Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Itálie, náš vzor

| 16. 11. 2011 | Vstoupit do diskuze

Itálie dnes platí za další černou ovci. Přitom tato bohatá země s obdivuhodnou kulturou zažila doby, kdy byla vzorem rozpočtové střídmosti. Přinejmenším některé vyspělé italské státy by mohly být inspirací i dnes.

Itálie, náš vzor

Evropa řeší otázku, jak a zda vůbec je možné zkrotit veřejné zadlužení. Odpověď je přitom dávno známa. V Janovské republice působila již od roku 1407 finanční instituce zvaná Officium procuratorum Sanctii Georgii super diminutione debitorum (Dozorčí úřad svatého Jiří pro omezení zadluženosti), obecně řečená San Giorgio. Šlo o finanční ústav s úkolem chránit zájmy držitelů státních dluhopisů a snižovat riziko, že republika nebude schopna plnit své závazky.

Věřitelé sobě

Janovská republika dlouho trpěla slabou vládou v důsledku vnitřních konfliktů. Věřitelé se proto na ochranu svých zájmů začali organizovat do sdružení, jejichž zástupci byli formálně uznáni státem jako partneři pro jednání. Začátkem 15. století se veřejný dluh stal takovou zátěží, že republika vytvořila na bázi zmíněných sdružení věřitelů ústav San Giorgio jako nástroj pro snížení dluhové zátěže veřejných financí, uvádí profesor Michele Frattiani.

Z právního hlediska byl San Giorgio akciovou společností, jejímiž vlastníky byli věřitelé státu. Ústav kupoval státní dluh za peníze klientů a měl nárok na příslušnou část daňových příjmů. San Giorgio byl více než jen zájmovou organizací věřitelů. Hlavním přínosem byly expertní znalosti San Giorgia v oblasti veřejných financí a risk managementu. Ústav ovlivňoval rozpočtovou politiku a fakticky diktoval státu, jak se smí zadlužit. Zároveň pomáhal vybírat daně – ve vlastním zájmu. Výsledkem nezávisle řízené rozpočtové politiky bylo nízké riziko platební neschopnosti státu. Janovské republice také San Giorgio umožňoval půjčovat si peníze za nižší úroky, než bylo běžné u jiných italských městských států.

San Giorgio byl předmětem obdivu mnoha

Kontrolu nad rozpočtem by mohla mít instituce, které by dominovali věřitelé historiků a politologů. Již Niccolo Machiavelli se o něm zmiňoval jako o „státě ve státě“ – v kladném slova smyslu! Zdůrazňoval kvalitní vedení této instituce, které v politicky vratké Janovské republice působilo jako stabilizační faktor. „Málokdy v historii vystoupili věřitelé tak přímočaře a efektivně ve smyslu vytvoření nevládní instituce za účelem ochrany svých zájmů,“ uvádí historik Steven Epstein. San Giorgio měl propracovaný systém řízení, který chránil všechny strany a účinně zabraňoval konfliktu zájmů.

Janované také vymysleli originální typ cenných papírů. Investor svěřil své prostředky ústavu San Giorgio a stal se podílníkem (il partecipo) na státním dluhu. Jako takový neměl nárok na fixní úrok, jak je běžné u klasických dluhopisů, nýbrž na podíl z vybraných daní. Výše investičního výnosu závisela na objemu vybraných daní. Šlo tedy vlastně o státní dividendové akcie bez hlasovacího práva. Tento systém v Janově fungoval až do příchodu Napoleona v roce 1805. Díky dozoru nad státním dluhem Janované dosáhli finanční stability a mnoha ekonomických úspěchů.

Když mnohem později (roku 1871) Garibaldi, Cavour a Mazzini sjednotili Itálii, byl nový stát zatížen již od svého vzniku. Vláda nového království zvýšila daně, což ochromilo hospodářství a vedlo k masové emigraci – to je mimochodem jedna z příčin, proč tolik Američanů má italská příjmení. Ani fašistická vláda nebyla finančně zdatná. Musela dvakrát, v letech 1926 a 1934, provést nucenou konverzi (conversione forzosa) krátkodobých dluhopisů na dlouhodobé. To byl vlastně částečný bankrot. Tolik tedy k vládě pevné ruky.

Jak zabránit rabování ekonomiky

Nabízí se myšlenka vrátit se do historie a svěřit kontrolu nad rozpočtem nezávislé organizaci, jejímuž vedení by dominovali věřitelé. Role věřitelů v moderních státech byla a je čistě pasivní: nezbývá jim nic než věřit, že stát své dluhy splatí. Věřitelé ale financují dluh státního rozpočtu. Proč by nemělo platit, že kdo financuje, ten spolurozhoduje? Volení politikové se ohánějí mandátem lidu, ale volební právo je zdarma a není spojeno s žádnou materiální odpovědností. Když si lid odhlasuje velkorysé výhody na úkor budoucích generací, neexistuje žádná systémová zábrana, žádná brzda, která by zamezila rabování ekonomiky na účet budoucnosti a na účet finanční stability.

Česká vláda nyní řeší možnost založení Rozpočtové rady vlády. Představy jsou zatím mlhavé. Proč by však v této radě neměli mít rozhodující slovo věřitelé českého státu? Tedy ti, komu nejvíce leží na srdci finanční stabilita země, neboť jsou motivováni návratností svých investic? V Janově tento princip fungoval stovky let – a fungoval dobře.  

Pavel Kohout

Pavel Kohout

Pracoval postupně pro PPF investiční společnost, Komero, ING Investment Management a PPF. V letech 2002–2003 působil jako člen sboru poradců ministra financí Bohuslava Sobotky (ČSSD), od roku 2004 do roku 2006 byl členem...

Komentáře

Celkem 31 komentářů v diskuzi

Nepřehlédněte

Robokalypsa 4.0

Robokalypsa 4.0

Když přišla na konci 18. století první průmyslová revoluce, vyrazili luddité pod rouškou noci rozbíjet pletací stoje. O necelých...

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK