Svět za zdí

Ačkoliv je poptávka po levné a kvalifikované pracovní síle ze zemí třetího světa stále silnější, politická atmosféra uvítacím gestům nepřeje: Italové nutí lodě přetížené uprchlíky k návratu do afrických přístavů včetně těch libyjských,ačkoli Libye patří mezi deset nejnesvobodnějších zemí světa.Australané zase internují zájemce o azyl mimo své vlastní území a vpouštějí již jen vybrané.Podobný plán má ostatně i EU. A to přesto, že Evropský soud pro lidská práva stále nerozhodl, zda je taková internace žadatelů o azyl legální.

Varuje také organizace Freedom House. Podle její poslední zprávy již čtyři roky po sobě klesá míra svobody ve světě.Tak dlouhý sestup ještě nikdy v čtyřicetileté historii sledování nenastal (Mapu stavu svobody ve světě si můžete prohlédnout zde).Ze zprávy vyplývá, že nejvíce omezovanými právy jsou svoboda slova a svoboda shromažďování. Mimo novinových titulků však stále ubývá i svobody, která byla výsadou lidí dávno před první kodifikací lidských práv. Svobody pohybu.

Zapovězená strategie

Mnozí z čtenářů mi budou jistě oponovat, že obyvatelé rozvojových zemí stižených lidskými i přírodními katastrofami včetně těch způsobených klimatickými změnami (ať už je počítáte do kterékoli z prvních dvou kategorií) by se měli primárně snažit o změnu u sebe doma a ne „zbaběle“ odcházet za lepším do ciziny, případně přímo zneužívat azylové procedury hostitelských zemí. Svoboda pohybu, migrace, přece vždy byla jednou z nejúspěšnějších strategií lidského přežití.

Od „vynálezu“ národních států, a zejména s téměř nábožnou úctou pro existující hranice, se ale migrační strategie stala téměř zapovězenou. Migrantům ostatně nepřeje ani současné mezinárodní právo.Jediný oficiální důvod pro udělení azylu dále zůstává politické pronásledování. Umíráte hlady? Zvyšuje se hladina moře a postupně zaplavuje váš ostrov? Je vaše město každé tři roky postiženo zemětřesením, případně devadesátiprocentní nezaměstnaností? Máte smůlu! Váš požadavek není legální. K azylu vám „pomůže“ jen život pod autoritářskou vládou nebo běsnění rebelských bojůvek. I proto o azyl v roce 2008 požádal pouze necelý milion z patnáctimilionové „komunity“ uprchlíků.Ostatní přežívají pod rouškou ilegality. Bojí se úřadů a darují své životy podvodníkům.

Debaty o rozšíření práv migrantů jsou buď nekonečné a bezvýsledné jako jednání o zahrnutí definice klimatických uprchlíků do nové verze Rámcové konvence OSN o změnách klimatu (UNFCCC), nebo jsou západními státy ignorována jako v případě Konvence OSN na ochranu pracovních migrantů a jejich rodin,kterou dodnes neratifikoval jediný stát EU.

Svoboda pohybu ostatně dosud nefunguje ani v samotné Evropské unii, která se musí vyrovnávat nejen s migrací z vnějšku - z Afriky, případně z Balkánu a zemí Střední Asie, ale také s tou vnitřní - z nově přistoupivších členů. Polské instalatéry coby symbol pracovních hord z východu nahradil bulharský řidič náklaďáku.

Optimismus je vzácné koření

Na lepší časy se zatím neblýská. Již zmiňovaný Freedom House příliš optimismu do svých prognóz nepřidává. Liberální idea globálního svobodného světa asi zůstane i nadále utopií. Evropská unie sice plánuje svoji obdobu americké zelené karty, kartu modrou,jenže podobné programy si pouze kladou za cíl nalákat z rozvojových zemí kvalifikované pracanty, doktory, vědce, techniky. Obyčejným dělníkům nepomohou.

Neříkám, že máme hned otevřít všechny hranice a odstartovat novodobé stěhování národů. Evropa pro Evropany je ale hloupé a zbytečné heslo. To, co dnes nazýváme liberálním svobodným světem, je svět přehrazený mnoha zdmi, ne nepodobnými té Berlínské. Obávám se, že i tyto zdi budou muset jednou spadnout.

Autor působil jako poradce pro lidská práva v Delegaci Evropské unie při OSN v New Yorku se zaměřením na lidská práva, humanitární a sociální otázky.

Foto: Profimedia.cz