Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Bankovní zlořádi a centrálně řízené školství

| 4. 10. 2010 | Vstoupit do diskuze

Komedie „o školném neškolném“ se nám posouvá do dalšího dějství. Jmenuje se „univerzální studentské půjčky“. Jestli někdy skončí, mohou aktéři jen sotva počítat s tím, že je publikum bude znovu a znovu vyvolávat potleskem. To by se tahle komedie musela odehrávat v divadle, a ne v realitě našeho školství, na jevišti, ne v ministerských křeslech a v neposlední řadě s herci, a ne se studenty, kteří k roli v komparsu přijdou jak slepí k houslím.

Bankovní zlořádi a centrálně řízené školství

„Univerzální studentské půjčky“, jež vládě jako řešení jednoho z nejožehavějších problémů, tedy financování, terciárního vzdělávání, navrhuje expertní tým NERV, mají být finančním produktem, který poskytuje stát. Daniel Münich, člen NERVu a spoluautor „Bílé knihy terciárního vzdělání“, návrh obhajuje tím, že je třeba poskytnout půjčku všem, za úrok ve stejné výši pro všechny, který nesmí být „ani příliš vysoký, ani příliš nízký“, a s mechanismem, který musí být administrativně levný. Tvrdí, že studentské půjčky takovýchto parametrů komerční banky nikdy samy nenabídnou, a proto prý má zasáhnout stát.

Ostatně – Münich sám ve svém článku přiznává, že systém univerzálních studentských půjček je de facto „mechanismem podobným průběžně financovanému důchodovému systému. Pouze tok peněz je generačně obrácený.“

Nuže dobrá, zkusme tuto analogii rovnou aplikovat přímo na slova pana Münicha ze zmíněného článku: „Důchodový systém by měl splňovat několik zásadních parametrů. Důchod musí být dostupný všem řádným pracujícím, i těm, již v brzkém mládí dojdou k úrazu. Procento, které se z příjmů všech odvádí do důchodového systému, musí být ve stejné výši, ani příliš malé, avšak ani příliš nízké. Mechanismus výplaty důchodů a výběru pojištění musí být administrativně levný. Musí zajistit nekompromisní výběr od všech, kteří na něj mají. Důchodový systém takovýchto parametrů komerční pojišťovny nikdy samy nenabídnou.“

Zdeformovaný trh práce

Samozřejmě, že banka jen tak panem Münichem prezentovanou „ideální studentskou půjčku“ nenabídne. Nemůže za to však zlořád banka, ale sám stát a vláda, který svým úžasným systémem „školného neškolného“ chystá připravovat státní rozpočet ročně o 2 miliardy korun zhruba po dobu deseti let, než by se objevili první splácející. Celý problém totiž souvisí se systémem školství jako takovým.

Školství je v České republice stále primárně financované státem. A v tom je právě ta chyba. To, že na veřejných školách neexistuje školné, má hrůzné důsledky na celé hospodářství. Ony důsledky totiž silně deformují český pracovní trh.

Český průmysl si již delší dobu stěžuje, že se u nás dá těžko sehnat vysokoškolsky vzdělaný pracovník, že je zde nedostatek kvalifikované pracovní síly, a když už jej zaměstnavatelé seženou, tak není jeho kvalita bůhvíjaká. Stejně tak to platí i u řemeslníků. Ti ale na nedostatku konkurence získávají, jejich ceny rostou. Když však jejich ceny rostou, proč jsou stále manuální, průmyslové, výuční obory tak málo populární?

Pracuj hlavou, a ne rukama!

Odpověď je jednodušší, než si myslíte. Právě „vzdělání zadarmo“, tedy státem dotované školství (abstrahujme nyní od vedlejších nákladů na vybavení případně koleje/internáty) je toho příčinou. Za socialismu byly „manuální“ obory silně protežované. Uměle vyšší platy horníků, státem řízené náborové akce a další vytvořily na českém pracovním trhu přetlak pracovníků, kteří kvůli tomu po listopadové revoluci zažili hubené časy. Sám si pamatuji, jak mi rodiče v dětství kladli na srdce „pracuj hlavou, a ne rukama!“ No, a je ze mne ekonom.

Na standardním trhu by se porevoluční navýšení poptávky po humanitních oborech vyřešilo zvýšením školného na humanitních školách a snížením školného na průmyslových školách. Zde však na veřejných školách školné neexistovalo. Dopadlo to tak, že dnes máme ekonomy, kteří neumějí ekonomii, právníky, kteří do škol ani nechodili (hledají index, viz Řápková), a bohemisty, kteří prodávají v supermarketu.

Na standardním trhu by se vyšší cena humanitních oborů projevila v menším počtu budoucích ekonomů (a dalších), kteří by však svým oborům zřejmě skutečně rozuměli (když už do vzdělání tolik investovali). Ti by si tak přišli na zajímavý plat, a banky by jim tedy nabídly určitě zajímavé studijní půjčky.

Oproti tomu nižší školné na průmyslových školách by odráželo stávající nedostatek budoucích zaměstnanců v průmyslu. Budoucí nedostatek znamená budoucí vyšší platy. Průmyslové obory by se naplnily, kvalifikovaných pracovních sil by byl dostatek. A banky? Jistě by taky nabídly půjčky, třeba s vyšším úrokem. Ten by však byl splacen díky budoucím vyšším platům. Otázka je, jak nízko by muselo školné klesnout – zda by půjčky ještě vůbec byly potřeba.

Zbavme se neškolného školného

Hlavní chybou systému bez školného je fakt, že chybí informace o výnosech ze studia. Školné spolu s úrokem z případné studentské půjčky je nositelem informací o budoucích výnosech ze vzdělání. Horší škola? Vyšší úrok. Lepší škola? Lepší úrok. A tak dále.

Celou tuto katastrofu jde zvrátit poměrně jednoduše – prostě jen povolit školám si školné zavést. Nemusíme se hned zbavovat dominantního státního financování, pro začátek stačí jen „povolit školné“.

Současná vládní koalice se o to pokusila, avšak vymyslela kočkopsa – „školné neškolné“, kdy školné být může, avšak jen do výše 20 000 korun za rok. Co když by cena jednoho oboru tržně měla být 22 000 korun a cena druhého oboru 50 000 korun? Jak to student zjistí, kdo mu dá tuto informaci, když kvůli umělému omezení budou oba obory stát stejně?

Vládní kočkopes je znásilněním ideje školného a je třeba se ho zbavit. Povolme veřejným školám školné, nechme je nastavit si ho samostatně, nechme fungovat trh a konkurenci. Nechme cenám jejich původní účel – nést informace.

Koncepce vývoje země

Školné neškolné totiž není ničím jiným, než politikou „koncepce vývoje země“, po které mnozí volají. Ony dnes tolik populární koncepce však nejsou ničím jiným než jen sofistikovanější a skrytější formou centrálního plánování. „Koncepce vývoje“ (dopravy, průmyslu, vzdělávání…) jsou dnes natolik populární, že bychom mohli říci, že žijeme v době neocentralismu. Politici oprášili ideje centrálního plánování, jen používají skrytější metody, které jim demokracie poskytuje.

Stát nemá určovat směr vývoje, stát má spravovat veřejné statky. Má opravovat chodníky, a ne určovat, jestli chceme být „montovnou Evropy“ či finančním centrem světa. Pokud chceme opak, tak jsme se za posledních dvacet let zřejmě nikam neposunuli. Vítejte v době neocentralismu!

Foto: profimedia.cz

Komentáře

Celkem 10 komentářů v diskuzi

Nepřehlédněte

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK