Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Mikrobyznys makrorozměrů

Že ke štěstí mnohdy stačí málo, říkávaly už babičky našich babiček. Bangladéšský ekonom Muhammad Yunus si toto pořekadlo přeložil do ekonomické mluvy a začal půjčovat drobné částky výrobcům proutěných košů. Ti mu pak peníze vraceli téměř po centech (přesněji řečeno po takách a poishích). Celý koncept se ujal a dnes jsou mikropůjčky celosvětovým fenoménem, ve kterém se točí biliony dolarů.

Úspěch schématu přinesl jeho „vynálezci“ Nobelovu cenu za mír a přiměl OSN, aby rok 2005 vyhlásila rokem mikropůjček. I zde ale platí přísloví, že cesta do pekel je dlážděná dobrými úmysly.

Stačí 25 babek

Jak mikrofinancování funguje? Uvaříte si kafe (nejlépe to férové) a na stránkách některého z komunitních projektů, jakým je například Kivanebo Microplace, si vyberete jeden z drobných podnikatelských projektů v některé z rozvojových zemí, rozhodnete se, kolik půjčíte (běžně okolo 25 dolarů) a platební kartou vybraný obnos zaplatíte.

Vašich dvacet pět dolarů se pak spojí s půjčkami od dalších uživatelů, a postupně se tak vybere celý obnos potřebný ke spuštění daného projektu: obchodu smíšeným zbožím v Ugandě, výrobny pluhů v Kambodži, pekařství v Mongolsku, případně krejčovství na Filipínách. Podnikatelé, kteří takovou půjčku dostanou, ji pak po malých částkách zase splácejí zpět.

Protože Kiva nenabízí věřiteli žádný zisk, pouze návrat vložené investice, jde o klasickou rozvojovou pomoc. Návratnost investice se pohybuje okolo 98,5 procenta.

Když nabídka nestačí…

Během krátké doby se mikropůjčky staly nesmírně populární. A to jak ve vyspělém světě, odkud se skládají miliony dolarů, tak (a to především) v rozvojových zemích, odkud přichází tisíce žádostí na nové půjčky. Tradiční komunitní projekty proto brzy přestaly stíhat.

Nepoměru mezi nabídkou a poptávkou si okamžitě všimli bankéři a finančníci. Mnozí z nich se pak sami pustili do půjčování. Samozřejmě se ziskem. Mikrofinancování tak vyrostlo ze své charitativní a humanitární kolébky a stal se z něho obyčejný byznys. Šedesát procent všech mikropůjček dnes poskytují bankovní a finanční domy, pouhých 35 procent pak zbývá na komunitní, nevládní a neziskové organizace.Na tom by nebylo ještě nic špatného, kdyby mnozí nezačali půjčovat podle poměrně renegátských regulí. Podle tvrzení New York Times zatím drží neslavný rekord mezi „mikrolichváři“ mexická společnost Te Creemos,která prý za své peníze vyžaduje až 125% úrok.

Bankéři se brání

Bankéři se samozřejmě brání. Podle nich jsou úroky vysoké, protože je doprovázejí vyšší operační náklady: krátké intervaly mezi splátkami sice pomáhají klientovi, administrativně však zatěžují banku a s mikropůjčkami jsou navíc spojeny časté a nákladné cesty do odlehlých oblastí. Navíc, lichváři by si určovali úrok v desítkách procent každý den. Proto je úrok do sta procent, alespoň podle dotčených finančníků, vlastně dobrým a přijatelným řešením.

S tím však nesouhlasí ekonom Damian von Stauffenberg, zakladatel ratingové agentury Microrate. Podle Stauffenberga jsou půjčky s úrokem nad 30 % pirátské v jakýchkoli podmínkách. Příkladem budiž, že i v roce krize vydělaly mikrokreditové ústavy přes 1,2 miliardy dolarů.Není proto divu, že mikropůjčkami jsou mnozí zklamáni: cestu z chudoby nepřinášejí tak automaticky, jak mnozí prvotní proponenti tvrdili. Mikropůjčky dnes častěji připomínají drahý spotřebitelský úvěr.

Mikrobyznys makro rozměrů

Že se na mikropůjčkách dá slušně vydělat, navíc dokazuje i příklad peruánské společnosti EDYFICAR, kterou v roce 1998 založila kanadská humanitární organizace CARE. Základní jmění začínající společnosti činilo pouhých 3,5 milionu dolarů. Už o jedenáct let později se z malého půjčovatele stal kolos s portfoliem 210 milionů dolarů v půjčkách, skoro dvanácti sty zaměstnanci a dvě stě tisíci klienty. Možná protože v nejlepším se má přestat, možná proto, že úspěšné bankovnictví nejde dohromady s prací humanitární organizace, možná pro rychlý zisk, kdo ví? Jisté však je, že CARE svůj podíl v EDYFICAR úspěšně prodala bance Crédito del Perú za 96 milionů dolarů.

Podobně během let vyrostly i další, na začátku malé, skoro garážové podniky. Mexický Compartamos, který v roce 1990 založila malá katolická skupina, vydělal svým zakladatelům při vstupu na akciový trh téměř půl miliardy dolarů.Kritici říkají, že za úspěchem tohoto mexického zázraku stojí až osmdesátiprocentní úroky.

Bludný kruh se roztáčí

Mnozí z příjemců půjček jsou negramotní, případně nedovzdělaní a složité podmínky nepochopí. Navíc, ne všichni mohou být úspěšní podnikatelé a půjčené peníze promrhají. Možnost získat další půjčku, byť za lichvářský úrok, je tak často jedinou cestou z krize. A bludný kruh se roztáčí, vždyť takové jsou zkušenosti i s lichvou v Česku. Vždy si vybírá nejslabší jedince, kteří nemají jiné cesty z okamžité krize než vlézt do finanční pasti.

Postupně proto vznikají ratingové agentury, které hodnotí nabídky jednotlivých společností drobným podnikatelům v rozvojových zemích. A dobrých známek je v seznamu pařížské Planet Rating poskrovnu.

Pomoct tak snad může jen přísnější kontrola firem, které půjčky nabízejí, a s půjčkami spojené vzdělávání o podnikatelském prostředí. Vždyť právě na to se mohou přeorientovat nevládní organizace. Koncept mikropůjček si už žije samostatný a bohatý život i bez nich.

Autor působil jako poradce pro lidská práva v Delegaci Evropské unie při OSN v New Yorku se zaměřením na lidská práva, humanitární a sociální otázky.

Foto: Profimedia.cz

Komentáře

Celkem 6 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK