Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Proč se Čína bojí?

Termín „měnové války“ se začal objevovat v nedávných dnech ve světovém ekonomickém tisku. Minulý týden varoval Guido Mantega, brazilský ministr financí, před jednostrannými intervencemi, které různé státy provádějí za účelem snížení kursu svých měn. Jde zejména o Japonsko, Jižní Koreu, Švýcarsko a ovšem i Brazílii.

Proč právě tyto státy? Světem se neustále přelévá obrovské množství kapitálu, který po třech letech různých krizí a panik zoufale hledá bezpečí a stabilitu. Tu nenachází ve Spojených státech ani v Evropské unii. USA sice svoji finanční krizi již vyřešily, avšak potýkají se s vysokou nezaměstnaností a křehkým růstem. Federální rezervní systém vypouští do světa úvahy o další vlně kvantitativního uvolňování. To samozřejmě znervózňuje investory, neboť pointou kvantitativního uvolňování je dostat do oběhu množství nekrytých peněz a „rozhýbat“ tak ekonomiku.

Bezpečným přístavem by se teoreticky mohlo stát euro. To by ovšem eurozóna nesměla trpět svojí vlastní finanční krizí. Nejde jen o notoricky známé Řecko. Jde o to, že úvěrová zátěž typických evropských ekonomik je dvojnásobná až čtyřnásobná ve srovnání se Spojenými státy. (Hovoříme o bankovních úvěrech; pokud jde o státní dluh, USA a Evropa si víceméně mohou podat ruce.)

Evropa zpočátku vypadala jako bezpečný úkryt před americkou hypoteční krizí, ovšem jen do té doby, než vyšlo najevo, že trpí ještě horší bankovní krizí než USA. Vzájemná propletenost rizikových zemí s bankami největších evropských ekonomik (Francie a Německa) udržuje investory v napětí. Proto euro posiluje méně, než by posilovalo bez evropské finanční krize.

Hledání bezpečného přístavu

V situaci, kdy jsou dvě hlavní světové měny postiženy nikoli jedinou krizí, ale celou jejich sérií, hledají investoři bezpečné alternativy. Proto vznikají tlaky na posilování japonského jenu, ačkoli Japonsko samotné není vzorem hospodářského růstu a samo trpí obrovskou dluhovou zátěží. Roste švýcarský frank, ačkoli švýcarská ekonomika by v případě další celoevropské recese rovněž utrpěla. A roste také česká koruna, která za posledních 12 měsíců posílila vůči euru o čtyři procenta. Mimochodem, snaha investorů o hledání bezpečného přístavu stojí také za růstem cen zlata v posledních letech a měsících.

Pro některé státy je posilování měny vážným problémem, který snižuje jejich konkurenceschopnost. Proto si také stěžují Brazilci. Jejich real posílil o 13 procent (opět vůči euru) za minulých 12 měsíců. Ruský rubl získal jen necelých 7 procent, ovšem indická rupie téměř 14 procent.

Speciální kapitolu představuje čínský jüan. Na rozdíl od všech vyspělých ekonomik (i mnoha méně vyspělých) Čína dodnes nenašla odvahu k zavedení konvertibilní měny. Kurs jüanu je administrativně „přišpendlen“ k dolaru, aby čínský vývoz byl co nejlevnější. Teprve nedávno, na jaře 2010, se úřady rozhodly obnovit politiku velmi pomalého posilování. Od května do října získal jüan vůči dolaru dvě procenta.

To je samozřejmě spíše symbolická změna. Různí ekonomové odhadují různé rovnovážné kursy čínské měny vůči dolaru, vesměs se však hovoří o potenciálu posílení jüanu v řádech desítek procent. Nastolení rovnovážného kursu by pomohlo čínské ekonomice i zbytku světa: Číňané by měli více peněz na zahraniční výrobky, technologie a služby, zbytek světa by se zase zbavil nekvalitního zboží, které se prodává jen proto, že je neuvěřitelně levné. Čínští výrobci by byli tlačeni ke zlepšení kvality, takže by se snad naučili vyrábět i kvalitní dálkové ovladače, což je pro ně doposud nepřekonatelný problém. Zbytek světa by pak mohl přestat nadávat na čínské studené spoje, které přestanou fungovat zrovna v okamžiku, kdy potřebujete ztlumit zvuk na začátku reklamního bloku.

Úvěrová bublina

Výraznější posílení jüanu během kratší doby je však kategoricky odmítáno čínským vedením. Proč? V Asii hrají velkou roli zkušenosti. A Číňané pokládají za důležitou zkušenost smlouvu Japonska s USA, Německem a Francií z roku 1985 zvanou Plaza Accord. V rámci smlouvy se státy zavázaly cestou řízených intervencí zvýšit kurs japonského jenu. To se také podařilo: z hladiny kolem 240 JPY/USD vzrostla japonská měna na 125 JPY/USD; pak opět mírně poklesla, ale na původní úroveň se nikdy nevrátila.

Dobrá, ale proč se Číňané tak bojí? Pět let po Plaza Accord začala desetiletí trvající japonská finanční krize spojená s vleklou recesí, nárůstem nezaměstnanosti, pády bank a obrovským zvýšením státního dluhu. Nevadí, že příčinou japonské krize nebylo posílení měny, ale prasknutí úvěrové bubliny. Tu má totiž dnešní Čína také. Bude se historie opakovat?

Psáno pro Lidové noviny

Autor je ředitelem pro strategii Partners

Foto: profimedia.cz

Pavel Kohout

Pavel Kohout

Pracoval postupně pro PPF investiční společnost, Komero, ING Investment Management a PPF. V letech 2002–2003 působil jako člen sboru poradců ministra financí Bohuslava Sobotky (ČSSD), od roku 2004 do roku 2006 byl členem... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 4 komentáře v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK