Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Proč jsou mouchy v pisoárech?

| 27. 12. 2010

Behaviorální ekonomie, mezi jejíž přední představitele patří Richard Thaler, vychází z předpokladu, že lidé nejsou roboti, jimž jsou emoce zcela cizí. Ano, tak nějak nahlíží na člověka standardní, učebnicová ekonomie, aby pak mohla na těchto zjednodušených předpokladech konstruovat teoretické modely. Jenže behaviorálním ekonomům se to zdá málo realistické, a tak se inspirují psychology, zejména teorií rozhodování, a snoubí jejich přístupy s onou učebnicovou ekonomií.

Proč jsou mouchy v pisoárech?

A vida, člověk v jejich podání přestává být vždy racionálním robotem a stává se více "člověčím" - omezeně racionálním. Samozřejmě, teoretické modely, jež na člověka takto nahlížejí, se všemi jeho uchýleními od racionálního konání, jsou komplexnější a často složitější než ty, v nichž jsou lidé popsáni coby roboti, jejichž jednání je tudíž dobře popsatelné a předpovídatelé.

Libertariánský paternalismus

V rámci behaviorální ekonomie prosazuje Thaler (a jeho spolupracovník Cass Sunstein) i myšlenku takzvaného libertariánského paternalismu. "Ten název jsme vybrali proto, aby provokoval. V tom uspěl. Na akademické půdě je rozdmýchání nějaké té kontroverze dobrou věcí," pochvaluje si Thaler. Oxymóron je to ale prý jen zdánlivě. Podle autorů je totiž možné, aby státní i privátní instituce ovlivňovaly chování lidí (což je onen "paternalismus"), aniž je potlačena svoboda volby (proto adjektivum "libertariánský").

Pro příklad se lze vydat třeba na veřejné pánské záchodky. Pojem "vizuální naváděcí systém" je obchodním označením pro obrázek, nejčastěji zpodobnění mouchy domácí (ale může to být třeba i svíčka či drobný portrét herečky Jane Fondové a jiné), jenž je vykreslen uvnitř pisoárové mušle, v místech, kam by mělo být mířeno, přijde-li na muže potřeba vyžadující nedlouhou společnost urinálu. První moucha tohoto ražení se usídlila uvnitř mušle na amsterdamském letišti Schiphol. To bylo někdy koncem osmdesátých let a muší mušle zakrátko prožily exodus do celého světa. Aby také ne, šlo o nesmírně efektivní zlepšovák: jejich instalace vedla letištní uklízecí čety, pro něž platí cosi jako "škoda každé potřeby, jež dopadne vedle", i jejich nadřízené k zajímavému poznání - nepořádek plynoucí z "dopadu vedle", z netrefení pisoáru, poklesl o osmdesát procent. Muži měli najednou nač mířit - na vizualizaci zástupce hmyzí říše - a "naváděli" mnohem spolehlivěji na cíl - do nitra urinálu, a nikoli na podlahu. Není známo, kolik členů uklízecí čety tehdy připravila moucha o práci, ale vizuální naváděcí systémy tohoto typu zakrátko dobyly nejen "ony místnosti" letištních hal, leč též restaurací a jiných objektů, kde je frekvence nutnosti vykonat potřebu taková, že o osmdesát procent menší nepořádek značí významné finanční úspory na úklidu.

Rozhodování lidí ovlivňuje i pořadí možností

Právě příběh pisoárové mouchy oživují Thaler a Sunstein ve svém předloňském bestselleru Nudge ("Pošťouchnutí"). V duchu libertariánského paternalismu rozvíjejí myšlenku, že rozhodnutí člověka je ovlivněno i rozvržením (pořadím) možností, z nichž volí - takzvanou "architekturou výběru". A efektivnější než si výběr kýžené možnosti vynutit je navrhnout "architekturu" tak, aby si (dobrovolně) zvolil, co my chceme. "My" přitom může označovat manažery supermarketů, kteří detailně promýšlejí umístění zboží, bankéře, kteří pečlivě volí pořadí navržených spořicích programů, či správce (nejen) schipholských toalet, kteří namalují mouchu tam, kam je nejekonomičtější, aby muži "naváděli".

Jenže libertariánský paternalismus má řadu kritiků, a to nejen kvůli kontroverznímu pojmenování. „My" totiž může značit i státní úředníky. „Libertariánští paternalisté příliš nezvažují míru, s níž obhajují vládní zásahy do ekonomiky, které mají - jak míní - vylepšit výsledky rozhodovacích procesů na úrovni privátní sféry," řekl autorovi v roce 2008 ekonom Mario Rizzo z Newyorské univerzity. Autoři Nudge dle Rizza například také uvádějí, že Američané často nevyužívají možnosti účastnit se penzijních programů, které jsou částečně hrazeny zaměstnavatelem - takzvaných 401(k) programů. Thaler se Sunsteinem říkají, že tradičně je tomu tak, že dokud daný zaměstnanec nepodepíše, že se programu účastnit chce, má se za to, že takový zájem nemá. Thaler se Sunsteinem to celé navrhují otočit: Dokud nepodepíšete, že se účastnit nechcete, jste automaticky v programu. „Není ale jasné, zda má vláda legislativně vynucovat na zaměstnavateli ono automatické zařazení do programu (dokud zaměstnanec neřekne „ne"), či nikoli. Není jasné, kde role státu začíná a kde končí; zda jenom radí, nebo vynucuje," říká Rizzo: „Ve skutečnosti se pak podobná opatření mohou stát zbraní v ruce silných zájmových skupin, například penzijních fondů."

Podle Rizza je tedy nejlepší nechat rozhodnutí na zaměstnanci samotném. Jenže autoři Nudge argumentují - a vycházejí přitom z psychologických výzkumů -, že lidé tíhnou k tomu zachovávat status quo, a že tedy nemění jednou ustavený způsob jednání, dokud se neobjeví dostatečně přesvědčivý podnět pro to, aby tak učinili. Jinými slovy, lidé jsou obyčejně ve stádiu „mouchy, snězte si mě", i když jsou tím sami proti sobě. Je pak prý žádoucí, aby je kdosi pošťouchl (odtud název celé knihy) v kýženém směru k tomu, co je pro ně samotné vlastně příznivé, jenže si to neuvědomují. I kvůli finanční krizi - a kritikům navzdory - získávají přístupy Thalera a Sunsteina na popularitě. Jejich myšlením je ovlivněn i sám prezident Barack Obama. Možná, že stát 21. století již nebude vodit občany za ručičku, ale bude je jen „pošťouchávat".


 

Připraveno ve spolupráci s časopisem Týden

tyden.cz

Foto: profimedia.cz

Vložit komentář

Abychom udrželi vysokou kvalitu diskuze na Finmagu, je nutné se před vložením komentáře přihlásit. Jste tu poprvé? Pak se nejdříve musíte zaregistrovat. Na následující odkaz pak klikněte v případě, že jste zapomněli své heslo.

Diskuze

Další příspěvky v diskuzi (1 komentář)

Denis Mandok | 27. 12. 2010 01:42

si pamatuju z týdne a to s těma mouchama se mě děsně líbí :)
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Předplaťte si tištěný Finmag

Předplaťte si tištěný Finmag

Baví vás články, které každý den publikujeme na Finmagu? Pak vás bude bavit i tištěný FINMAG. Roční předplatné vyjde na 294 korun (za jedno číslo zaplatíte 49 korun). A nebojte, platit můžete i kartou.

Lukáš KovandaLukáš Kovanda
Lukáš Kovanda je ekonomický konzultant a autor populární i odborné ekonomické literatury. Věnuje se filozofii a metodologii ekonomické vědy, publikuje...více o autorovi.

Facebook

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK

Přihlášení

Nemáte registraci? Zaregistrujte se zde!