Míří Amerika na dno?

Globální ekonomické oživení sezadrhává. Ve druhém čtvrtletí sice prudkým zrychlením růstu zazářilaEvropská unie v čele s Německem, klíčovým obchodním partnerem Českérepubliky, ale zpomalily tři největší světové ekonomiky, tedy USA, Čína iJaponsko. Dá se předpokládat, že v nadcházejících kvartálech zpomalí iEvropa, jež přirozeně není imunní vůči vývoji na ostatních světovýchtrzích.

Chce to více stimulů

Ve Spojenýchstátech, vedoucí globální ekonomice, vyvolávají nová data mezi ekonomydiskusi o správnosti léčby dopadů finanční krize. Zjednodušeně se dáříci, že proti sobě stojí dva tábory ekonomů. Jedni, kteří soudí, ževládní zásahy a stimulační opatření, zejména ty Obamovy, jsou od počátkuchybné, přičemž se nyní ukazuje jejich neúčinnost, a druzí, kteřínaopak míní, že takových stimulací musí přibýt.

„Rád bych viděl více stimulů," říká William Baumol, emeritní profesor ekonomie Newyorské univerzity. „Problém je s Kongresem, který velmi usiluje o to, aby se výdaje snížily." Dle Baumola brání novým stimulům zejména republikáni, kteří prý přitomfinanční krizi v době vlády George Bushe zapříčinili, a to v prvé řaděsnížením daní nejbohatším. „Známe z historie případ Rooseveltovyadministrativy, která prováděla účinnou stimulační politiku mezi léty1933 a 1937 - podporovala investice správným typem výdajů. Ale v roce1937 začala usilovat o vyrovnaný rozpočet a nezaměstnanost opět začalarůst," varuje osmaosmdesátiletý Baumol.

Je ovšem otázkou, do jaké míry je srovnání s krizí třicátých let na místě. „Poklesvýkonu ekonomiky a růst nezaměstnanosti byl během této recese mírněcitelnější než při recesích uplynulých padesáti let, ale mnohem, mnohemslabší než v letech třicátých," říká Robert Higgs, přední světový hospodářský historik, člen Independent Institute.

Podobně hovoří i Harry Markowitz, laureát Nobelovy ceny za ekonomii z roku 1990 a autor proslulé moderní teorie portfolia. „Když se podíváte na data, na roční výnosy akcií velkých společností, zjistíte, že rok 2008 nebyl nijak mimořádně zlý," ohlíží se Markowitz za děním na finančních trzích. Rok 2008 se dle něj,co týče akciových výnosů, dělil o druhé místo mezi nejhorším léty, a topočínaje rokem 1926, od kdy záznamy vyhodnocuje.

Měly zbankrotovat

Higgsje jedním z těch, kteří jsou přesvědčeni, že Americe by více prospělo,kdyby se vláda ekonomiku nesnažila stimulovat. Neměla prý dokonce anizachraňovat investiční banky a další finanční instituce (Bear Stearns,AIG), jejichž problémy krizi odstartovaly. „Vláda neměla sanovatžádnou z těch firem," říká. „To, že pád velkých firem představujesystémové riziko, říká jen vláda a část ekonomů. Já osobně myslím, žecelá ta myšlenka systémového rizika je extrémně spekulativní." Stáleneutěšený stav americké ekonomiky tedy dle něj není výsledkemnedostatečného množství stimulů, jak míní Baumol, ale naopak plyne ztoho, že jich je až příliš.

Zabránitopakování finanční krize má i nová reforma finančních trhů z perazákonodárců Chrise Dodda a Barneyho Franka. Prezident Obama ji jakozákon podepsal koncem července, ale ekonomové zatím příliš netuší, co siod ní slibovat. Bude prý hodně záležet na tom, jak si opatření, ježobsahuje, interpretují sami regulátoři. Podle Markowitze, ač reformačítá více než dva tisíce stránek, neřeší klíčovou příčinu krize, jížbyla snaha americké vlády, aby co největší počet Američanů bydlel „vevlastním". Za tímto účelem Kongres schválil zákon Community ReinvestmentAct, který banky nutil, aby na bydlení půjčovaly i těm, kteří si jenemohli dovolit. Stejný účel měly plnit i hypoteční agentury Fannie Mae aFreddie Mac. „Nic z toho nová reforma neřeší," míní Markowitz.

Hrozí nižší mzdy

Velkýmproblémem zůstává nezaměstnanost. Polovina z patnácti milionůnezaměstnaných Američanů je bez práce déle než šest měsíců - to jenejvyšší úroveň dlouhodobé nezaměstnanosti od čtyřicátých let, kdyadministrativa začala tato data sledovat. čtvrtina nezaměstnaných je pakbez zaměstnání díle než rok.

Podleněkterých ekonomů to může znamenat i to, že Američané si navykli napříliš vysoké mzdy, jež si prostě ekonomika v tuto chvíli nemůžedovolit. „Pokud se bude nezaměstnanost pohybovat delší dobu kolem úrovně deseti procent, je jasné že reálné mzdy musí klesnout," říká Arnold Harberger,emeritní profesor ekonomie Kalifornské univerzity v Los Angeles aduchovní otec Pinochetových reforem v Chile sedmdesátých a osmdesátýchlet. Problémem, říká, je fakt, že lidé jsou velmi neradi, když jsou jimplaty snižovány. „Mně samotnému letos univerzita snížila mzdu odeset procent. Vžívám se tak do úvah lidí, a jistě jich v současnostinení málo, kteří neví, proč se tak děje, proč zrovna se mzda snižujejim, proč o tolik, zda je zaměstnavatel ždímá a škudlí na nich, nebo zdajej k tomu vedou objektivní důvody."

Dle Harbergera takv případě setrvalé nezaměstnanosti kolem deseti procent bude lepší, kdyžse mzdy sníží prostřednictvím růstu cenové hladiny, než jejich přímýmsnížením. Jinými slovy, bude lepší, když mzdy zůstanou nominálně stejné,přičemž ovšem dojde ke zdražení zboží a služeb v ekonomice. Tak to uveřejnosti vyvolá mnohem menší nevoli a odpor, řada lidí to přijme jakonutný fakt a zbytek to ani nezaznamená.

Lukáš Kovanda, USA

Připraveno ve spolupráci s časopisem Týden

Foto: profimedia.cz