maximálních 60, nýbrž rovných 100 procent HDP. A již tehdy kolovaly Evropou pochyby o číslech, která Athény posílaly do Bruselu.

Kritici eura

Ve společnosti, zejména té německé, byl slyšet disidentský názor, že německá marka nebyla jen obyčejným platidlem, nýbrž také psychologicky důležitým symbolem německé poválečné rekonstrukce a hospodářského zázraku. 90. léta byla dekádou handrkování o euro.

Kupříkladu roku 1992 publikovalo 62 německých profesorů společné varování před zavedením eura. Obávali se toho, že měnová unie, tak jak byla strukturovaná, „vystaví západní Evropu silným ekonomickým fluktuacím, které by mohly v dohledné budoucnosti vést k politické zkoušce ohněm“.

Politická vůle však nakonec zvítězila nad ekonomickými výhradami. V dubnu 1998 obě komory německého parlamentu, dolní Bundestag a horní Bundesrat, který zastupuje zájmy 16 německých států, umetly cestu poslednímu kroku k měnové unii.

Když poté některý vládní představitel o euru jakkoli veřejně zapochyboval, vzbudil tím nesmírné pozdvižení v celé Evropě. Na vlastní kůži to poznal Hans Reckers, prezident centrální banky německého státu Hesensko.

Reckers byl tehdy členem výkonné rady Bundesbanky. V dubnu 2000 si na konci proslovu před hrstkou finančních novinářů v konferenční místnosti státní centrální banky odkašlal a řekl: „Domnívám se, že Řecko není na měnovou unii ani zdaleka připraveno. Jeho přijetí musí být odloženo nejméně o rok.“

Trvalo necelých dvacet minut, než první zpravodajská agentura jeho výrok zveřejnila, a dalších pět, než se začala propadat athénská burza. Řecká centrální banka musela začít nakupovat drachmu, aby zabránila pádu hodnoty své měny. Ministr Eichel tehdy zavolal prezidentu Bundesbanky Ernstu Weltekemu, který Reckersovi promptně nasadil náhubek. Dnes však Reckers tvrdí, že všech 15 členů tehdejší výkonné rady Bundesbanky mělo za to, že přijetí Řecka do eurozóny byla chyba.

Podle některých šlo o chybu, která se vstřebá, poněvadž Řecko je jen velmi malá země.

Jiní zase tvrdili, že jde o chybu tragickou a varovali před podceněním síly finančních trhů.

A tak bylo 1. ledna 2002 euro zavedeno a skutečné problémy se neřešily. Navzdory všem maastrichtským slibům a deklaracím se celkové zadlužením 12 zemí eurozóny během pěti let příprav na euro zvýšilo o 600 miliard eur. Na konci roku 2002 činil jejich úhrnný dluh 4,9 bilionu eur, přičemž jen ten italský dosahoval 1,3 bilionu eur.

Skeptičtí Američané

Na druhé straně Atlantiku zkoumali evropské plány američtí ekonomové. Připadaly jim nedopečené a velikášské, slovy Kennetha Rogoffa, profesora finanční ekonomie na Harvardu a poradce amerického prezidenta a mnoha jiných vlád po celém světě.

V 90. letech, když euro začalo nabývat na obrysech, Rogoff vyučoval na Princetonu, a když se z eura stala reálná měna, byl právě jmenován šéfekonomem Mezinárodního měnového fondu. Již tenkrát se shodoval se svými kolegy, že euro je naplánováno „v příliš velkém měřítku“.

Rogoff si povšiml, že mezi americkými a západoevropskými ekonomy vzniká transatlantická průrva. Obě skupiny, které se na hlavních makroekonomických záležitostech obvykle shodovaly, si najednou šly málem po krku. Evropané vinili své zámořské kolegy, že nechápou, jakým historickým milníkem euro je, že nerozumění jeho velkolepé vizi a velkému evropskému skoku vpřed. Američané, suší a pragmatičtí, zase vinili své evropské protějšky z bagatelizování rizik. Přišlo jim, že Starý kontinent už zase podléhá přespřílišnému romantismu a je slepý k realitě.

Rogoff v díle architektů eura našel několik dobrých myšlenek. Například maastrichtský dluhový strop podle něj zůstává dodnes brilantním a opodstatněným kritériem. Rogoff je stále přesvědčen, že nastavení poměru státního dluhu vůči HDP na 60 procent se ukázalo jako nanejvýš rozumné.

„Tenkrát to bylo něco úplně nového,“ tvrdí. „Byl to znamenitý nápad.“

Jediný problém, jak se brzy ukázalo, spočíval v tom, že Evropané mají zkrátka tendenci zpronevěřovat se svými ideálům.

Článek pokračuje zde - Druhé jednání: Život s eurem (2001–2004)

Pro Finmag přeložil Aleš Drobek.

Komentáře

Celkem 0 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK