Partner webuRoger logo
Předplatit časopis Finmag

Krize eura? Ale kdež, euro ukazuje svoji nejkrásnější tvář (III)

Aleš  Müller
Aleš Müller
12. 12. 2011

V předchozích dvou článcích jsme řekli, že nejde o krizi eura, krizi měny, ale o krizi dluhovou. A hledali jsme její řešení. Jenže dluhovou krizí, i kdyby se nám ji podařilo vyřešit, problémy nekončí. Situace je mnohem závažnější.

Krize eura? Ale kdež, euro ukazuje svoji nejkrásnější tvář (III)
  • V krizi je demokratický způsob řízení a rozhodování, který umožňuje dělat hlouposti.
  • Je zřetelně viditelné, jak v tomto systému selhávají lidé, voliči.
  • A navíc je náš ekonomický výkon zřejmě menší než naše spotřeba.

Euro není viník, euro je oběť. Viníkem je tu politika. Politické špičky celé Evropy si zvykly na to, že jakýkoliv problém se řeší „zalitím penězi“, ať jde o plnění předvolebních dluhů, nebo systémové problémy, jako je například schodek důchodových systémů.

Jednotná vize evropských politiků: příště na té židli sedět znova

Evropa už v podstatě dvakrát zažila situaci, kdy dluhy byly – v poměru k HDP – v obdobné výši jako dnes. Ovšem pokaždé to bylo po válce. Od konce studené války ale uplynulo dvacet let a po celou tu dobu se dluhy jen zvyšovaly. Žádná válka, žádná katastrofa, jen mír, konzum, nezodpovědné vlády. Nabobtnalé dluhy nejsou negativní vlastností eura, jsou způsobené hlubokou politickou chybou.

 „Prostě neexistuje morální ospravedlnění toho, že tak bohatý svět žije na úkor tak vysokých dluhů,“ prohlásil Nicolas Taleb, autor teorie černých labutí.

To co vidíme, je hluboká krize demokratického rozhodování. V posledních desetiletích nebývá voliči zvolen politik, který má politickou vizi, který je dobrý státník či hospodář, ale ten, kdo umí nejlépe mluvit, má dokonalé průzkumy voličských nálad, kdo je prostě mediálně zdatný. Korelace mezi mediální zdatností a schopností řídit stát, je však velmi malá, jak nám ukazuje praxe.

Před několika desítkami let vznikly nezávislé banky, jejichž úkolem bylo zabránit státu, tedy politikům, zneužívat možnost tisknout peníze a tvořit měnovou zásobu. Jejich nezávislost je však jen částečná, centrální bankéři jsou voleni politiky. Zatím to ale trochu funguje.

Ovšem zadlužování státu formou státních dluhů jsme ponechali v rukou politických figur, jejichž cílem není dobrá správa země, prosazení vize, ale zvolení na další období. To vede po delší době ke stejnému efektu – státy hospodaří s nekrytými penězi a hospodaří nehospodárně. Zatímco tisk nekrytých peněz se projevil v podstatě ihned růstem cen, dnes se nehospodárnost krmená státními dluhy projeví se zpožděním.

My voliči jsme pitomci. Volíme toho, kdo umí nejlíp slibovat nebo plkat v televizi, za svoje potíže si tedy můžeme sami. Nechceme usilovně pracovat, chceme sociální dávky, jistoty, dotace. Jenže zatímco voliči mohou být pitomci, politické a státní elity by se tak pitomě chovat neměly. Odpovědnost politiků je vyšší než odpovědnost voličů.

  • Pozn.: Lze jen spekulovat, jak by se vyvíjela korupce v ČR, kdyby nebylo k dispozici několik desítek miliard korun schodku veřejných rozpočtů.

Zvrácená logika devalvační ozdravné kúry

V prvním dílu série jsem mluvil o tom, jak euro brání nemocným zemím léčit se devalvací své měny (a poukazoval jsem na to, že by to zas nebyl i při zachování jednotné měny až takový problém). Často zmiňovanou výhodu vlastní měny, tedy možnost devalvovat ji, je ale potřeba nahlížet i z druhé strany. Co by totiž ta devalvace znamenala? Znamenala by přijmout zvrácenou logiku: Když politici nadělají dluhy, když špatně hospodaří, postačí devalvovat, náklady přehodit na obyvatelstvo. A aby se obyvatelstvo na politiky tolik nezlobilo, zaonačí se to tak, že nakonec politici i lid svorně nadávají na cizí spekulanty, kteří „jim zdevalvovali měnu“. Je tedy devalvace správnou metodou nápravy chyb politiků?

Minimálně desetiletí je zřejmé, že prohlášení ratingových agentur mají stejnou informační hodnotu jako výplody reklamních agentur. Přifouknuté kecy. Ovšem tvrzení evropských elit, že za dnešní problémy mohou ratingové agentury, snaha nasadit jim psí hlavu a na ni ještě jakýsi náhubek – to je klasické hledání viníka, na kterého se to všecko hodí. A ještě říznuté postojem „posel přinesl špatné zprávy, tak ho popravíme“.

Nablýskanému euru tedy můžeme jen děkovat: jako v zrcadle v něm vidíme, do jakého bahna demokracie zabředla.

Pěkně jsme to roztočili

Keynesiánci často tvrdí, že v době krize či ekonomického propadu může (či měl by) stát nahradit výpadek individuální spotřeby. Mají se tak, řečeno novinářským žargonem roztočit kola ekonomiky. Že to je lež politiků s thymolinovým úsměvem, je dnes nadmíru jasné.

Český dluh je dneska jeden a půl bilionu korun. Za tyto peníze je možné postavit tisíc až čtyři tisíce kilometrů dálnic, padesát dokonale vybavených špičkových nemocnic, několik tisíc škol. Jsou snad kolem nás vidět tyto skvělé infrastrukturální pomníky bývalého roztáčení kol ekonomiky? Co jsme si tedy za ten dluh koupili a co jsme roztočili? Roztočili jsme jen a pouze ty peníze.

Dluhy se vršily i v dobrých letech, lze tedy oprávněně usoudit, že efektivita našeho snažení je – záporná. Pokud odečteme roční přírůstek dluhu od ročního růstu bohatství, dostáváme příliš často záporné číslo. Například za vlády české sociální demokracie ekonomika rostla tři až šest procent. Jenže přesto se o tři až šest procent zvětšoval ročně i dluh. To není růst, to je doping! Není to sice akademicky dokonalý výpočet, ale pro jednoduché posouzení jej můžeme použit.

Chaos, pád, barbaři

Jenže teď není řeč jen o Česku nebo Evropě, ale prakticky o celém takzvaném vyspělém světě.

Dosahovat vysokého ekonomického růstu v Evropě nebude tak snadné jak dříve, například v padesátých letech. Dnešní evropská ekonomika doplácí na vysoké osobní náklady: není levná síla, nejsou laciné suroviny a energie. Přitom roste napětí, zejména v důsledku prudkého růstu příjmové nerovnosti.

Přestože si to Evropa nechce přiznat, je jasné, že nemůžeme v dnešní praxi státních dluhů pokračovat. Dřív nebo později si to uvědomí všechny státy a doufejme, že dojde k nápravě. Za tuto výchovnou lekci, musíme euru poděkovat. Při národních měnách by trvalo mnoho let a mnoho bankrotů, než bychom si tuto skutečnost uvědomili.

Evropa, pokud má přežít jako lídr civilizačního vývoje, musí hodně změnit své chování a procesy vládnutí. A vyrovnané státní rozpočty jsou jen první a v podstatě nejsnazší krok. Pokud ten neudělá, zařadí se naše civilizace po bok zaniklým vyspělým říším. Tak jako skončily egyptská říše, římské impérium a další, tak skončí i Evropa. Chaos, pád, barbaři. A je to škoda, protože přes všechna negativa, žijeme v systému, který dosáhl zatím nejvyššího stupně svobody a bezpečnosti obyvatel.

Autor je poradce společnosti Partners Financial Services, a.s.

Daňové přiznání online

Ohodnoťte článek

-
0
+

Sdílejte

Diskutujte (5)

Vstoupit do diskuze
Aleš  Müller

Aleš Müller

Po vystudování Elektrotechnické fakulty ČVUT pracoval jako konstruktér integrovaných obvodů a mikropočítačů. V devadesátých letech pracoval v ČSOB jako specialista na špatné úvěry, manažer změnových procesů... Více

Související témata

centrální bankydemokraciedevalvacedluhová krizeeuroeuroatlantická civilizaceHDPhledání viníkakrize demokraciekrize euramediokracieobětní beránekratingové agenturyrůst HDPstátní dluhvolby
Daňové přiznání online

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo