Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Adoptujme fiskálního autopilota

| 5. 11. 2010 | Vstoupit do diskuze

Jak by se vám líbilo, kdyby vás mohl zadlužovat soused – a to téměř bez omezení? Nelíbilo? A přece se vám to děje. Ten soused se jmenuje stát a dělá to dvěma základními nástroji: fiskální a monetární politikou. A jak se ukazuje, bylo by mnohem lepší, kdyby neměl pod kontrolou ani jeden…

Adoptujme fiskálního autopilota

Aby mi nebylo rozuměno špatně: oba nástroje jsou užitečné. Jen není dobře, když je mají k dispozici politici. Jejich základní motivace (jsou-li u moci) je přece být znovu zvolen. A pokud disponují oběma nástroji, budou jich k tomu zneužívat. Pokušení je prostě příliš velké, než aby mu bylo možné odolat.

Gandalf, Galadriel a Prsten moci

Důkazem budiž časy minulé, kdy politici oběma nástrojům vládli bez skrupulí. Většinou to skončilo hyperinflací a těžkou krizí: pokud někdo sedí na tiskárně na peníze, je jasné, že bude čas od času tisknout. (Koneckonců kdo z nás, kdyby takovou tiskárnu měl, by ji občas nevyužil?) Některému pokušení je zkrátka lepší nebýt vystaven.

Ve svém článku z konce září jsem to přirovnal k Prstenu moci z Tolkienovy trilogie Pán prstenů. Dobrý a mocný čaroděj Gandalf, s pevnou vůlí z ocele, se Prstenu moci raději ani nedotkl, stejně tak jako moudrá a krásná Galadriel. Každý mocný, kdo poznal sílu Prstenu, by měl tendenci jej začít využívat k nějakému tomu dobru – a za chvíli by skončil jako Glum nebo v moci Temného pána. Prsten prostě musel nést někdo jiný, někdo kdo byl slabý a docela obyčejný – hobit, který s ním neuměl nakládat a netušil, co vše umí.

Fiskální politika sto let za opicemi

Monetární politika od dob absolutních vládců naštěstí urazila kus cesty: zaprvé přešla z rukou státu do rukou centrálních bank, jež nejsou řízeny politiky. (Nutno dodat, že přesně od těch dob nás přestala strašit inflace). Zadruhé pak přešla v mnoha zemích Evropy zavedením eura z rukou jednotlivých centrálních bank do rukou jediné instituce – ECB (a od té doby si země eurozóny nemusejí dělat starosti s vzájemným směnným kurzem.)

V tomto smyslu je fiskální politika dva kroky za monetární. Politická monetární politika vedla k vysoké inflaci, politická fiskální politika vedla a povede k vysoké zadluženosti. Dokud se jí nezbavíme. I kdyby členy vlády bylo dvanáct apoštolů, za současných podmínek a nastavení by pokušení zadlužovat se neodolali ani oni. Amen.

Takže se nabízí také dva kroky, o kterých se začíná (konečně) hovořit. Prvním z nich je depolitizace fiskální politiky. Tu by mohla zajišťovat jakási rozpočtová rada, která by státu určovala, jak má vypadat celkový rozpočet.

Nehovořila by do toho, na co či kam se dané peníze pošlou (to je výsostné politikum a musí zůstat v rukou politiků), ale určovala by celkovou jeho výši. Jinými slovy by tedy určovala výši deficitu či přebytku.

Druhou – a také lepší možností – je adoptovat fiskálního autopilota, který by výši přebytku či schodku určoval automaticky: podle vývoje HDP. To je ono pravidlo, které mnoho stran převzalo do svých předvolebních kampaní a současná vláda dokonce do programového prohlášení. Jednoduše jej lze shrnout takto: čím větší růst HDP, tím více přebytku. Deficit by se povoloval jen v letech slabého ekonomického růstu.

Rozhodující ovšem je, že by nerozhodovali politici, nýbrž pravidlo, které nelze jen tak okecat, pokud se na něm všichni shodnou. Prostě se Prsten moci vezme mocným politikům a dá se neškodnému autopilotovi, který jej z definice nemůže zneužít.

Brzdit růst

Často zapomínáme na to, že rozpočet má být především vyrovnaný. Tak aby výdaje odpovídaly příjmům. Zadlužené roky by měly být výjimečné (když je na tom ekonomika vážně špatně!) a s deficity by se mělo šetřit jako se šafránem. Vedli jsme to úplně naopak.

Role vlády (a tedy i NERVu) by do budoucna neměla spočívat v bezhlavém povzbuzování růstu HDP pomocí dluhu. Měli bychom se naučit i brzdit růst, abychom dosáhli přebytku. Všude se hovoří o snižování deficitu. Ale to je lichá debata a je to strašně málo. Měli bychom hovořit o přebytcích rozpočtu. Žijeme v době, která je charakteristická tímto: všude samý přebytek, jen přebytek rozpočtu aby člověk pohledal.

Nezkrácenou verzi textů Tomáše Sedláčka psaných pro HN najdete pouze na Finmagu.

Foto: profimedia.cz

Komentáře

Celkem 23 komentářů v diskuzi

Nepřehlédněte

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK