Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Hernando de Soto: Čekám šokující krizi nebo citelnou inflaci. Nic jiného!

| 25. 11. 2011

„Jak lidem povědět pravdu, a nezpůsobit tím paniku?" táže se sám sebe Hernando de Soto, slavný peruánský ekonom.

Hernando de Soto: Čekám šokující krizi nebo citelnou inflaci. Nic jiného!

Na letošním Foru 2000 jste debatoval s ekonomem Josephem Stiglitzem (rozhovor autora), který kromě jiného tvrdil, že ona pověstná neviditelná ruka trhu je neviditelná, protože žádná taková ruka často vůbec neexistuje. Souhlasíte s tím?

Musím říci, že jsem vlastně ani nikdy na neviditelnou ruku nevěřil. Vždy jsem věřil, že ta ruka existuje - je to cenový mechanismus, regulatorní legislativa, která umožňuje funkční zahraniční obchod, funkční bankovnictví a podobně. Ta ruka tedy existuje, ale neviditelná není.

Platí to i v horké současnosti? Je i dnes viditelná?

Ano, je viditelná. Někdy je ovšem poněkud nevědomá. A v současnosti není přítomna - v tom má Joe Stiglitz pravdu. Není přítomna zejména ve finančnictví. Bývaly časy, kdy i ve finančnictví byla viditelná, protože chování finančních subjektů bylo jasně dáno. Veškeré financování a příslušné finanční nástroje byly uspokojivě zaznamenávány a identifikovány. Ale dnes tomu tak není. Rozumím tedy v tomto smyslu tomu, co Joe hlásá, to jest, že té ruky je méně a méně. Nechci tím říci, že by už vůbec neexistovala, ale ve finančnictví je prostě velmi malátná a finanční trhy pak nefungují.

Finanční krize je podle vás spíše krizí informační. Proč?

Tradičně to byl totiž princip transparentního vlastnictví, který lidem poskytoval informace, na jejichž základě se mohli optimálně rozhodovat. Jinými slovy, nešlo jen o vlastnictví v užším smyslu slova, třeba vlastnictví nemovitosti, ale vlastnictví jakékoli informace, o níž se lze opřít při rozhodování; takové, která popisuje vzájemné vztahy všech zúčastněných stran, jež mají co do činění s tím či oním majetkem či s danou smlouvou nebo kontraktem. Nyní zjišťujeme, že velmi podstatné množství globálních finančních aktiv nabývá v posledních letech podoby, která je informačně netransparentní.

Co to znamená konkrétně?

Prostě velká část globálního majetku, globálních aktiv, nemá jasně daného majitele. Neví se, kdo co vlastní. Neví se, kdo nese riziko. Neví se také, kdo je v dluhu. Tahle nejistota je to, co dnes trhy paralyzuje. Tahle nejistota je tím, co označujeme za neochotu úvěrovat a potažmo za hospodářskou recesi.

Co s tím dělat, jak to řešit? Je vůbec možné to řešit?

Samozřejmě, že ano. Jediné, co musíme učinit, je vše řádně identifikovat. To je ovšem ta jednodušší část. Problém tkví v tom, že jakmile k takové identifikaci dojde, jakmile bude zřejmé, kdo drží riziko, kdo co má, a kdo co nemá, dojdeme k poznání, že mnoho bank vlastně nemá nic. To pravděpodobně vyvolá run na tyto banky, neboť panikařící střadatelé budou chtít získat ze svých vkladů, co se dá. Zcela zásadní rébus dneška spočívá v tom, jak lidem říci pravdu, jak vše transparentně identifikovat, a nezpůsobit tím paniku. Obávám se, že jsme blízko neblahého rozuzlení tohoto rébusu.

Jak to?

Na začátku toho uplynulého, více než tříletého období, jež začalo v září 2008 pádem investiční banky Lehman Brothers, se mnozí zainteresovaní ještě domnívali, že možná ani nebude nutné říkat pravdu. Mínili, že ekonomický systém sice bude na čas ochromený, churavý, ale že pak se sám vyléčí a problémy odezní. To se však nestalo. Důvěra, která je nutná, aby byly úvěrové toky obnoveny ve své někdejší síle, se na trhy dosud nevrátila. Lidé obecně vnímají, že v ekonomice existují obrovské dluhy, a ač nebo právě proto, že nevědí přesně proč, na svých penězích takříkajíc „sedí" - ekonomika se nehýbe, zpomaluje každým dnem.

Navzdory všem těm vládním stimulačním opatřením...

A nyní právě i vlády mají problémy. S tím, jak přebírají dluhy soukromého sektoru, se samy stávají insolventními. Problém tedy už dávno není soukromý, nýbrž veřejný. Objemy vládních plateb jsou ovšem tak závratné, že hrozba zhroucení těchto platebních řetězců představuje systémové riziko - byl by to opravdu návrat do třicátých let. Opět jako tehdy by se pak zaváděly obchodní bariéry - už se to ostatně částečně děje dnes -, omezovaly by se kapitálové toky a dále i úvěrová činnost. Mezinárodní obchod by se prostě utlumil a nastala by hrozivá recese. Tahle hrozba nezmizí, dokud rozvahy bank nebudou zase čisté a transparentní - dokud ona pověstná ruka nebude opět, jak říkám, dobře viditelná.

To se ale zřejmě neobejde bez kolapsu některých velkých bank, jak jste naznačil. Kolik jich může zkolabovat třeba v Evropě?

Abych pravdu řekl, situaci v evropském bankovnictví neznám detailně. Hodně vědí lidé zevnitř, „insideři". Ti mají k dispozici dokumenty, které se nedostanou do médií. Takže někteří tito „insideři" nyní dobře vědí, oč jde, co vše je ve hře. To, co vím já, je, že mnohé země jsou insolventní a mnohé banky též. To znamená, že pokud by přišel hromadný run na ně a lidé by požadovali vrácení peněz z vkladů, podstatné množství evropských bank by nejspíše zkolabovalo.

Jaký tedy bude podle vás další vývoj?

Existují v zásadě dva scénáře. Podle prvního se Sarkozymu, Merkelové a dalším nakonec podaří obnovit jakousi důvěru. Zuby nehty se budou snažit zabránit pádu bank a poskytnou trhům tolik likvidity, kolik jen bude možné. V rámci toho tak možná dají vzniknout citelnější inflaci - což je jeden ze způsobů zdanění obyvatelstva. Ekonomika se bude plácat na špinavém dně, stagnovat, churavět a během deseti či dvaceti let se splatí ty dluhy, vše se konečně pročistí a bude možný zdravý růst.

A druhý scénář?

Druhou možností je celkové selhání. Dojde k runům na banky, započne těžká krize. Její výhodou bude, že všichni lidé konečně budou moci prozřít, oč vlastně jde. Bude možné začít úplně nanovo.

Ani jedna z perspektiv není zrovna radostná.

Bohužel, buď dojde k lehkému přistání, které však bude vykoupeno velmi zdlouhavým a nákladným očistným procesem, nebo k úplnému šoku. Šoková terapie však umožní vše pročistit opravdu rychle. O tom, který scénář se nakonec naplní, však nerozhodne ničí záměr či úmysl, bude to jednoduše dáno okolnostmi. Pokud například nastane panika, šokové řešení bude to jediné možné.

Naznačil jste související vzestup ochranářství. To situaci dlouhodobě dále ztíží.

Ano, k růstu protekcionismu už dochází. Není tomu přitom tak, že by byly tyhle restrikce ilegální, je to záležitost zpřísňování. Lze to přirovnat k imigrační kontrole na letišti. Aniž dojde ke změně zákona, zpřísní se požadavky a prohledávání cestujících, vízová kontrola je důkladnější a podmínky pro vstup do země méně vstřícné než předtím. Vzestup protekcionismu lze vidět třeba v tom, jak Američané tvrdě postupují proti švýcarským bankám, nebo v tom, jak Brazilci ztěžují Američanům dovoz uváděním netarifních překážek. V jiné podobě se ochranářství projevuje měnovými devalvacemi, které vedou i k obchodním válkám. Ano, svět už je na cestě k protekcionismu.

Obáváte se tedy konce globalizace - alespoň tedy v té její rozvinuté předkrizové podobě?

Nemyslím, že globalizace skončí úplně, spíše zpomalí. Svět už je totiž příliš provázaný a státy jsou na sobě silně závislé. Ale jednotlivé vlády budou pochopitelně se ztížením ekonomické situace stále obtížněji odolávat hladovým a frustrovaným lidem, voličům, kteří za takového stavu tradičně hledají spásu v nacionalismu. A hraní na národovecké struny znamená třeba právě zpřísňování podmínek pro import či imigraci, což je z definice antiglobalizační.

Rozhovor vedl Lukáš Kovanda.

Připraveno ve spolupráci s časopisem Týden.

Hernando de Soto (70)

Světově proslulý peruánský ekonom je prezidentem Institutu pro svobodu a demokracii, který sídlí v metropoli Limě. V letech 1988 až 1995 stál tento institut za stovkami liberálních legislativních iniciativ a reformních návrhů, jejichž uvedení do praxe kromě jiného podkopalo činnost maoistických teroristů z organizace Světlá stezka. De Soto nakonec přežil nejméně tři pokusy o atentát a dočkal se globálního uznání - americký prezident Bill Clinton jej například označil za "největšího žijícího světového ekonoma". Prahu de Soto navštívil u příležitosti Fora 2000.

tyden.cz


Vložit komentář

Abychom udrželi vysokou kvalitu diskuze na Finmagu, je nutné se před vložením komentáře přihlásit. Jste tu poprvé? Pak se nejdříve musíte zaregistrovat. Na následující odkaz pak klikněte v případě, že jste zapomněli své heslo.

Diskuze

Další příspěvky v diskuzi (5 komentářů)

Kanioková J. | 26. 11. 2011 14:31

Stačí mi, že ho Clinton označil za "největšího žijícího světového ekonoma". I to, že byl pozván na Forum 2000.
To jsou ekonomové, kteří jsou daleko víc filozofové a romantici, než skuteční ekon. experti. Věřím, že jeho přístup k ekonomice mohl u nich snížit sympatie k tamním levičákům, ale skutečnou efektivnost jeho názory nikdy nemohou přinést. Jen tak popostrčit od zcela špatného hospodaření. Píše nesmysly !
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Petr Kocur | 25. 11. 2011 11:51

Mudrování o neexistující (ne)viditelné ruce trhu je naprosto absurdní. Tržně se totiž chováme všichni a za všech okolností. Jen si lidé neuvědomují, že tržní chování nelze zužovat na ekonomiku a platidlem nejsou pouze peníze nebo jiná hmotná aktiva. V podstatě jde o emocionální bilanci. A tom, mimochodem, napsal zajímavou polulárně vědeckou knížku MUDr. M. Plzák.
Snažíme se mít vyrovnanou nebo kladnou emocionální bilanci - tedy získávat kladné emoce a vyhýbat se záporným. Peníze jsou také jen kladné nebo záporné emoce. Ať už přímo - čím se mi konto zvětšuje, to mne naplňuje radostí, čím víc dlužím, tím sklizím zápornější emoce. Nepřímo - peníze jsou jen prostředek k získávání emocí. To je jasné - můžu si za ně koupit např. erotickou masáž atd. I ti největší odpůrci trhu jednají tržně - usilují o získání co nejvíce kladných emocí (+) s co nejnižšími náklady (-). Všichni ti popírači a likvidátoři trhu se jen snaží získat neoprávněné výhody na úkor ostatních (např. pozitivní diskriminací, genderovými dotacemi atp.).
V duchovní rovině to chápeme taky tak: Co má začátek, má i konec. Není slasti nez utrpení. Jen v transcendentálnu, bez času a bez prostoru, neplatí tržní vztahy, protože tam absentují jakékoli emoce.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Jan Daniel | 25. 11. 2011 10:24

Ty průpovídky o tom, zda neviditelná ruka často neexistuje či je nepřítomná a podobně jsou směšné. Je to tak na úrovni dřístů politiků v Otázkách Václava Moravce.
Neviditelná ruka trhu je přítomná vždy a všude, ať chceme nebo nechceme. Byla přítomná i zemích RVHP v roce 1980. Vtip je pouze v tom, že pokud stát nastaví perverzní institucionální rámec a dělá nesmyslné zásahy do ekonomiky, pak subjekty trhu mají zavádějící informace a perverzní stimuly. Výsledek je zákonitě katastrofa. Perverzní státomilci pak obviní neviditelnou ruku trhu z nefunkčosti, případně z nepřítomnosti a obhajují tím další perverzní státní zásahy. Nejasné je zde pouze to, kam tato spirála směřuje. Mnoho lidí tvrdí, že ke krachu systému, který je katarzí potřebnou k tomu, aby se civilizace vrátila zpět k normálu. Ale např.Robert Higgs se přiklonil k názoru, že v kritický okamžik státní establishment přece jen uvolní regulaci a přerozdělování, a vpustí do systému více trhu, aby neviditelná ruka fungovala jakžtakž normálně a systém se úplně nerozsypal (konečně je to v jejich zájmu). Ekonomika tak sice zůstane v suboptimálním stavu zatížená velkou mírou redistribuce a regulace, ale nikdy se nedostane do stavu, kdy je kontrola státu nad ní tak rozsáhlá, že způsobí její kolaps.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Jan Altman | 25. 11. 2011 09:21

"Viditelná ruka trhu = regulatorní legislativa?"
Pří známse, že tomu pánovi nerozumím...

A dále: "Zcela zásadní rébus dneška je, jak lidem říct pravdu a nezpůsobit tím paniku".
No já nevím, jestli je to to hlavní. A předně nevím, jestli tento rébus opravdu někoho trápí a snaží se ho řešit. Snaží se (mají zájem) ho řešit politici? Velkobankéři? Velkoinvestoři typu Sorose? Já myslím, že ti ten zájem rozhodně nemají a snaží se spíše o opak (další zamlžení). Řešení tohoto rébusu je tak akorát námět na diskusi na FinMagu, nebo spíše na ZeroHedge.com.

Ale souhlasím s tím, že se možná brzo "rozluští" sám... A to ve formě toho, co někdo nazývá zásadní systémovou změnou, kolapsem systému, či prostě EndGame či WhenTheShitHitsTheFan :-)

Také v zásadě souhlasím s nastíněnými variantami:
1) Skokový kolaps
2) Vleklá stagnace a inflace
Nicméně stále mi to přijde jako říkat A a už dál neuvažovat o B. Co bude znamenat ten skokový kolaps? Půjde to až tak daleko, že zanikne EURo, USD a všechny fiat "peníze"? Tedy bude ztráta důvěry v nekrytou měnu a státní dluhopisy totální a celosvětová? Nebo ne? Pokud ano, jaký to bude mít dopad na politický systém(zřízení), sílu supervelmocí a vztah mezi nimi, atd...?
A v případě B: je reálné udržet inflaci na nějaké "moderate" úrovni a zároveň udržet výnosy z dluhopisů na úrovni nižší, tedy reálně negativní? Budou chtít investoři držet aktivum, nakterém dlouhodobě a soustavně prodělávají? Pokud ne, tak dluhy klesat nebudou a nepůjde o alternativu kolapsu, ale pouze jeho oddálení.

Představte si, že cílem politiků bude např. držet 10% inflaci po dobu 10ti let. A zároveň držet průměrné výnosy států eurozóny a USA na 4%:

1) Je to vůbec možné? Nebude muset být expanze monetární báze daleko prograsivnější, exponenciální, aby systém vydržel v chodu?

2) Kdo si při inflaci 10% koupí dluhopis s výnosem 4%? Nebude muset ECB/FED intervenovat až do té míry, že budou kupovat veškeré vydané dluhopisy včetně refinancování starých? Pak ale inflace nemůže zůstat "mírná".
3)Co perspektiva 10% inflace udělá s poptávkou po drahých kovech? Nevzroste raketově? Nezpůsobí to jejich až "bublinózní&quo t;růst, když do nich od dluhopisů utečou soukromí investoři? A bude to opravdu bublina, nebo to bude ono finální narovnání ceny Au/Ag a jejich návrat do role peněz (protože v takovém případě je opravdu jejich dnešní cena resp. kurz k USD směšný)?

4) Jaké budou sociální a politické dopady takové stagflace? Co s třídou padesátníků připravených o penzijní úspory? Jak budou lidé ve věku 50-70 let hlasovat v příštích vobách? Vypískají politiky, nebo spíš budou hlasovat pro ještě razantnější regulaci a přerozdělování v jejich prospěch? A jak na to budou reagovat ti, co by to měli platit? Utečou? Masově prohlásí, že se necítí vázání "společensokou smlouvou" s poukazem na zjevnou absenci jejich podpisu? Vystoupí ze státních sociálních systémů a průběžného penzijního systému v naději, že >100000 lidí už soudit a zavřít nejde?Ať to bude jakkoli, bude to mít dopad na politický model, na samo státní zřízení. Jaký? Netuším...
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Otakar Hokynář | 29. 11. 2011 20:06
reakce na Jan Altman | 25. 11. 2011 09:21

Hezký den, Jene. Obávám se, že politické řešení vyústí v novou totalitu. Aspoň při protestech zdravotníků a lékařů se establishmenty neštítí totalitních praktik, viz nyní na Slovensku. Průměrný ovčan se v měnící se situaci nedokáže sám orientovat bez pomoci sdělovacích prostředků. A ty mu řeknou, co si má myslet a dělat. Bohužel, o manipulovatelnosti davu nemám nejmenších iluzí. Také si všimněte, jak prorůstají politici do sdělovacích prostředků.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Předplaťte si tištěný Finmag

Předplaťte si tištěný Finmag

Baví vás články, které každý den publikujeme na Finmagu? Pak vás bude bavit i tištěný FINMAG. Roční předplatné vyjde na 294 korun (za jedno číslo zaplatíte 49 korun). A nebojte, platit můžete i kartou.

Lukáš KovandaLukáš Kovanda
Lukáš Kovanda je ekonomický konzultant a autor populární i odborné ekonomické literatury. Věnuje se filozofii a metodologii ekonomické vědy, publikuje...více o autorovi.

Facebook

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK

Přihlášení

Nemáte registraci? Zaregistrujte se zde!