O kolik zchudneme, až zkolabuje Itálie

Italský vládní dluh činí v současnosti 1,8 bilionu eur. I kdyby Itálie vyhlásila platební neschopnost na padesát procent svého dluhu - což je značně pesimistický scénář -, došlo by ke ztrátě celkového bohatství ve výši 0,9 bilionu eur. "To není mnoho," podotýká britský ekonom Chris Dillow.

Vychází ze statistických údajů, podle nichž občané eurozóny - tedy včetně Italů - v průměru z dodatečného eura finančního bohatství vydávají na spotřebu 1,4 centu (čili 0,014 eura). Vzhledem k tomu, že 0,014 x 0,9 = 0,126, znamenalo by to, že eurozóna přijde o spotřebitelské výdaje ve výši 0,126 bilionu eur. To je ale pouze 0,14 procenta hrubého domácího produktu eurozóny, což je téměř statisticky nevýznamná hodnota.

Bylo i hůře

Jak připomíná Dillow, vyspělé ekonomiky v nedávné době přežily i mnohem výraznější ztráty bohatství. Mezi březnem 2000 a říjnem 2001 se například americký akciový index Wilshire 5000 propadl ze 14 750 na 9900 bodů. Držitelé amerických akcií tedy tehdy v souhrnu přišli o bohatství ve výši 4,9 bilionu dolarů - to je čtyřikrát více, než by potenciálně tratili držitelé italských dluhopisů. V Americe ony ztráty vedly jen k velmi mírné recesi.
A pokud by nastal dominový efekt a vedle Itálie by vyhlásily platební neschopnost na padesát procent dluhu i Španělsko a Portugalsko, ztráty budou podle Dillowa stále docela malé.

Proč tedy nyní taková panika? Zřejmě proto, že v případě amerických akcií byly ztráty rozprostřeny mezi miliony držitelů. Oproti tomu je italský dluh držen z významné části vlastně jen několika málo bankami. Kdyby pod tíhou ztrát tyto ústavy zkolabovaly a musely zastavit úvěrovou činnost, širší ekonomiku by to již vážně ochromilo. Riziko amerických akcií na počátku tisíciletí bylo zkrátka mnohem lépe rozloženo než riziko italského dluhu dnes, které je tuze koncentrováno. Jde tedy o krizi rozložení rizika, nikoli o krizi dluhovou.

Připraveno ve spolupráci s časopisem Týden