Partner webuRoger logo
Předplatit časopis Finmag

John Taylor: Krize jako záminka k regulaci!

Lukáš Kovanda
Lukáš Kovanda
27. 7. 2010

„Dokonalé může být nepřítelem dobrého. Hospodářská politika USA šlapala velmi dobře po několik desetiletí. A představitelé zodpovědní za hospodářskou politiku si zkrátka vzali do hlavy, že tenhle dobrý vývoj ještě trumfnou, že to bude ještě lepší. Odchýlili se tudíž od toho, co předchozí desetiletí dobře fungovalo, hnáni snahou být perfektní, dokonalí. Dobré úmysly se nakonec projevily škodlivě a kontraproduktivně,“ vysvětluje John Taylor, profesor Stanfordské univerzity a ekonomický rádce guvernéra Schwarzeneggera.

John Taylor: Krize jako záminka k regulaci!

* Jste ekonomickým rádcem kalifornského guvernéra Arnolda Schwarzeneggera. Může si vysoce zadlužená Kalifornie vzít nějaké poučení z dluhové krize, jež právě probíhá v Evropě?

Ano, určitě. Myslím, že celé Spojené státy by se měly poučit. Ostatně, americká veřejnost už si začíná uvědomovat, že zadlužení země je značné. Lidé sledují, co se děje v Evropě, a jsou z toho znepokojeni. Americká vláda však stále odolává. Jakoby se jí to zatím příliš netýkalo.

* A co situace v samotné Kalifornii? Lepší se to alespoň trochu?

Moc ne. V dobrých časech se holt utrácelo příliš mnoho a nyní, v těžkých časech, je obtížné ony výdaje nějak omezovat. Kalifornská ekonomika je na tom opravdu špatně: nezaměstnanost je vyšší, než kolik činí celonárodní průměr. Propad nemovitostního trhu ji také zasáhl velice těžce. Musíme si vzít poučení Řecka, kde se jasně ukázalo, že země, jež neprovádí dobrou fiskální politiku, bude potrestána.

* Je evropská dluhová krize pro globální ekonomiku podobnou hrozbou jako krize amerických bank z doby před dvěma lety?

Ne. Mohla by, kdyby se věci dále vymkly z rukou, ale v tuto chvíli tomu tak není. Některé banky ve Francii či Německu ale stále drží značné množství řeckého dluhu, přičemž Řecko může v jistém okamžiku přestat být schopno tento dluh obsluhovat. Ale právě teď tato hrozba není akutní.

Centrální banka s pokaženou reputací

* Jak hodnotíte postup Evropské centrální banky (ECB) během dluhové krize?

Nouzové odkupování dluhu není dle mého názoru to, co by centrální banka měla dělat. To je úplně jiný typ aktivity, jenž s centrálním bankovnictvím jako takovým nesouvisí. ECB také nakonec učinila věci, o nichž předtím prohlásila, že je dělat nebude. Tím myslím, že z pohledu trhů ztratila část své důvěryhodnosti. Snad se ji podaří získat ztracenou reputaci zpět.

* Jsou klíčové úrokové sazby, jež ECB aktuálně drží, v souladu s Taylorovým pravidlem (viz níže)?

Myslím, že docela ano, ale nevypočítávám pro každý okamžik, pro každý moment, na kolik se ta či ona země nebo region od pravidla odchylují.

* A co sazby stanovené nyní Fedem, americkou centrální bankou? Ty teď „sedí"?

Ty jsou dle mého názoru správné. Pohybují se kolem nuly, což není daleko od toho, co říká Taylorovo pravidlo. Když se ekonomika dostatečně vzchopí či když vzrostou inflační tlaky, bude samozřejmě třeba sazby zvednout.

* Přátelíte se s Alanem Greenspanem, jenž řídil Fed v době před propuknutím finanční krize. Tehdy se ale Fed dle vás od Taylorova pravidla značně odchýlil - nastavil sazby níže - což prý přivodilo krizi.

Ano, na tom se s Greenspanem neshodneme. Podle mě byly sazby opravdu příliš nízké po příliš dlouhou dobu. Jsme ale stále v kontaktu a často diskutujeme o ekonomice, o finanční reformě a tak podobně.

Krize jako záminka

* Když jsme u finanční reformy, souhlasíte s tvrzením obhájců volného trhu, že americká vláda užívá krize jako záminky k provádění regulací, které s krizí nesouvisí.

Myslím, že o tom není pochyb. Vždyť nová legislativa čítá více než dva tisíce stránek a jsou tam i věci s krizi nesouvisející. Do těchto legislativních balíků jsou prostě vždy přimíchávány věci, které přímo nesouvisí s tím, co ta či ona legislativa proklamuje, že řeší. Vezměte si třeba založení úřadu na ochranu spotřebitele ve finanční sféře. Je doprovázeno spoustou nových regulací a nařízení: jaké půjčky mohou banky poskytovat, jaké druhy vkladů mohou lidé mít.To s krizí příliš nesouvisí. Nebo mnohem tužší regulace hedgeových fondů. Ty toho s krizí rovněž nemají mnoho společného. Některé z nich ji zkrátka přežily, jiné padly.

* Představitelé Fedu - Greenspan, ale i nynější šéf Ben Bernanke - vidí klíčovou příčinu krize spíše v nahromadění úspor v přebytkových ekonomikách, zejména asijských. Příliv peněz z těchto států do USA prý snížil dlouhodobé úroky, přifoukl nemovitostní bublinu a Fed s tím prý nemohl příliš co dělat.

Ano, mluví se o celosvětovém nahromadění úspor, jež měly stlačit úrokové sazby dolů. Jenže globální míry úspor byly nízké - nižší než v devadesátých, osmdesátých i sedmdesátých letech. Světová míra úspor - jednoduše poměr globální míry úspor a světového hrubého produktu - nebyla nějak přehnaná, nešlo o žádné nahromadění. Teorie o nahromadění úspor je podle mého úplně mimo, i když samozřejmě znám spoustu lidí, kteří ji hájí. Ovšem i kdybych na chvíli připustil, že dlouhodobé úrokové sazby byly nízké z důvodu nahromadění úspor, Fed mohl zvýšením krátkodobých sazeb - nad nimiž kontrolu má - situaci alespoň částečně korigovat. Mnoho půjček na bydlení bylo například úročeno na základě pohyblivých sazeb. Kdyby Fed úroky zvýšil, navýšily by se i pohyblivé sazby u těchto hypoték, což by zbrzdilo přifukování bubliny.

* Co si myslíte, že stálo za odchýlením od Taylorova pravidla v době před krizí? Nějaké politické tlaky?

Nemohu nic říct s určitostí, existuje mnoho možných důvodů. Jedním je, že se Fed chtěl vyhnout japonskému deflačnímu scénáři (Japonsko prožilo v devadesátých letech táhlou recesi doprovázenou deflací, tedy ničivým poklesem cenové hladiny, pozn. red.). Proto snížil sazby a za každou cenu se snažil takovému vývoji zabránit. Dalším možným důvodem je, že inflace se vyvíjela jinak, než jak předpokládaly prognózy Fedu, na což bylo třeba reagovat. To je, co teď říká Bernanke.

Dokonalé může být nepřítelem dobrého

* Souhlasíte s ním?

Můj názor je, že jde o ukázkový příklad toho, že „dokonalé" může být nepřítelem „dobrého". V tom smyslu, že hospodářská politika USA šlapala velmi dobře po několik desetiletí. A představitelé zodpovědní za hospodářskou politiku si zkrátka vzali do hlavy, že tenhle dobrý vývoj ještě trumfnou, že to bude ještě lepší. Odchýlili se tudíž od toho, co předchozí desetiletí dobře fungovalo, hnáni snahou být perfektní, dokonalí. Jenže ty sazby byly nízké až příliš - dobré úmysly se nakonec projevily škodlivě a kontraproduktivně.

tyden.cz

* Nepřiměřené vládní zásahy podle vás krizi nejen zapříčinily, nýbrž poté dokonce ještě zhoršily a prodloužily. Mnoho ekonomů ale naopak tvrdí, že to je předně deregulace devadesátých let, jež je na vině.

Nemyslím si, že pro takové tvrzení existuje dostatek důkazů. Například se často zmiňuje zrušení Glass-Steagallova zákona, po němž mohly fúzovat komerční a investiční banky a provozovat ten samý byznys. Jenže pravdou je, že finanční krize nejničivěji zasáhla investiční banky, které s komerčním bankovnictvím nijak propojeny nebyly - mám samozřejmě na mysli investiční banky Lehman Brothers a Bear Stearns. Dalším často zmiňovaným případem údajné „ničivé deregulace devadesátých let" je rozhodnutí neregulovat mimoburzovní obchod s deriváty (cenné papíry navázané na hodnoty jiných cenných papírů, komodit, indexů nebo třeba sazeb, pozn. red.). To také nevidím jako nějakou zásadní příčinu krize.

* Proč?

Šlo jen o jedno šílené rozhodnutí AIG pojišťovat ve velkém pochybné cenné papíry (AIG pojišťovala před krizí prostřednictvím derivátů CDS, credit default swaps, cenné papíry navázané na nemovitostní trh, po jehož kolapsu ji musela 85 miliardami dolarů křísit americká vláda, pozn. red.). Ale to krizi nezavinilo. Ani AIG krizi nezavinila sama o sobě. Možná existují lepší příklady, ale stále si myslím, že je tomu přesně opačně, že instituce, které se dostaly do velkých potíží, značně regulovány byly. Vezměte si komerční banky: nad takovou Citibank bděly stovky úředníků z regulačních orgánů, měly přístup k účetnictví a dalším citlivým informacím - a ta idea, že nyní těchto úředníků potřebujeme ještě více je prostě směšná. Ten počet měl dávno stačit na to, aby se na nějaké problémy přišlo.

* V březnu jste uvedl, že očekáváte recesi ve tvaru písmene U, a nikoli ve tvaru písmene V. Mnoho ekonomů ale stále varuje před recesí typu W nebo dokonce L. Jaký tedy váš současný pohled?

Pořád si myslím, že U je to správné písmeno. Zaměříme-li se na Spojené státy, v prvním čtvrtletí, za něž máme poslední dostupná data, zaznamenali růst ve výši necelých tří procent. To tedy vylučuje možnost recese typu V, neboť po tak hlubokém propadu, jenž v důsledku finanční krize nastal, by růst musel být nyní prudší než jen necelá tři procenta. Myslím, že po zbytek letošního roku bude americká ekonomika růst tempem nějakých tří čtyř procent. Rozvíjejícím se trhům se poměrně dobře daří, některým v Evropě také - například Německo vypadá, že je ne tom relativně dobře. Na druhou stranu se vystupňovala některá rizika, hlavně to již zmiňované, spjaté se situací v Řecku a obecněji v eurozóně. Nemyslím si však, že by tyto problémy byly tak závažné, aby v USA či ve světě nastala krize W.

* Jste jedním z těch, jež varují před nebezpečím inflace, jež bude výsledkem všech těch protikrizových opatření. O tomto riziku se mluví přes rok, zatím se však nedostavuje.

Důvodem, proč se nedostavuje, je fakt, že globální ekonomika je stále slabá, tudíž máme relativně značný přebytek kapacit. To stlačuje na mzdy a ceny. Objem peněz v ekonomikách ale narostl enormně. Rostl i dluh. Dříve či později tak období nízké inflace skončí. Předpovídat, kdy přesně se tak stane, je obtížné. Vím ovšem, že když měly USA poslední velkou inflaci - koncem 60. a v 70. letech -, inflace se navyšovala postupně, pomalu, nebyl to rozhodně okamžitý skok. Na konci 70. Let už byla dvojciferná a musela být agresivně krocena.

* Někteří ekonomové, například Kenneth Rogoff , bývalý hlavní ekonom Mezinárodního měnového fondu, doporučují výraznější inflace, třeba šestiprocentní, jako dobrou cestu z hospodářského útlumu.

To není dobrý nápad. Nemyslím si, že by pomohlo dostat se z dluhu inflačně. Samozřejmě, inflace snižuje reálnou výši dluhu. V mezidobí jsou jí však lidé citelně zasaženi - inflace vnáší značnou nejistotu do rozhodování firem i jednotlivců; nikdo neví, s jak velkým růstem cen počítat. Myslím, že jedním z důvodů, proč se mnoha zemím před krizí tak dařilo, byla skutečnost, že se snažily držet inflaci zkrocenou. Dokonce rozvíjející se trhy, které prošly krizí docela dobře, udržovaly inflaci nízko. Byla by chyba na tom něco měnit.


John B. Taylor (63)

Přední světový expert na měnovou politiku a autor proslulého Taylorova pravidla přednáší na Stanfordské univerzitě. V letech 2001 až 2005 působil jako náměstek amerického ministra financí - byl zodpovědný za mezinárodní vztahy. Kromě jiného tak vedl tým, jenž ve válkou zkoušeném Iráku zakládal nový finanční systém. Nyní je členem sboru ekonomických poradců kalifornského guvernéra Arnolda Schwarzeneggera.

Taylorovo pravidlo

„Někdy si říkám, kdyby se tohle pravidlo nejmenovalo po mě," říká Taylor. „Ztrácím tím v diskusích o něm punc objektivity." Taylorovo pravidlo, jež poprvé navrhl před sedmnácti lety, je v současnosti základním zaklínadlem ekonomů. Udává totiž, jaké sazby by měly centrální banky nastavit v závislosti na velikosti odchylky cílované a skutečné inflace a potenciálního a skutečného hrubého domácího produktu. „Vždy zdůrazňuji, že to pravidlo není empirický odhad, je to doporučení, co by centrální banky měly dělat," říká Taylor, jenž zásadní příčinu krize vidí v tom, že americká centrální banka se po roce 2001 - po několika desetiletích - od Taylorova pravidla odchýlila a nastavila úrokové sazby nižší, než by mu odpovídaly. To prý následně výrazně přifouklo realitní bublinu, jejíž splasknutí v roce 2007 odstartovalo ničivou finanční krizi.

Připraveno ve spolupráci s časopisem Týden

Daňové přiznání online

Ohodnoťte článek

-
0
+

Sdílejte

Diskutujte

Vstoupit do diskuze
Lukáš Kovanda

Lukáš Kovanda

Lukáš Kovanda působí jako hlavní ekonom Trinity Bank. Je členem Národní ekonomické rady vlády. Přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze. Je členem vědeckého grémia České bankovní... Více

Daňové přiznání online

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo