Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Roland Vaubel: Řecku by nikdo pomáhat neměl!

| 31. 5. 2010

Roland Vaubel, profesor ekonomie na univerzitě v Mannheimu, říká: „Kancléřka Merkelová o ekonomii nic neví a vzdělání ve společenských vědách má velmi slabé. Proto se uchyluje k tomu, že sleduje průzkumy veřejného mínění. A řídí se podle nich.“

Roland Vaubel: Řecku by nikdo pomáhat neměl!

* Myslíte - jako někteří němečtí ekonomové - že Řecko kvůli dluhům mělo opustit eurozónu?

Nápad, že by opustilo eurozónu, je velmi dobrý. Bylo by to vhodné pro Řecko samotné a bylo by to kýžené i pro Pakt růstu a stability (smlouva států eurozóny týkající se fiskálních otázek, pozn. red.). Naplnění se však ta idea nedočká. Z právního hlediska tato možnost totiž prostě neexistuje: jakmile daná země do eurozóny jednou vstoupí, nemůže ji již opustit. Za takových podmínek je pak podle mého druhým nejlepším řešením státní bankrot jako v případě Argentiny.

* Řecko nyní získá obří sanace. Mnozí se však obávají podobných problémů v zemích, jako je Itálie, Portugalsko či Španělsko...

Řecko se skutečně stává velmi nebezpečným precedentem. Chovalo se špatně, přesto mu bylo pomoženo. Za dluhovou krizi jsou přitom Řekové odpovědní sami. Za její aktuální vyhrocení pak mohou volby, které se tam letos konají - podobně jako ve Velké Británii. Není náhodné, že v obou zemích v poslední došlo k enormnímu nárůstu zadlužení; vlády ve snaze vyhrát volby fiskálně stimulovaly - navzdory finanční krizi - své ekonomiky. Řecko se tedy programově zadlužilo - a za takové situace by mu pomáhat nikdo neměl.

* Častý argument ale zní, že v Řecku jsou značně zaangažovány i banky z jiných členských zemí EU. Ty by se v případě bankrotu Řecka mohly dostat do potíží.

Pak je ale přece mnohem levnější podpořit ony banky, a nikoli zachraňovat rovnou celé Řecko. Když podpoříme Řecko, podporujeme vlastně všechny držitele řeckých vládních dluhopisů, nejen ty banky. A je pošetilé sanovat všechny držitele dluhopisů.

* Přibližte trochu německou debatu nad tímto problémem.

Ta debata se vede v podstatě mezi ministrem financí a zbytkem veřejnosti. Správce státní kasy, Wolfgang Schäuble, je „euromantik" - už je jím celá desetiletí: přeje si evropský federální stát. Je mu 68 let a věří, že na konci své politické kariéry si postaví pomník, pro nějž na něj bude vzpomínáno - konkrétně Evropský měnový fond. Není ekonom, je to právník. Ani kancléřka Angela Merkelová o ekonomii nic neví - vystudovala teoretickou fyziku. Má rétorické schopnosti, ale vzdělání ve společenských vědách velmi slabé. Proto se uchyluje k tomu, že sleduje průzkumy veřejného mínění. Pokud je pro něco většina lidí, je pro to i ona.

* A většina Němců je proti sanaci Řecka.

Ano. Proti je i většina, přesně dvě třetiny, německých profesorů ekonomie. Němcům ani tak nevadí, že by se tak utratili značné peníze, nýbrž to, že v evropských smlouvách je jasně řečeno: žádné sanace. A toto je sanace. Jde tedy o porušení zákona. A pro Němce je dodržování zákonů alfou i omegou. Samozřejmě dalším důvodem, proč k sanaci přetrvává taková nechuť, je skutečnost, že si Řekové za své problémy mohou sami. Byli bychom pro finanční pomoc třeba v případě živelní katastrofy, ale ne v tomto případě, kdy jsou vinni sami Řekové, míní mnozí Němci.

* Může za problémy Řecka i euro?

Řekl bych to tak, že na příkladu Řecka se nyní ukazují nevýhody společné měnové politiky. Ty se vyjevují ale i v případě zemí, jako je Itálie, Španělsko, Portugalsko a dokonce Francie. Nárůst mezd ve všech těchto zemích byl po uvedení eura větší než v Německu. To znamená, že se stávají méně konkurenceschopné - trpí a nezaměstnanost roste. Potřebovaly by devalvovat měnu, což však kvůli sdílení eura nemohou.

* Myslíte proto, že je pro Českou republiku dobré, že je stále mimo eurozónu?

Ano. Domnívám se, že Česká republika - i přesto, že je to malá ekonomika, by neměla přijímat euro, dokud bude růst české produktivity rychlejší než ten v západní Evropě. Totéž platí pro Slovensko a další východoevropské ekonomiky.

tyden.cz

* Proč přesně?

Souvisí to s tím, co ekonomové označují jako Balassův (zesnulý maďarský ekonom, pozn. red.) efekt. Roste-li v jedné skupině zemí produktivita rychleji než v druhé skupině, což je momentálně případ východní Evropy v porovnání s Evropou západní, po zavedení jedné měnové unie pro obě oblasti dojde k tomu, že ceny zboží budou v první skupině zemí - ve východní Evropě - růst mnohem rychleji než ceny zboží v druhé skupině, v západní Evropě. Důvodem odlišného růstu cen bude právě rozdílnost v produktivitě.

* To jsme ostatně mohli vidět v poslední době třeba v Pobaltí.

Ano, země jako Estonsko či Litva zavěsily kursy svých měn na euro a mají mnohem vyšší míry inflace než samotná eurozóna. Je to skutečně kvůli rozdílnému růstu produktivity. Pamatuji se, že před dvěma třemi roky mělo Estonsko míru inflace deset procent. Vysokou inflaci mělo i Lotyšsko či Bulharsko. Pro východní země je tedy hlavním důvodem, proč nepřijmout euro, citelná inflace, kterou to vyvolá. Pro země, jako je Řecko, Španělsko či Itálie, je pak problémem spjatým s eurem, jak jsem již řekl, skutečnost, že nemohou devalvovat.

* V čem je tedy podle vás euro přínosné?

Přináší výhody ve smyslu úspory na transakčních nákladech, na ošetření kursového rizika. Hlavně však jde o centralizaci peněžní politiky. A centralizace vede k přeregulovanosti a nakonec i k vyššímu zdanění. Náklady eura tedy předčí jeho přínosy. Ostatně i historicky se ukazuje, že politicky rozdrobené regiony byly ekonomicky úspěšnější než velká, centralizovaná impéria typu Číny, Indie či Otomanské říše.

* Jak to?

Politicky roztříštěným regionem bývalo třeba dnešní Německo či Itálie; ty byly před sjednocením rozděleny na nesčetná knížectví či ministáty, což ovšem umožňovalo poměrně značnou míru svobody. Když občan jednoho knížectví či státečku cítil, že je jeho svoboda potlačována až příliš, že třeba platí tuze vysoké daně, mohl snadno přesídlit jinam. To například v Číně možné nebylo. Politická soutěž ale nevedla jen k větší svobodě, nýbrž i k častějším inovacím. Každé inovaci předchází mnoho experimentů. Kde je ale možnost experimentů omezená, budou se inovace objevovat těžko. A to se týká i experimentů politických. Tam, kde existuje soutěž politických systémů, se lze rychleji poučit - ne jako v Číně, kde jistý císař zakázal na sto let námořní obchod, což mělo krajně ničivé účinky. Politická soutěž v Evropě vedla k rozkvětu a pokroku věd, k průmyslové revoluci. I přesto, že Čína a možná i Otomanská říše byly kolem roku 1500 v podobném stádiu vývoje, nakonec za Evropou silně zaostaly. Byl to prostě „evropský zázrak".

* V jedné studii jste přišel s tím, že politická konkurence hrála na evropském kontinentu podstatnou roli i v kulturní oblasti, konkrétně při rozvoji renesanční a barokní hudby.

Ano. Politická soutěž v Evropě byla historicky úspěšná nejen ve vědě a průmyslu, ale měla rovněž velmi příznivý kulturní dopad. Mnoho vlád a mnoho států totiž znamená také mnoho vládců. Ti pak mezi sebou museli soutěžit - a také ve sféře umění. To je zvláště důležité na poli hudby. Není totiž možné mít efektivní trh s hudbou, jestliže neexistují dobře vymahatelná vlastnická práva. A vlastnická práva v této oblasti jsou poměrně novým fenoménem, jenž se objevil až v 19. století.

* A předtím?

Třeba právě v období baroka žádná taková práva neexistovala. A tak když Johann Sebastian Bach složil své concerto, nemohl nikomu zabránit, aby tu skladbu hrál. To je odlišné například od sféry malby. Tam jsou vlastnická práva definována tím, kdo onu malbu, onen obraz, fyzicky vlastní; ostatní lze vyloučit z jeho vlastnictví. Kdo jej chce vlastnit, musí zaplatit. V rané fázi se tudíž rozvinul dobře fungující trh s malbami, ale nikoli s hudbou. Ta se rozvíjela prostřednictvím soutěže mezi jednotlivými vládci a dvory. Každý vládce chtěl zvýšit svoji prestiž tím, že bude mít dobrou kapelu, dobré skladatele.

* A v té studii jste konkrétně dospěl k čemu?

Vyšel jsem z předpokladu, že během barokní éry tvořili nejúspěšnější skladatelé v Itálii a v Německu, a nikoli ve Francii nebo Anglii. Položil jsem si otázku, zda to může být vysvětleno soutěží mezi vládci. Velký rozdíl mezi těmito státy byl totiž ten, že v té době byly Anglie a Francie - ta hlavně - politicky centralizovány, zatímco Itálie a Německo zůstaly dosti rozdrobené a decentralizované. Statistická analýza, již jsem provedl, prokázala, že skladatelé měnili zaměstnavatele mnohem častěji právě v Německu a Itálii - s tím, jak přecházeli ze dvora na dvůr -, a nikoli ve Francii a Anglii. Zkrátka, mobilita skladatelů byla mnohem větší v decentralizovaných územních celcích. Na základě toho jsem odvodil, že i soutěž mezi skladateli byla mnohem větší a tedy efektivnější právě v Itálii a Německu. Politická soutěž mezi dvory, mezi vládci, tak výrazně přispěla rozvoji barokní hudby. To samé platí i pro renesanční hudbu, při jejímž rozvoji hrála první housle Itálie.

* Plyne z toho všeho lekce i pro nynější EU?

Jistě. Nynější centralizace EU je hrozbou nejen inovacím a ekonomickému růstu, ale vážně ohrožuje i samu svobodu a demokracii.

Roland Vaubel je profesorem ekonomie na univerzitě v Mannheimu. Vystudoval Oxfordskou univerzitu a Kolumbijskou univerzitu v New Yorku. Působil též na Rotterdamské a Chicagské univerzitě. Vzdělanec v pravém smyslu slova je členem edičních rad mnoha prestižních odborných žurnálů a kromě jiného též autorem knihy „Evropské instituce jako zájmová skupina", která vyšla loni v češtině. Je ženatý; baví jej historie, vážná hudba a pěší turistika.

Připraveno ve spolupráci s časopisem Týden (http://www.tyden.cz/).

Foto Týden: Karel Šanda.


Vložit komentář

Abychom udrželi vysokou kvalitu diskuze na Finmagu, je nutné se před vložením komentáře přihlásit. Jste tu poprvé? Pak se nejdříve musíte zaregistrovat. Na následující odkaz pak klikněte v případě, že jste zapomněli své heslo.

Diskuze

Další příspěvky v diskuzi (4 komentáře)

Standa | 1. 6. 2010 09:52

Nějak nechápu Balassův efekt: Roste-li v měnové unii v jedné skupině zemí produktivita rychleji než v druhé skupině, ceny zboží budou v první skupině zemí růst mnohem rychleji než ceny zboží v druhé skupině. To mi nedává smysl. Jde to přece proti logice vyšší produktivity: Vyšší produktivita => více výrobků za jednotku času pracovníka => nižší cena výrobku, vyšší mzda.Dále ne zcela souhlasím s historickým pohledem na umění. Není velký rozdíl mezi hudbou a obrazy. Jen jeden dvůr mohl hostit Bacha, jen jeden dvůr mohl hostit Vinciho. To však nebránilo, aby Bachova hudba (interpretovaná někým jiným) byla hrána kdekoliv (a také že byla), stejně jako nic nebránilo, aby Poslední večeře Páně (malována někým jiným) visela ve spoustě sídel (a také že visela).(Opakuji svůj dotaz z http://www.investicniweb.cz/ekonomika/2010/5/22/clanky/roland-vaubel-brusel-ohrozuje-demokracii-i-svobodu/komentare/ )
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Adam | 1. 6. 2010 11:29
reakce na Standa | 1. 6. 2010 09:52

Roste produktivita v sektorech se zbozim, jez lze prevazet -> Rostou mzdy v techto sektorech -> Roste celkova poptavka po zbozi -> Rostou ceny v sektorech se zbozim, ktere nelze prevazet.Zkratka cenova hladina je vyssi v oblastech s vyssi produktivitou prace proto, ze existuji sluzby, u kterych neprobiha cenova arbitraz.Napriklad pivo v supermarketu stoji v cele CR priblizne stejne, tocene pivo v centru Prahy mnohem vice nez na jejim okraji a tam stale vice nez na vesnici.vice: http://en.wikipedia.org/wiki/Balassa%E2%80%93Samuelson_effect
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Radovan Kubát | 31. 5. 2010 22:59

Před chvílí mě napadlo co by nesanování Řecka mohlo způsobit - nedůvěru ve vládní dluhopisy. Investoři by mohli požadovat zvýšení výnosů i u dluhopisů dalších zemí, případně by mohli mít snahu zbavovat se jich. A to by nebylo dobré pro žádnou zadluženou zemi. Není tohle další významný důvod proč Řecku ostatní pomáhají? Je má úvaha správná? A nemělo by to nakonec pozitivní efekt? (zadlužování zemí by mělo výrazně nižší limity)
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Standa | 1. 6. 2010 10:34
reakce na Radovan Kubát | 31. 5. 2010 22:59

Řekl bych, že to je přímo hlavní důvod.Udělal jsem si malou simulaci růstu dluhu pro konstantní HDP (tedy stagnaci) a konstantní deficit a úroky z dluhopisů.deficit HDP, úrok dluhopisu => dluh %HDP za 10, 20 a 30 let3%, 3% => 35%, 83%, 147%3%, 6% => 42%, 116%, 251%6%, 3% => 71%, 166%, 294%6%, 6% => 84%, 234%, 503%3%, 8% => 47%, 148%, 367%8%, 3% => 94%, 221%, 392%8%, 8% => 125%, 395%, 978%start se 100%: 0%, 3% => 134%, 181%, 243%start se 100%: 3%, 3% => 170%, 264%, 390%start se 100%: 0%, 8% => 216%, 503%, 1006%start se 100%: 3%, 8% => 263%, 614%, 1373%start se 100%: 8%, 8% => 341%, 861%, 1985%A teď pro data z ČR:start se 36,61%, 5,3%, 4,2% => 122%, 251%, 446%Vezmeme-li v úvahu, že již více než 10 let veselého zadlužování máme za sebou, pak zjistíme, že vyšší úrok z dluhopisů je za stagnace ekonomiky pro zadlužené státy smrtící, a to dokonce i při vyrovnaném rozpočtu.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Předplaťte si tištěný Finmag

Předplaťte si tištěný Finmag

Baví vás články, které každý den publikujeme na Finmagu? Pak vás bude bavit i tištěný FINMAG. Roční předplatné vyjde na 294 korun (za jedno číslo zaplatíte 49 korun). A nebojte, platit můžete i kartou.

Lukáš KovandaLukáš Kovanda
Lukáš Kovanda je ekonomický konzultant a autor populární i odborné ekonomické literatury. Věnuje se filozofii a metodologii ekonomické vědy, publikuje...více o autorovi.

Facebook

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK

Přihlášení

Nemáte registraci? Zaregistrujte se zde!