Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Evropa před kolapsem (I): Kontinent hledící do propasti

Finančními trhy obchází strach a investoři se stahují z krizí postižených zemí eurozóny. Německá kancléřka Angela Merkelová je kategoricky proti tomu, aby ECB použila proti krizi veškerou svou palebnou sílu, a tak se zdá, že měnová unie stojí na pokraji zániku. Někteří ekonomové dokonce volají po znovuzavedení německé marky. Více v prvním dílu třídílného seriálu z dílny reportérů Der Spiegel.

Eurobondy? Francouzský prezident Nicolas Sarkozy tento termín zřejmě nezná. Mluví a mluví, ale o eurobondech ani slovo. A pak přijde řada na italského premiéra Maria Montiho. Eurobondy? O těch nikdy neslyšel. Nebo je přinejmenším nezmínil ve svém projevu. Dalším řečníkem je Angela Merkelová, kterou ani nenapadne téma eurobondů otevírat.

Píše se předminulý čtvrtek a tři evropští lídři před chvílí společně poobědvali ve Štrasburku a nyní se účastní tiskové konference na téma euro. Musel to být báječný oběd, plný jednoty, harmonie a porozumění.

Tak to alespoň vyplývá z toho, jak o něm mluví výše řečení politici. Je tedy pochopitelné, že po tak dobrém obědě se o tak citlivém tématu jako eurobondy nemluví, třebaže právě kolem nich se dnes točí celá debata o finanční krizi. Merkelová je proti, Sarkozy a Monti pro, ale neříkají to nahlas.

V sále se samozřejmě vždycky najde nějaký nepřejícný novinář, který politikům chutnou krmi závidí, a tak se na eurobondy, o nichž všichni vědí, ale nikdo o nich nemluví, natruc zeptá. Merkelová odpoví, že na dané téma nezměnila názor, ale ono pohoršlivé slovo přes její rty neprojde. Sarkozy řekne něco o Rýnu, pak vypráví vtip o hypochondrovi a pak mluví a mluví a nakonec prohlásí, že se s kolegy dozajista shodne. Termín „eurobondy“ však rovněž nevyřkne.

A pak přijde na řadu znovu Monti a ten udělá co? Výraz eurobondy sice použije, pak ale promptně přejde k novému, sluchu příjemnějšímu synonymu – poznamená, že by nebyl zásadně proti myšlence „bondů stability“. Z jeho slov je patrné, že eurozónou zmítá vážný konflikt.

Beznadějně nejednotní

Bez Merkelové se v Evropě nic nepohne. Německá kancléřka se přitom nevzpírá jen myšlence eurobondů, nýbrž odmítá i návrh Evropské centrální banky (podporovaný zejména Francouzi) začít s odkupem dluhopisů strádajících zemí eurozóny v podstatně větším měřítku než dosud, v zájmu snížení jejich výnosů. To však nebylo oficiálním tématem štrasburské konference, na níž Sarkozy své dva kolegy ujistil, že Francie respektuje nezávislost ECB.

Inscenovaná atmosféra souladu a souzvuku ostře kontrastuje s realitou. Evropa je uprostřed své nejvážnější krize beznadějně nejednotná. Politici jdou ze summitu do summitu, z nichž každý končí smířlivými deklaracemi a přísliby, společný plán záchrany eura však na obzoru nevidět.

Situace snad již nemůže být vážnější. Pokud se brzy něco nestane, evropská měnová uniese zhroutí. Ambiciózní projekt, který měl nadobro sjednotit Starý kontinent, skončí neslavně, s dramatickými důsledky pro Evropu i zbytek světa. Celé státy zbankrotují, zase se budou muset zachraňovat banky a světová ekonomika se propadne do recese, která potrvá dlouhá léta.

Poslední dějství eurodramatu začalo a okamžik pravdy se kvapem blíží. Čeho se tedy můžeme nadít? Během několika následujících týdnů, avšak zejména v prvním čtvrtletí roku 2012, budou muset strádající evropské země prodat obrovské množství dluhopisů. Jen samotná Itálie bude muset refinancovat 110 miliard eur starých dluhů (viz obrázek). Kdo ale bude těmto zemím ochotný půjčit?

Dluhopisy nazrávající ke splacení

Dluhopisy nazrávající ke splacení

Zdroj: Der Spiegel

Ztráta důvěry

Investoři ztratili důvěru v eurozónu, jakož i schopnost společnou měnu zachránit. Ani nedávné změny v italské, řecké a španělské vládě je nepřilákají zpátky.

Strach na finančních trzích i v sídlech vlád narůstá. Dokonce i seriózní bankéři, kteří na veřejnosti srší sebevědomím, v soukromí přiznávají, že se měnová unie může každou chvíli rozpadnout.

Předchozí pokusy o záchranu eurozóny nebyly k ničemu, tvrdí, a dodávají, že Evropa musí konečně sáhnout k jediné zbrani s nevyčerpatelnou municí, tedy Evropské centrální bance. Ta prý musí začít financovat zadlužené státy, i když jí to její stanovy zakazují. Centrální banka má jako jediná peněz dost a v případě potřeby může dotisknout další.

Téhož názoru je dnes již většina evropských vůdců – kromě Angely Merkelové. Ta se takovému řešení brání, neboť se obává o nezávislost centrální banky a měnovou stabilitu. Zároveň se kategoricky staví proti všem návrhům sjednotit dluhy zemí eurozóny do společně vydávaných dluhopisů zvaných eurobondy.

Německá kancléřka je v Evropě stále osamocenější. Doma musí bránit každý ústupek v zájmu záchrany eura před svými koaličními partnery, liberální FDP (Svobodnou demokratickou stranou) a konzervativní CSU (bavorskou sesterskou stranou Merkelové mateřské CDU). O svých dalekosáhlých reformách musí přesvědčovat poslance své strany, a zároveň se řídit judikaturou německého Ústavního soudu. FDP pořádá mezi svými členy průzkum o tom, jak by se měla ke krizi postavit, což jejím partnerům na klidu nepřidává. Ostatní země se na Merkelovou dívají jako na zarputilou obhájkyni německých zájmů, která si neuvědomuje vážnost situace a ohrožuje existenci celé měnové unie.

Jacques Attali, který působil jako poradce bývalého francouzského prezidenta Francoise Mitterranda, líčí obavy partnerských zemí v obzvlášť tvrdém světle. Po dvou světových válkách je to podle Attaliho „dnes znovu Německo, kdo drží v rukou nástroj sebevraždy celého světadílu“. Pokud prý Německo nezmění názor, „bude to katastrofa“.

Neúspěšné pokusy o záchranu eura

Ze zahraniční perspektivy je situace jasná – záchrana eura závisí na Německu, jemuž by stačilo přestat blokovat návrh sjednocení evropského dluhu. Jenže takováto „dluhová unie“ by nejen odporovala Maastrichtské smlouvě, podle níž není žádná země eurozóny zodpovědná za dluhy jiné země, ale znamenala by i vážné riziko pro Německo. To by jakožto největší ekonomika eurozóny neslo nejtěžší břemeno a nakonec by mohlo přijít na mizinu spolu s ostatními.

Merkelová se rovněž obává toho, že příliš zadlužené země by okamžitě sklouzly ke starým zlozvykům, kdyby vycítily, že jejich záchrana je jistá. Z těchto důvodů jsou Němci ochotni pomoci pouze za přísně stanovených podmínek.

Kancléřka se chovala obezřetně od samého počátku. Svůj krizový management založila na gradualistickém přístupu a zásadně odmítala výzvy k „odvážným krokům“, k přetnutí gordického uzlu. Vždy zvažuje dlouhodobé důsledky navrhovaných řešení. Co když jsou ale tyto dlouhodobé důsledky tak nepředvídatelné, že malé krůčky jsou skutečně jedinou alternativou?

Proto se také snahy o zvládnutí krize potácejí od summitu k summitu, bez náznaku trvalých řešení. Mezinárodní investoři se zaměřili na stále churavější země eurozóny, které jsou tak nuceny platit stále vyšší úrok na své dluhopisy.

Úroky desetiletých státních dluhopisů (procenta)

Úroky desetiletých státních dluhopisů (v procentech)

Váhavé krůčky

Ukázalo se, že nástroje a programy, s nimiž Merkelová a ostatní lídři vytáhli do boje proti krizi, jsou příliš váhavé a nedůrazné. První záchranný balíček pro Řecko byl nedostatečný, a tak musel následovat druhý. Zároveň se dočkal rozšíření evropský záchranný fond. Jelikož ten však stále není plně funkční, musí ECB neustále intervenovat na dluhopisových trzích a v zájmu stabilizace výnosů vykupovat italský a španělský dluh.

Trhům však nekonečná prozatímní opatření důvěru v měnovou unii nevrátila. Krizový management evropských politiků navíc vykazuje zásadní nedostatky, především vinou vnitřních svárů o kompetence a vzájemné řevnivosti mezi Evropskou komisí a národními vládami, ECB a politiky a rovněž mezi centrálními bankami členských zemí.

Žádnou láskou k sobě nehoří ani nejvyšší představitelé Evropské unie a eurozóny. Předseda Evropské komise José Manuel Barroso závidí prezidentovi Evropské rady Hermanu van Rompuyovi jeho prominentní post a van Rompuy zase zpochybňuje autoritu předsedy Euroskupiny Jeana-Clauda Junckera. Všechna tato pnutí vedou ke vzájemným rozbrojům, nejistotě a politické kakofonii.

Názorným příkladem jsou nešťastná rozhodnutí předsedy Barrosa. Necelé dva týdny po krizovém summitu ke konci července si vyřídil účty s šéfy evropských států a vlád, když prohlásil, že jimi navrhovaná řešení nejsou dostatečně odvážná a jejich implementace je nedůrazná. Jeho rázné vystoupení evropské sebevědomí zrovna neposílilo a rizikové přirážky u evropských státních dluhopisů výrazně stouply.

Příliš malý fond

Ještě horší než politická disharmonie je skutečnost, že záchranný fond eurozóny, takzvaný Evropský nástroj finanční stability (EFSF), nefunguje, jak by fungovat měl. Původně byl ustaven pro krizí postižené země na periferii eurozóny, záhy se však ukázalo, že nedostačuje ani tomuto relativně skromnému účelu. Členské státy musely zvýšit své garance, aby účinná úvěrová kapacita fondu vůbec dosáhla původně plánovaných 440 miliard eur.

I tato částka však brzy dosáhla svých limitů. Na trhy totiž neudělala žádný zvláštní dojem. Ty se před pár týdny zaměřily na dvě země, Itálii a Španělsko, které by fond samy zcela přetížily, kdyby musely být zachráněny.

Nedávno se nejvyšší představitelé usnesli, že zbývající prostředky EFSF, tedy 250 miliard eur, znásobí použitím pákového efektu s koeficientem čtyři až pět, prostřednictvím složitých finančních produktů a při zapojení soukromého sektoru. Politiky k tomuto opatření vedla úvaha, že jedině tak bude fond schopen zabránit bankrotu velkých zemí jako Itálie či Španělsko, pokud začnou mít vinou turbulencí v eurozóně problém s likviditou. A v případě potřeby bude fond použit k záchraně kolabujících bank.

Politici však do svých kalkulací nezahrnuli investory. Během své nedávné propagační cesty po státem vlastněných fondech v Číně se výkonný ředitel EFSF Klaus Regling setkal s nápadnou zdrženlivostí. Regling doufal, že asijské investory přesvědčí, aby do fondu vložili své peníze, ovšem manažeři obřích fondů již zjevně nevěří, že Evropané své problémy zvládnou.

Mají-li být nové finanční nástroje atraktivnější, musí být samotný EFSF mnohem větší, než se původně plánovalo. To by rovněž podstatně snížilo potřebný pákový poměr. Na nadcházejícím setkání ministrů financí eurozóny chce však Regling navrhnout pouhé zdvojnásobení či nanejvýš ztrojnásobení prostředků fondu.

Původní znění článku naleznete na anglických stránkách Der Spiegel, pro Finmag do češtiny přeložil Aleš Drobek.

Pokračování příště

Komentáře

Celkem 1 komentář v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK