Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Keynesovi dědicové z G20

| 2. 7. 2010 | Vstoupit do diskuze

Státníci ze skupiny G20 jednali o světové finanční krizi. Asi málokdo tuto zprávu nezaregistroval. Málokdo ovšem zaregistroval, k jakému dospěli řešení. Není divu. Žádné snadné a rychlé řešení, které by bylo možné uskutečnit na úrovni hlav států, pravděpodobně ani neexistuje.

Keynesovi dědicové z G20

Jaká je podstata nynější finanční krize? O krizi se mluví již od března 2007, kdy začaly dělat problémy americké hypotéky rizikovým („subprime“ tedy „méně než špičkovým“) klientům. To samo o sobě vypovídá, že tehdejší krize měla jiné příčiny a jinou mechaniku. Proveďme tedy stručnou inventuru krizového vývoje v posledních letech.

Keynesovská šance pro stát

Rok 2007 byl ve znamení americké hypoteční krize, která nejprve postihla některé specializované segmenty finančních trhů. Konkrétně trhy sekuritizovaných dluhopisů. Koncem října 2007 zasáhla i světové akciové trhy. Tehdy se ovšem ještě mohlo zdát, že jde o minikrizi, která je snadno řešitelná v rámci americké ekonomiky a která nebude mít vážné následky.

V roce 2008 se však krize přelila do investičních a pak i do komerčních bank. Bankovní krize roku 2008 šla daleko za rámec roku předešlého. Během konce léta postihla i Evropu. Omezení bankovních úvěrů znamenalo několik závažných faktů. Především podstatně vzrostla role centrálních bank. Dále následovala hospodářská recese jako důsledek významně oslabené úvěrové činnosti. Konečně, bankovní krize si vyžádala bezprecedentní nároky na veřejné finance, protože nechat padnout bankovní systém bylo nemyslitelné – ať už v USA, nebo v Evropě.

Během roku 2009 sice bankovní krize postupně doznívala, ale zato vrcholila světová hospodářská recese. Co začala bankovní krize, recese ještě zvýraznila: státní rozpočty byly postiženy růstem výdajů a poklesem příjmů. Stojí za zmínku, že prakticky všechny státy, od USA přes Německo až po Čínu, rehabilitovaly učení Johna Maynarda Keynese. Jeho hlavní tezí je názor, že v případě hospodářského propadu má stát možnost jej zmírnit za cenu nárůstu dluhu. Podpora poptávky ze strany státu může zmírnit hospodářský pokles a zkrátit recesi.

To se nakonec i stalo, takže zhruba od druhé poloviny roku 2009 až doposud můžeme pozorovat zlepšování některých ekonomických ukazatelů. Nejviditelnější Keynesův úspěch byl viditelný v Číně, která na přelomu let 2008/09 směřovala k velmi těžké recesi, ale dokázala ji pomocí obrovské dodatečné expanze úvěrů překonat.

Cena za překonání recese ovšem byla obrovská. Většina významných i méně významných států totiž Keynesovu stimulační politiku používala již dříve – za účelem posílení konjunktury. V roce 2010 se pak ukazuje, že krize bank se přesunula do krize veřejných financí. Různé státy jsou postiženy různou intenzitou, ale postiženy jsou téměř všechny. Česká republika zůstala netknutá finanční krizí roku 2008, ale recese roku 2009 se českých veřejných financí samozřejmě dotkla.

Stojí za to připomenout roli NERVu. Tento poradní orgán poskytl některá doporučení keynesovského ražení, která za daných okolností možná měla smysl. Jeho důležitějším úkolem však bylo zabránit, aby rozumná stimulace přerostla v nekontrolované rozhazování veřejných financí. Takové návrhy skutečně existovaly: zvýšit mzdy, podpory všeho druhu, zavést šrotovné...

Státy, které šrotovné a podobné „balíčky“ v nedávné minulosti zavedly, musí nyní šetřit o to více. Německá vláda přišla onehdy se šrotovným jako první – a nyní je Angela Merkelová považována za šampionku v úsporných programech. Německý dluh totiž zašel tak daleko, že již začíná ohrožovat finanční stabilitu vlády. Německo sice stále platí za jednoho z nejsolidnějších dlužníků na světě, ale nemusí to platit navěky.

Bez konkrétního receptu

Pod vlivem německé kancléřky se státy G20 rozhodly snížit rozpočtové deficity na polovinu během roku 2013 a stabilizovat finance do roku 2016. Banky mají zvýšit kapitál a zpřísnit regulaci. „Upřímně řečeno, je to více, než jsem čekala, protože jde o docela konkrétní závazky,“ spokojeně konstatovala Angela Merkelová. Ani nekomentovala, že chybí konkrétní recept, jak těchto závazků dosáhnout.

Důležitější role než vládám asi připadne centrálním bankám. Jejich politika se stále více orientuje na „kvantitativní uvolňování“. Jde o cestu nejmenšího odporu: například Evropská centrální banka postupně vykupuje dluhopisy rizikových vlád a nahrazuje je vlastními pokladničními poukázkami. Centrální měnová instituce Evropy tak vlastně začíná praktikovat rozpočtovou politiku, což nikdy dělat neměla a nechtěla.

A opět stojí za zmínku, že Česká národní banka podobné manévry dělat nemusí. Proč: protože česká ekonomika není v tak zoufalé situaci, aby podobnou politiku potřebovala.

Autor je ředitelem pro strategii Partners

Psáno pro Lidové noviny

Foto: profimedia.cz

Pavel Kohout

Pavel Kohout

Pracoval postupně pro PPF investiční společnost, Komero, ING Investment Management a PPF. V letech 2002–2003 působil jako člen sboru poradců ministra financí Bohuslava Sobotky (ČSSD), od roku 2004 do roku 2006 byl členem...

Komentáře

Celkem 13 komentářů v diskuzi

Nepřehlédněte

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK