Korupce se státem – i bez něj

Jedním z motivů tohoto počinu je patrně fakt, že Česká republika v žebříčku vnímání korupce (CPI) , publikovaném organizací Transparency International, během loňského roku dramaticky propadla – z 45. na 52. příčku.

Index na jedno oko slepý

Navzdory nemalé vypovídací schopnosti má zmíněný index jednu slabinu: omezuje se pouze na míru vnímání korupce mezi úředníky veřejné správy a politiky. Sami jeho tvůrci jsou si tohoto nedostatku vědomi, proto tento ukazatel doplňují například o tzv. Index plátců úplatků (BPI) , zahrnující druhou stranu korupčních praktik.

Co je ovšem dobře známo expertům, snadno unikne politikům, jejichž řemeslo tíhne k zjednodušování skutečnosti na krátká, snadno zapamatovatelná hesla. To dvojnásob platí na politické scéně zjitřené atmosférou blížících se voleb. S nemalou pravděpodobností je proto jen otázkou času, kdy některý z našich partajních vůdců přijde s tvrzením, že čím méně razítek, povolení a posudků bude občan či podnikatel potřebovat, tím méně úplatků bude zamořovat náš veřejný prostor, a opráší chytlavý slogan „méně státu rovná se méně korupce“.

Lákavé (ne)řešení

Na první pohled vypadá tato konstrukce logicky, bližší pohled však odhalí jisté mezery. Především: jakýkoliv ráznější řez do byrokratických procedur by ohrožoval existenci desítek či stovek míst ve státní správě. Nemálo takových křesel ovšem slouží jako politické platidlo, jímž strany v případě kladného volebního výsledku odměňují zasloužilé příslušníky partajní hierarchie nebo své vlivné příznivce. Ve světle této skutečnosti je tedy nanejvýš sporné, existuje-li u nás vůbec politická garnitura ochotná si takto pošetile podřezávat větev, na níž pohodlně sedí.

Pravé čertovo kopýtko se ovšem skrývá jinde. Heslo „méně státu – méně korupce“ totiž vychází z předpokladu, že hříchem korupce je zatížen pouze veřejný sektor. Stačí tedy pouhá privatizace těch jeho aktivit, u nichž je to možné – a problém je vyřešen! Se stejnou účinností – a podle velmi podobného principu – by ovšem bylo možné bojovat se zločinností zrušením policie, soudů a věznic...

Ivánku, kamaráde…

Absurdita popsaného nejlépe vynikne na příkladu známé korupční aféry v Českomoravském fotbalovém svazu, jejíž aktéry nenapodobitelným způsobem zvěčnili ve své divadelní hře Petr Čtvrtníček a Jiří Lábus. Během soudního přelíčení se jeden z obhájců dožadoval pro svého mandanta zproštění viny s poukazem na to, že slovy trestního zákoníku musí k uplácení dojít v souvislosti s „věcí obecného zájmu“. Podle onoho právníka ovšem výsledky fotbalových zápasů představovaly vlastně vnitřní záležitost Svazu – a veřejnosti tak nebylo nic po tom, jak (a za kolik) se na nich svazoví funkcionáři mezi sebou dohodnou.

Korupci je jistě nutné vnímat jako problém morální či právní. Z čistě ekonomického hlediska ovšem představuje největší zlo tím, že narušuje svobodnou tržní soutěž – a je zcela lhostejné, zda k takovému narušení dochází v prostředí státních úřadů nebo na půdě soukromých korporací.

Zakletý trh

Podle dosud nezpochybněných předpokladů ekonomické vědy mají spolu na trhu jednotlivé subjekty soutěžit cenou a kvalitou svých produktů. Zvláště ve vztazích business-to-business ovšem stačí jediná zákulisní dohoda, aby se tržní soutěž namísto toho zvrhla v soupeření o hodnotu „dárků“ poskytnutých těm, kdo o nákupech rozhodují. Ostrouhá pochopitelně konečný zákazník či uživatel, který na volbu optimálního poměru ceny a kvality může zapomenout – rozhodly totiž jiné faktory.

Celou situaci dále zhoršuje nedůvěra, kterou takto deformované vztahy vyvolávají. V „prokamaráděném“ prostředí korupčních klanů logicky zbývá jen málo místa pro nové subjekty a inovace. S trochou nadsázky řečeno, Henry Ford by se svou legendární „Tin Lizzie“ jen stěží ovládl americký automobilový trh, kdyby jej všichni prodejci odmítli s tím, že jeho automobil je sice levnější, ale firma Chrysler jim zaplatila lepší dovolenou...

Žádná vláda, ať už úřednická nebo politická, která se rozhodne bojovat s korupcí doopravdy a účinně, neujde poznání, že jde o problém komplexní, zahrnující i otázky chování a motivace zainteresovaných. Namísto zkratkovitých reakcí na okamžitý stav mezinárodních indexů či průzkumů volebních preferencí by tak našim politikům bylo vhodné doporučit spíše důkladné studium angličtiny. Začít by mohli třeba opozity fair a unfair.

Foto: Profimedia.cz