Konec nízké inflace?

"Existuje způsob, jak vláda může snadno snížit hodnotu svých závazků. Touto cestou je inflace. Na rozdíl od státního bankrotu je inflace „gentlemanskou“ variantou, která bývá mnohem snáze tolerována. Historie nabízí řadu příkladů, jak se různé státy vypořádávaly s náloží státního dluhu cestou postupného inflačního rozpouštění. Někdy jim to dokonce i prošlo."

Ještě na podzim 2009 jsem si myslel, že za pár let začnou vlády omezovat nezávislost centrálních bank a postupně rozpouštět své dluhy inflační cestou. Žádná hyperinflace, ale místo 0 až 2% inflace by ceny mohly růst ročně o čtyři, pět, šest procent... Žádné drama, ale i pár procent inflace navíc funguje jako v průběhu času jako účinné rozpouštědlo dluhů.

A vida, začíná rok 2010 a v lednové zprávě Mezinárodního měnového fondu doporučuje hlavní ekonom této instituce Olivier Blanchard (viz. titulní foto) cílovatinflaci na hodnotu 4 procent ročně. Profesor John Taylor ze Stanfordovy univerzity a specialista na měnovou politiku, k tomu dodává: „Když řeknete čtyři procenta, proč ne pět nebo šest?“

Aby nedošlo k omylu: John Taylor nesouhlasí se zvýšením inflačních cílů a jeho poznámka měla kritický charakter. Ani Blanchard nezastává názor, že by vyšší inflace měla být v první řadě „provozována“ za účelem snížení reálné hodnoty státních dluhů. Vyšší inflace – podle Blanchardova názoru – umožní centrálním bankám udržovat vyšší úrokové sazby za normálních okolností, což umožní v případech těžkých recesí jejich výraznější snížení na podporu hospodářského růstu. Na ochranu investorů proti inflaci doporučuje Blanchard emitovat vládní dluhopisy s výnosem vázaným na inflaci.

Blanchard připouští, že inflace je vlastně forma daně, která trestá střadatele, ale tuto námitku bagatelizuje: „Inflační daň zajisté deformuje ekonomické podmínky, ale to dělají i jiné daně.“ Zajímavá je odpověď na otázku, jak by centrální banka dosahovala vyšší inflace při vyšších sazbách – vysoké úrokové sazby mají přece protiinflační charakter, ne? Přímá odpověď chybí ale z kontextu je zřejmé, že prostředkem by byla opatření na regulatorní bázi. Jinými slovy, nucený oběh nekrytých peněz. Případné cenové bubliny – jejichž vznik by za těchto okolností byl nevyhnutelný – by centrální orgány měly včas „propichovat“, rovněž za použití regulatorního instrumentária.

Zastáncům zdravých peněz zní podobné myšlenky pochopitelně nebezpečně. Jak se k Blanchardovi postaví politici? Očekávám velký ohlas. Potřeba ředit vládní dluhy inflací je velká, za pár let bude ještě větší. Ideologické zdůvodnění zvýšené inflace od předního ekonoma možná přichází jako na zavolanou.

Psáno pro Finmag

Autor je ředitelem pro strategii společnosti Partners

Foto: profimedia.cz