Islandská finanční sága

Ještě před zhruba pěti lety byl Island modelovým příkladem vyspělé a stabilní ekonomiky. Nízká nezaměstnanost, zdravé veřejné finance, vzdělané obyvatelstvo, velmi nízká míra hospodářské kriminality, úspěšná penzijní reforma provedená již počátkem šedesátých(!) let, díky penzijnímu systému dobrá demografická situace... co víc si ekonom mohl přát jako vzor hodný následování?

Banka Landsbanki dokonce posloužila jako jeden ze vzorů dobře řízeného malého konzervativního finančního ústavu v rámci transformace bývalé Expandia banky na životaschopný obchodní model. Původní model Expandie byl chybně postaven, protože příliš spoléhal na vysoké poplatky a nepočítal s příjmem vkladů a úvěrováním ve velkém. Ale co jiného má nyní již samostatně neexistující česká banka společného s Islandem?

Původní a osvědčený islandský konzervativní model byl odhozen teprve v roce 2005. Tehdy se Islanďané rozhodli, že půjdou agresivní cestou zahraniční expanze. Byla to v první řadě zmíněná Landsbanki, která získala milióny britských a nizozemských vkladatelů prostřednictvím své pobočky Icesave. Během doslova pár let se Islanďanům podařilo získat 300 tisíc klientů v Británii (podle jiných údajů dokonce 400 tisíc) a dalších 120 tisíc v Nizozemí. Abychom měli měřítko: zkuste si představit českou banku, která by během tří let nasbírala v Německu a v Rakousku přes 13 miliónů vkladatelů!

Britové a Holanďané se do Icesave jen hrnuli, protože Islanďané nabízeli vysoké úrokové sazby. Od začátku roku 2006 do konce roku 2007 vzrostl objem depozit zahraničních osob u islandských bank více než dvaatřicetkrát. Objem peněz v ekonomice vzrostl během jediného roku o více než 90 procent. Rychlý příliv peněz měl za následek inflační tlaky. Ceny rostly tempem 15 až 17 procent ročně.

Co dělala Islandská centrální banka? Základní učebnice ekonomie praví, že na inflační tlaky má centrální banka reagovat zvýšením úrokových sazeb. Jenomže vysoké sazby jsou magnetem pro zahraniční peníze.

My sami jsme si podobný efekt vyzkoušeli na vlastní kůži, když příliv zahraničního spekulativního kapitálu během 90. let kvůli vysokým českým úrokovým sazbám nejprve vytvářel inflaci a poté, v květnu 1997, dokonce vedl k finanční a bankovní krizi. Vysoké sazby paradoxně zvyšují objem peněz v ekonomice, pokud představují lákadlo pro zahraniční investory či vkladatele.

Nestabilní systém Česká finanční krize z konce 90. let však byla jen drobnou epizodou ve srovnání s Islandem. Zásadní rozdíl spočíval ve faktu, že česká vláda byla dostatečně solventní, aby mohla vzniklé škody uhradit. Když však finanční krize na podzim 2008 zastavila příliv peněz na účty islandských bank, ukázalo se, že celý systém nebyl stabilní. Islandským bankám rychle došly peníze, protože vysoké sazby nebylo z čeho vyplácet. Kolaps byl otázkou několika dní.

Vklady v islandských bankách podléhaly povinnému pojištění. Jenomže islandská vláda prostě neměla dost peněz. (Představte si českou vládu, jak odškodňuje přes 13 miliónů zahraničních vkladatelů!) Okamžitým důsledkem bylo zhroucení islandských veřejných financí. Od neblahého podzimu 2008 se islandská vláda snažila situaci řešit ve spolupráci s mezinárodními organizacemi i vládami jiných zemí. Součástí řešení byly i závazky Islandu vůči vládám Británie a Nizozemska, které mezitím odškodnily své občany namísto islandské vlády.

Ovšem příslušný zákon vetoval islandský prezident. Šlo mimochodem o druhé prezidentské veto od roku 1944. Veřejné mínění je rozhořčeno - proč by měl obyčejný islandský občan pykat za chyby bankéřů? V referendu bude tedy návrh zákona o odškodnění Britů a Holanďanů zřejmě zamítnut. Tento postoj je pochopitelný, ale marná sláva - o oprávněnosti britských a nizozemských pohledávek vůči Islandu není sporu. Finanční katastrofa Islandu je dílem chybné měnové politiky a důsledkem hazardních praktik tamních komerčních bankéřů. Nicméně zodpovědnost padá na celý národ.

Pokud Island nesplní své povinnosti, octne se v mezinárodní ekonomické a zčásti i politické izolaci. Pro malou ekonomiku stěží existuje horší hrozba. Bude ohrožen nejen záchranný program odsouhlasený během minulého roku, ale i dobrá pověst státu na dlouhou dobu dopředu. Pro Island by bylo lepší vzít na sebe břemeno odškodnění (jde o zhruba 14 tisíc eur na každého Islanďana) než hazardovat s rizikem dalšího kolapsu a ještě větší zátěže z něho plynoucí. Islandský příběh ilustruje, jak důležitá je správná měnová politika. Na opačném konci Evropy stojí na hraně krize Řecko, kde problémy způsobil opačný extrém: příliš nízké úrokové sazby. Na centrální bance zkrátka záleží.

Autor je ředitelem pro strategii Partners

Psáno pro Lidové noviny

Foto: Profimedia.cz