Válka právníků s ekonomy

| 22. 11. 2011

Příklad Španělska ukazuje, že pokusy o manipulaci ekonomiky nemají šanci.

Válka právníků s ekonomy

Španělsko, kde před několika dny proběhly volby, patří k oblíbeným terčům kritiky. Obrovská nezaměstnanost, která postihuje především mladé. Následky nezvládnuté bubliny na trhu nemovitostí. Bankovní krize. Státní dluh v roce 2007 činil 36 procent hrubého domácího produktu, nyní přesahuje 60 procent a roste. Výnosy státních dluhopisů se blíží sedmi procentům, finanční stabilita státu je nahlodána.

Na španělské finanční krizi a hospodářské recesi je pozoruhodné, že byla předvídatelná -a také předvídaná. Včas a správně. Seznam akademických prací i novinových článků, které se zabývaly kritickou analýzou španělské ekonomiky, by přesáhl rozsah tohoto komentáře. Seznam témat je užší: hlavně špatný trh práce a úvěrová bublina spojená s expanzí na trhu nemovitostí.

Zákaz propouštění

Ještě v roce 1975, kdy zemřel diktátor Francisco Franco, byla španělská míra nezaměstnanosti na úrovni 3,6 procenta. Pak země začala budovat moderní evropský stát - ovšem podle tehdejších představ o modernosti. Začala s rozsáhlými reformami, které vyžadovaly zvyšování výdajů a daní. Vysoké daně byly v 70. letech skutečně považovány za pokrokové. Během deseti let po Frankově smrti vzrostla efektivní daňová zátěž práce o polovinu.

Zákon nabídky a poptávky ovšem znamená, že nárůst ceny bude znamenat pokles poptávky - a vskutku, španělská nezaměstnanost v roce 1985 přesáhla hodnotu 21 procent.

Růst nezaměstnanosti se stal problémem. Jak na něj? Historickou smůlou Španělska bylo, že diktatura generála Franka byla vystřídána mocenským monopolem právníků. S jedinou krátkou výjimkou jimi byli všichni španělští premiéři. V čem jsou právníci problémoví? Zatímco ekonom zkoumá hospodářské a společenské vztahy, právník věří, že je může nadiktovat podle svého. Ekonom ví, že existují určité objektivně platné principy. Právník věří, že on sám tvoří zákony. Zákon nabídky a poptávky? Pchá, vždyť ani nevyšel ve sbírce zákonů!

Španělští právníci se rozhodli „zrušit“ nezaměstnanost prostě tak, že podnikům zakázali propouštět. Vznikla odborářská aristokracie, privilegovaná kasta doživotních zaměstnanců s různými sociálními výhodami: nepropustitelnost, garantované navyšování mezd atd. Zároveň vznikla nižší kasta, která pracuje na krátkodobé smlouvy nebo načerno - odtud vzniká mezigenerační konflikt, proto mladí Španělé masově demonstrují na náměstích. Asi 30 procent španělských pracujících nemá stálou smlouvu, žádná privilegia a má nízké platy.

Skrytá expanze soukromých dluhů

Zavedení eura poskytlo Španělsku příležitost řešit sociální problémy pomocí dluhové expanze. Nikoli expanze státních dluhů, ale bankovních. Autoři Paktu růstu a stability totiž zapomněli do kritérií finanční stability zahrnout soukromé, bankovní dluhy. Zatímco státnímu dluhu se věnovala značná pozornost, expanze bankovního dluhu zůstala mimo pozornost evropských orgánů.

Politici si rychle uvědomili, že tvorba úvěrů v bankách poskytuje doping hospodářskému růstu neméně vydatně než státní dluh. Začali podporovat zadlužování podniků i domácností, například daňovými výhodami. Díky nízkým úrokovým sazbám v eurozóně, které byly stanovené, aby vyhovovaly Německu, byly reálné španělské úrokové sazby záporné. Kdo se nezadluží, okrádá vlastní rodinu, platí v podobných podmínkách.

Tak se stalo, že během let 2002-2007 se španělská ekonomika dostala v objemu úvěrů na úroveň Německa! Bohužel, jak tomu bývá v případech podobně rychlokvašených ekonomik, šlo o nezdravý růst doprovázený masivními investicemi do špatných projektů. Existují celé čtvrti, nebo dokonce malá města pro desítky tisíc obyvatel, kde nikdo nebydlí: stačí se podívat na satelitní snímky lokalit jako Valdeluz, Quer, Chiloeches nebo Sesena.

Drama o pěti jednáních

Koncem roku 2010 činil objem španělských bankovních dluhů 179 procent HDP; pro srovnání, v české ekonomice to bylo necelých 54 procent HDP. Aby byl jasno: španělská centrální banka věděla včas, že v ekonomice se nafukuje nebezpečná bublina. Snažila se v rámci svých možností nebezpečný růst úvěrů zpomalit, například požadavky na dynamickou tvorbu rezerv v komerčních bankách. Ale to nestačilo - nevyčerpatelný oceán levných eurových úvěrů měl větší sílu.

Ve Španělsku tedy proběhlo drama o pěti jednáních:

  • zvyšování daní a následná nezaměstnanost;
  • snaha „zakázat“ ji zákonnou cestou;
  • snaha rozhýbat ekonomiku expanzí levných bankovních úvěrů;
  • dočasný úspěch a
  • následný krach všech pokusů o manipulaci ekonomiky.

Příběh o válce právníků proti ekonomickým zákonům vypráví o tom, že ekonomické zákony nakonec vždy zvítězí. Nelze „chránit“ trh práce zákazem propouštění. Nelze ani „zrušit“ měnové riziko - namísto něho vzniká riziko úvěrové inflace a vzniku bankovních krizí. Ekonomie správně předpovídá krach všech podobných pokusů.

Psáno pro Lidové noviny

Vložit komentář

Abychom udrželi vysokou kvalitu diskuze na Finmagu, je nutné se před vložením komentáře přihlásit. Jste tu poprvé? Pak se nejdříve musíte zaregistrovat. Na následující odkaz pak klikněte v případě, že jste zapomněli své heslo.

Diskuze

Další příspěvky v diskuzi (5 komentářů)

Oldřich Starý | 29. 11. 2011 23:13

Španělsko v roce 1986 členem Evropské unie a v roce 1999 vstoupilo do eurozóny. 16 000 rodinných zelinářských farem (zdroj Wikipedie) zaměstnává (lo) imigranty a nedaly ani peso daní. Do roku 1999 musely být pesa utraceny - převážně formou investic do nemovitostí (opět staví imigranti). Tlak na bankovní půjčky (slevy např. odpisy úroků hypoték) byl jen důsledkem dohody právníků se "zelináři" o ceně legalizace nezdaněných peněz.
Tam na jihu si s pravidly problém nedělají, pak se diví, že je nějaká dostihnou.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Petr Kocur | 23. 11. 2011 11:01

Souhlasím a ještě bych dodal: Neodolatelná přitažlivost dluhů pro politiky. Není nic snazšího než si vybudovat pro voliče atraktivní obraz tím, že rozdám z cizího, z jejich. Vypadá to, jako že dávám peníze z vlastní kapsy, zatím se však kapsuji na úkor voličů, resp. jejich dětí a vnuků. Část voličstva to tuší, ale vůbec jim to nevadí, ba dokonce vyhovuje. Ostatně oni si teď užijí, umřou a dluhy přenechají mladším (viz přemluv bábu).
K laureátům Nobelových cen za ekonomii: Od většiny bych si nenechal poradit, kam investovat, dokonce bych ani nechtěl je mít v rodině. Jsou to slouhové politiky, politiky dluhů.
Ostatně dluhy nejsou nic jiného než cesta do otroctví. Na počátku velmi lákavá pro většinu obecenstva. A když se na ni jednou vydáte, bývá to nadlidský úkol uniknout z té sladké pasti. Zadlužování vždy končí však, jak známo, tragicky.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Petr Kocur | 22. 11. 2011 13:22

Vzpomínám si, jak byl V. Klaus nešťastný z toho, že se do politiky, do parlamentu, dostává stále víc doktorů, tedy lékařů. Nevím, co je horší, jestli právník nebo gynekolog rozhodující o státních financích, ale v obou případech to je pěkný porod. Autorovi je třeba znovu zatleskat za brilantní rozbor na vysoké publicistické úrovni.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Otakar Hokynář | 22. 11. 2011 16:08
reakce na Petr Kocur | 22. 11. 2011 13:22

Souhlasím s hodnocením tohoto článku. Pan Kohout se, na rozdíl od p. Palaty, věnuje jednomu tématu a tím je schopen proniknout do hloubky podstatně více.
JInak lékaři by se měli věnovat zdravotnické problematice, což mohou i v parlamentu. Nicméně,medicína má s ekonomií celkem dost společných principů, tedy především interní obory. V podstatě jde vždy o řetězce příčin a následků, často různě propojené. Zkrátka, ekonomika se často podobá nemocnému člověku. Jen do úvah musíte místo HDP dosadit status performance (stav fyzické výkonnosti) a třeba místo minutovéhio srdečního výdeje rychlost oběhu peněz (případně indexovat na metr čtvereční tělesného povrchu). A našel bych mnoho dalších paralel: krevní tlak, respirační kvocient, difúze....
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Jan Altman | 22. 11. 2011 21:26
reakce na Otakar Hokynář | 22. 11. 2011 16:08

Dominance advokátů v politice je opravdu symptomatická.
Ale vlastně se není co divit. K základní kvalifikaci advokáta i politika patří bez uzardění lhát.

Na druhou stranu, vzdělání (gynekolog či právník versus ekonom) není tak důležité, jako motivy. A motivy jednání každého jednotlivce, včetně politika, jsou víceméně jasné - jde o uspokojování vlastních potřeb a priorit.
Proto i kdyby v politice byli pouze držitelé nobelovy ceny za ekonomii, moc by to nepomohlo, neb nebudou sledovat ono hypotetické a reálně ani ne-existující "obecné blaho", ale blaho svoje. Budou sledovat svoje cíle a bohužel navíc CÍLE KRÁTKODOBÉ, neb politik není vlastníkem země (který má zájem na růstu její kaitálove hodnoty, dlouhodobé prosperitě), ale je dočasným správcem země, kterého nezajímá, co bude se zemí za 20 let, ale zajímá ho, aby on za 20 let měl na bezstarostný život v Karibiku.
To je bohužel principiální věc, neodstranitelná vlastnost systému.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Předplaťte si tištěný Finmag

Předplaťte si tištěný Finmag

Baví vás články, které každý den publikujeme na Finmagu? Pak vás bude bavit i tištěný FINMAG. Roční předplatné vyjde na 294 korun (za jedno číslo zaplatíte 49 korun). A nebojte, platit můžete i kartou.

Pavel KohoutPavel Kohout
Pracoval postupně pro PPF investiční společnost, Komero, ING Investment Management a PPF. V letech 2002–2003 působil jako člen sboru poradců ministra financí...více o autorovi.

Facebook

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK

Přihlášení

Nemáte registraci? Zaregistrujte se zde!