Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Tikající eurobomba. Třetí jednání: Krize v Augiášově chlévě (2009–2011)

V souvislosti s krizí eurozóny vmanévrovali politici své země do historicky bezpříkladné situace. Sami přitom již vědí to, co většina voličů ještě ani netuší. Má-li být totiž sužovaná jednotná měna zachráněna, existují pouze dvě reálné možnosti – nákladná transferová unie, nebo menší monetární unie. Obě řešení budou nesmírně drahá. Více v pátém díle ekonomického eposu.

V říjnu 2009 vypočítal analytik ratingové agentury Standard & Poor’s Marko Mršnik, že v roce 2010 vzroste zadlužení Řecka na úroveň 125 procent HDP. Tentýž den zdražilo pojištění řeckých dluhopisů proti úpadku. Tento finanční instrument, ve finančním žargonu známý jako swap úvěrového selhání (CDS – credit default swap), svědčil o tom, na jak zlé to s Řeckem je. Roční zajištění řeckých dluhopisů v hodnotě 10 milionů dolarů tehdy stálo 189 000 dolarů. Pro velké investory to byl signál dát Řecku vale.

PIMCO se stahuje

Zpráva o vývoji v Řecku znervóznila mimo jiné i pár lidí v centrále Pacifické investiční společnosti (PIMCO) v kalifornském městě Newport Beach, asi hodinu jízdy na jih od Los Angeles.

PIMCO je zdaleka největším světovým investorem do státních dluhopisů. Kalifornská firma půjčuje státům peníze prostřednictvím nákupu jejich cenných papírů. Pokud PIMCO přestane nakupovat dluhopisy některé země, je to jasná známka toho, že tato země stojí na pokraji krize, či dokonce bankrotu.

PIMCO spravuje prostředky svých klientů v hodnotě více než 1,3 bilionu dolarů (1,05 bilionu eur). Jde o skutečně absurdní číslo, i na dnešní nadsazené poměry, kdy se státní záchrany bank pohybují v řádu miliard či desítek miliard prostředků daňových poplatníků. Ačkoli tedy PIMCO rozhodně není všeobecně známým pojmem, má k dispozici investiční měšec čtyřikrát objemnější než celý německý státní rozpočet.

Proto také prakticky všechny země udržují s touto společností těsné vztahy. Na návštěvu za jejím generálním ředitelem Mohamedem el Erianem jezdí ministři financí, šéfové centrálních bank či dokonce hlavy států a přemlouvají jej, aby nakupoval jejich dluh.

Během několika posledních týdnů roku 2009 odprodalo PIMCO všechny své řecké bondy. El-Erian dnes říká, že se jich jeho společnost chtěla zbavit dřív, než si někdo všimne, že řecká čísla nějak nesedí. PIMCO zásadně nespoléhá na externí rating a zaměstnává armádu vlastních analytiků, z nichž někteří přišli z Mezinárodního měnového fondu, u nějž ostatně začínal kariéru i samotný el-Erian.

Tito analytici se celou svou pracovní dobu prohrabávají obřími hromadami dat a státních finančních výkazů, počítají a přepočítávají trendy a prognózy a ládují čísla do počítače. Když se jim výsledky některé země nezdají, zvedne PIMCO kotvy.

Když bylo Řecko přijato do eurozóny, byl to pro PIMCO další důvod, proč kupovat řecké dluhopisy. Podle el Eriana došlo vedení společnosti k závěru, že bylo-li Řekům uděleno členství v tak elitním klubu, budou Atény muset dodržovat pravidla, jinak je stihne přísný trest. To se však nestalo. Místo toho se činily politické ústupky a pravidla se ignorovala. A právě tato praxe byla podle el Eriana příčinou zhoubného bujení, které dnes prorostlo celou eurozónu.

Proč tedy finanční trhy nepenalizovaly Řecko dříve? Proč tak dlouho hodnotily řecké bondy podle stejných kritérií jako ty německé? Proč trhy nakupovaly řecký dluh tak nekriticky?

Krach řeckých dluhopisů

27. srpna 2010 utrpěl řecký dluh downgrade na úroveň junk (odpad). Byl to vůbec poprvé v historii mladé měny, kdy se něco takového stalo členské zemi eurozóny. Agentura Standard & Poor’s snížila rating řeckého dluhu na BB+, tedy na úroveň Ázerbájdžánu a Egypta a jen kousek nad úroveň Ekvádoru, Salvadoru či Zimbabwe.

Mršnik napsal, že dluh řeckého státu musí projít „restrukturalizací“, což je eufemismus pro řízený bankrot. Restrukturalizace obnáší dluhový „sestřih“, což znamená, že věřitelé dostanou zpátky jen zlomek zapůjčených prostředků. Držitelům řeckého dluhu by se zřejmě vrátilo pouhých 30 procent. Trhy považují downgrade za polibek smrti. Komu tehdy v portfoliu stále zůstávaly řecké bondy, ten platil buď za blázna, nebo za přispěvatele na charitu.

Jenže trh není ani šílený, ani dobročinný. Jakmile byl downgrade oznámen, nastal výprodej řeckých bondů a jejich cena se zhroutila. Kdyby řecká vláda v té chvíli nabídla trhu dvouleté dluhopisy, musela by kupujícím slíbit 13procentní úrok, přitom jen o pár dní dříve to bylo pouhých 6,3 procenta. Úrok u desetiletých dluhopisů se převalil přes 10 procent.

To řadu evropských bank upřímně šokovalo. Po bankrotu investiční banky Lehman Brothers začaly mohutně investovat do údajně bezpečných státních papírů, jejichž nízký výnos byl rubem vysoké jistoty. Najednou však za rizikové neplatily pouze řecké bondy. Jistota se začala vytrácet i u Portugalska, Irska, Španělska, ba dokonce i Itálie.

Obavy v evropských finančních metropolích

Do ulic Frankfurtu a Londýna se vplížil strach. Evropské banky držely dluhopisy oněch pěti ohrožených zemí za více než 700 miliard eur. A samotné řecké banky vlastnily přes 50 miliard eur řeckého státního dluhu. Downgrade řeckého dluhu znamenal současně downgrade řeckých bank. Byla to jen součást řetězové reakce, která se nezastavila na řeckých hranicích.

Státní dluhopisy navíc slouží jako zástava, když si banky půjčují od Evropské centrální banky. Představují klíčové ústrojí peněžních transakcí, a začnou-li trhy pochybovat o jejich hodnotě, začne ochabovat i přítok peněz do ekonomiky.

Řecko v bouři

Řecko se začalo zmítat v bouři nedůvěry, kterou rozpoutaly ratingové agentury a přiživovaly finanční trhy. Čím níž řecký rating spadl, tím nákladnější bylo refinancování dluhu, tím větší bylo zadlužení, tím níž klesl rating a tak dále. To vše znamenalo jedinečnou příležitost pro tradery na forexových trzích, hedgeové fondy a spekulanty. Ti všichni mohli sázet na pokles eura a na to, že ostatní země eurozóny Řecko zachrání. Jedním z jejich nástrojů byly právě swapy úvěrového selhání, které se rozšířily po celém světě zejména po pádu banky Lehman Brothers.

Přestože CDS mají především za úkol chránit před rizikem bankrotu, držitelé státního dluhu s nimi mohou také spekulovat. Je to jako by si někdo koupil pojištění proti požáru v cizím domě.  Není těžké si představit, že takový člověk by měl silný zájem na tom, aby daný dům opravdu shořel. Ti, kdo si koupili swapy na řecké bondy, aniž zároveň nějaké řecké bondy vlastnili, de facto sázeli na to, že tyto dluhopisy ztratí na hodnotě. Pokud by se tak stalo, mohli by později své swapy prodat za vyšší cenu.

Za hranicemi oficiálních trhů tak vyrostl šedý trh s CDS v hodnotě 26 bilionů eur. Prémie, kterou bylo třeba zaplatit za pojištění řeckých státních dluhopisů, se za pár týdnů zdvojnásobila a oproti prémii za německé bondy byla desetinásobná.

Odpad

V červnu 2010 byl řecký úvěrový rating snížen o další čtyři příčky, vzhledem k „vážnému“ všeobecnému hospodářskému riziku. Řecké dluhopisy nyní měly status odpadu (junk bonds). Investoři začali již dříve přesouvat peníze na Kypr, Maltu a do Švýcarska. Řecko bylo vykázáno ze slušné společnosti bonitních zemí. Downgrade však negativně zasáhl celý projekt eura, třebaže Evropa měla za to, že reagovala rozhodně a odhodlaně a že má řeckou krizi pod kontrolou.

Toto přesvědčení stavělo na kroku Evropské centrální banky, která o měsíc dříve, v květnu 2010, odkoupila řecké dluhopisy v hodnotě 25 miliard eur. Učinila tak, aby stabilizovala cenu dluhopisů a uklidnila trhy, strategie však zabrala jen na pár dní.

Od toho okamžiku nakupovala centrální banka řecké bondy již pravidelně (činí tak dodnes) a brzy začala nakupovat rovněž portugalské, italské a španělské dluhopisy. Své trezory, které měly sloužit jako pevnost eurové stability, jako Fort Knox nové měny, plnila odpadním papírem a podemílala tak důvěryhodnost eura.

Začaly se vynořovat otázky ohledně počátků eura. Proč čelní představitelé Francie, Německa a devíti dalších zemí uvěřili, že řecký způsob řízení ekonomiky bude slučitelný s ostatními ekonomikami eurozóny? Jak mohli navrhnout takovou společnou měnu, která bude fungovat pouze ve slunných časech prosperity a růstu, ale během krize se ocitne v nebezpečném ohrožení?

Do češtiny pro Finmag přelozil Aleš Drobek

Komentáře

Celkem 0 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK