Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Což takhle dát si třetí světovou?

Není žádným tajemstvím, že ekonomové jsou pěkně rozhádaná parta. Jedna z mála teorií, na které se většinově shodnou, tvrdí, že za ukončení Velké hospodářské krize můžeme děkovat jen a pouze 2. světové válce.

Když jsou slušně optáni, proč tedy války v Iráku a Afghánistánu nemají stejně blahodárný efekt na naši současnou krizi, bohorovně odvětí, že tyto konflikty jsou jednoduše příliš malé, než aby měly nějaký ekonomicky signifikantní dopad.

Ekonomové samozřejmě nejsou žádné morální zrůdy. Nikdo netvrdí, že masové vyhlazování, desítky milionů padlých a velkoplošná destrukce měst i celých regionů byla pro lidstvo požehnáním. Jenže ono se při zběžném pohledu opravdu může zdát, že zlepšení v americké ekonomice na počátku 40. let je důkazem účinnosti obřích státních stimulů. A tak si dnes zajisté leckterý profesor láme hlavu nad tím, jak dosáhnout jen pozitivních efektů války bez všech souvisejících hrůz. Tedy – lidově řečeno – aby se vlk nažral a koza zůstala celá.

Pro ty, kdo věří, že vládní výdaje pohánějí ekonomický růst, je odpověď snadná – pojďme uspořádat třetí světovou válku, která si v ničem nezadá s tou druhou, ovšem jen na oko, beze ztrát na životech.

Válkou proti deflační pasti

Většina ekonomů věří, že masivní vládní výdaje na tanky, uniformy, kulky a křižníky a s tím spojená pracovní místa konečně vyvedly zemi z paralyzující „deflační pasti“, v níž Amerika vězela od podzimu 1929. A řada z nich rovněž tvrdí, že obří projekt veřejných prací jménem válka uspěl tam, kde mnohem skromnější Rooseveltův Nový úděl selhal.

Z příslušných čísel jde člověku hlava kolem. Mezi lety 1940 a 1944 se státní rozpočet zešestinásobil, a HDP tak během oněch čtyřech let vzrostlo o neuvěřitelných 75 %! Válka navíc zatočila se zdánlivě nevykořenitelnou nezaměstnaností, která se ještě v roce 1940 tvrdohlavě držela na úrovni 8,1 % (v roce 1944 pouhé 1 %). Navíc masivně dotovaný armádní vývoj a výzkum přinesl ovoce v podobě řady převratných technologií, z nichž měli v následujících letech a desetiletích prospěch i běžní spotřebitelé.

Tak co kdybychom dnes na oko vyhlásili válku Rusům? Koneckonců vzhledem ke vzájemnému, dlouhá desetiletí trvajícímu napětí by vůbec neškodilo trochu upustit ventily, no nět? Obě země by se bleskově dočkaly plné zaměstnanosti a tolik potřebné revitalizace těžkého průmyslu. Jen namísto ostré munice by naše výrobní linky chrlily stříkací pistole a smrduté bouchací kuličky.

Jakmile bychom své spoluobčany navlékli do uniforem a vyzbrojili neškodnými hračkami, mohli bychom se s chutí pustit do vzrušujících vojenských manévrů. Třeba bychom mohli vtrhnout na Kamčatku. A pokud jde o nedostatek destrukce, najali bychom si Jamese Camerona a experty z Pixaru. Tihle hollywoodští kouzelníci by se zaručeně postarali o takovou virtuální melu, vedle níž by vylodění v Normandii vypadalo jako procházka po pláži. Všechno by pak živě vysílala televize, přičemž výtěžek z reklamy by šel rovnou do státní kasy.

Mistrovství světa ve válce

Celá šou by šla bezpochyby ještě lecjak vylepšit, třeba bychom mohli uspořádat mistrovství světa ve válce – vítězové kontinentálních kvalifikací by se pak utkali ve finálovém turnaji ve stylu každý s každým. Jsem si jist, že takoví Italové nebo Francouzi by rádi napravili nevalný dojem z minulých vystoupení. Státní podpora ekonomiky by tak de facto nikdy neskončila.

No a kdybychom nenašli žádného ochotného zahraničního partnera, mohli bychom si zopáknout Občanskou válku.

Otázka ovšem zní, kde na to vzít. Pokud bychom chtěli simulovat i zmiňované šestinásobné nakynutí státního rozpočtu, potřebovali bychom dnes zhruba 20 bilionů dolarů. Minulou „světovku“ jsme hradili do značné míry z vyšších daní a z prodeje speciálních obligací, tedy z osobních úspor běžných Američanů. Jenže tyto dvě slepice již dávno nejsou zlatonosné.

Současná daňová zátěž je podstatně větší než na počátku 40. let a Američané dnes vyššími daněmi nechtějí financovat ani opravdové války, natož ty fingované.

A pokud jde o úspory, ty za Roosevelta hradily válku zhruba ze tří čtvrtin. Dnes ovšem nemáme úspory ani na zaplacení současného státního rozpočtu, natož abychom si mohli dovolit něco navíc. I kdybychom přemluvili Číňany, aby nám půjčili alespoň část z potřebných 20 bilionů (mohli by si to připsat k onomu jednomu bilionu, který jim dlužíme už dnes), jak a z čeho bychom jim to vrátili?

Z krize ne prostě nevyutrácíme

Pokud jste si při čtení výše uvedeného textu klepali na čelo, pak právem. Teorie o ekonomické prospěšnosti války připadá normálnímu člověku absurdní, protože absurdní také je. Válka je výborná věc, pokud toho chcete spoustu rozbít a zničit, leč hospodářský růst od ní nečekejte.

Ekonomové totiž přehlížejí fakt, že válka znamená především bídu a strádání celé zúčastněné populace. Jistě, výroba amerických továren se během 2. světové dramaticky zvýšila, ale to nebylo nikomu kromě vojáků příliš k užitku. Běžná rodina si bombardérem na dovolenou nezaletí.

Cílem a smyslem ekonomiky je zvyšovat životní úroveň lidí. Během války však naprostá většina produkce směřovala na frontu, zatímco doma byly potraviny a jiné zboží denní spotřeby na příděl. Panoval všeobecný nedostatek a životní úroveň prudce klesla. Z čísel a tabulek vypadají státní výdaje na válku věru lákavě, ale o životních osudech a tragédiích lidí, z jejichž peněz se celá ta paráda platila, žádná statistická ročenka nevypovídá.

Pravda je taková, že ze současné krize se prostě „nevyutrácíme“, i kdybychom vyhlásili válku třeba celé galaxii. A i kdyby chtěla vláda investovat do infrastruktury, namísto války, stejně by na to neměla kde vzít a my bychom stejně neměli jistotu, že to ekonomice pomůže.

Měli bychom zapomenout na pompézní fantasmagorie o rychlém zbohatnutí a vrátit se ke starým dobrým osvědčeným receptům. Zachránit nás může jen větší spořivost, vyšší produktivita a lepší konkurenceschopnost na globálním trhu.

Peter Schiff je investiční analytik a majitel brokerského fondu Euro Pacific Capital. Ve světě financí proslul nejprve správnou předpovědí tzv. internetové bubliny na přelomu tisíciletí a poté také hypotéční a úvěrové bubliny, která praskla na konci roku 2007. Na Youtube je videokoláž jeho televizních vystoupení, která má na kontě již milion a půl shlédnutí.

Překlad Aleš Drobek. Text vyšel na jeho blogu. Najdete ho zde.

Foto: profimedia.cz

Komentáře

Celkem 16 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK