Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Co nás čeká? Euro se nerozpadne, dluhy zůstanou...

Rok 2010 byl velmi dramatický díky finanční krizi eurozóny. Zároveň byl ale úspěšný, přinejmenším pro německou a českou ekonomiku. Rozdílný vývoj v rámci EU přitom zavdal příčinu k rozšíření několika mýtů. Většinou se týkají společné měny.

První mýtus: Existence eura je v ohrožení v důsledku finanční krize Řecka, Irska a dalších států

Skutečnost: I kdyby Řecko a Irsko v roce 2010 vyhlásily platební neschopnost státu, existence eura by nebyla ohrožena. Dokonce i kdyby podobný osud potkal Portugalsko a Španělsko, euro by stále mohlo existovat. A dokonce i kdyby jmenované země vystoupily z eurozóny, společná měna by stále mohla hladce fungovat ve zbývajících zemích.

V roce 2010 tedy nebylo ohroženo euro, nýbrž něco důležitějšího: stabilita evropských bank. Platební neschopnost rizikových zemí by znamenala přecenění jejich dluhopisů v držení bank v Německu, Francii, Nizozemsku, Belgii, Lucembursku, ale také například v Británii. Série státních bankrotů by tedy nezničila euro, ale způsobila by systémovou krizi evropského bankovnictví. Při obrovském objemu bankovních aktiv v Evropě by tato krize byla o desítkový řád závažnější než americká finanční krize z let 2007–2008. Toto ohrožení přitom stále trvá. V roce 2011 může jít o dominantní trend.

Druhý mýtus: Společná evropská rozpočtová politika je řešením problémů eurozóny

Mnoho povrchních pozorovatelů věří, že zavedením společné evropské rozpočtové politiky se vše najednou jakoby zázrakem vyřeší. Zeptejte se zastánců této teorie, jaký mechanismus by mělo mít toto řešení. „No přece zavedení fiskálního federalismu by odstranilo problém výpadku příjmů státních rozpočtů zemí postižených krizí,“ odpovědí.

Ve skutečnosti lze termín „fiskální federalismus“ přeložit do srozumitelného jazyka větou „všechno nakonec zaplatí Němci“. Zavedení společného evropského rozpočtu (včetně emise evropského dluhopisu) by znamenalo novou etapu masivního přerozdělování a výzvu k morálnímu hazardu epických rozměrů. Vlády slabších evropských států by ztratily zbytky motivace k zavedení pořádku ve vlastních financích. Federalistické přerozdělování evropského typu by znamenalo krátkodobou náplast na náklady Německa. Za pár let by Evropa čelila ještě většímu maléru, protože ani hospodářsky silné Německo nemá nekonečnou nosnost.

Eurofederalisté přehlížejí, že ani v USA nefunguje fiskální federalismus ve smyslu „pomoci slabším v nouzi“. Problémová Kalifornie zůstává čistým plátcem do federálního rozpočtu, protože je stále nadprůměrně bohatá. Federální programy se týkají pouze obrany, částečně bezpečnosti, zdravotnictví a průběžného penzijního systému. Neexistuje žádný program vyrovnávání hospodářského cyklu v rámci jednotlivých států americké Unie. Kdo volá po prohloubení hospodářské integrace jako léku na evropskou finanční krizi, nechápe ani podstatu krize, ani podstatu fiskálního federalismu.

Třetí mýtus: K vyřešení krize eurozóny stačí rozpočtová disciplína

Skutečnost: Nestačí. Rozpočtová disciplína je zejména německou vládou považována za všelék. Nicméně samotné Německo má veřejný dluh v objemu kolem 80 procent HDP. Toto že je rozpočtová disciplína? Skutečnými učiteli disciplíny by měli být Estonci se státním dluhem v hodnotě sedmi procent (ano!) HDP.

Veřejné finance jsou ovšem relativně nejsnáze řešitelným problémem eurozóny. Druhým problémem jsou sklony okrajových ekonomik k tvorbě úvěrových bublin. Před vznikem eura se věřilo, že stačí dodržovat kritérium nízké inflace ve smyslu růstu spotřebitelských cen. Období 1998–2008 ukázalo, že vysoká, dvojciferná inflace může vznikat v oblasti tvorby soukromých bankovních úvěrů. Že tento typ inflace je ještě nebezpečnější než inflace cenová, ukázala potom evropská bankovní krize. Ta mimochodem zasáhla i rozpočtově zodpovědné Estonsko. Pakt růstu a stability přitom žádné kritérium na maximální úvěrový růst neobsahoval. Nyní je příliš pozdě na jeho rozšíření.
Třetím problémem je odlišná konkurenceschopnost Německa, Rakouska, Nizozemska a Finska na jedné straně a jihoevropských zemí na straně druhé. Věřilo se v konvergenci, ale namísto ní přišla divergence. Disciplína je tedy schopna vyřešit rozpočtovou krizi, ale nebezpečí vzniku úvěrových bublin v eurozóně nezmenší. Ani nespraví otřesenou konkurenceschopnost jižního křídla eurozóny, kam patří mimochodem i Francie.

Čtvrtý mýtus: Evropu sužuje hospodářská krize

Skutečnost: Navzdory smutné realitě krize veřejných financí a bankovnictví v řadě zemí eurozóny, nelze hovořit o krizi sužující Evropu. Některým zemím se daří velmi dobře a Německo, největší ekonomika EU, opět skvěle prosperuje po hluboké recesi roku 2009. Pokud jde o českou ekonomiku, zde hospodářská recese pominula již dávno. Finanční krizi jsme měli naposledy v roce 1997. Pocit, že „je krize“, se rozšiřuje pouze ústním podáním. Mírná úsporná opatření vlády nelze v žádném případě zaměňovat za skutečnou krizi.

Pátý mýtus: Irsko doplatilo na nezodpovědnou politiku nízkých daní

Po faktickém bankrotu irské vlády na podzim 2010 se roztrhl pytel se škodolibými komentáři o „keltském tygrovi“. Skutečnost: ekonomové, kteří během předchozích let chválili Irsko pro správnou hospodářskou politiku v oblasti daní a podpory podnikání, měli pravdu, a to ve všem a do posledního písmene. Dobré zákony, kvalitní podnikatelské prostředí a nízké daně způsobily zvýšení příjmu jednotlivců i státního rozpočtu. Díky této politice mohlo Irsko v krizovém roce 2010 zaznamenat obchodní přebytek v neuvěřitelné výši 55 miliard dolarů.

Pro srovnání: Německo mělo přebytek ve výši 211 miliard, Čína 190 miliard, Nizozemsko 50 miliard, Česká republika téměř 7 miliard a Švédsko 8,3 miliardy. Francie zaznamenala obchodní deficit téměř 69 miliard, Španělsko přes 70 miliard, Řecko přes 40 miliard. Irsko je tygr! Jedinou, zato zásadní chybou Irska byla nezvládnutá expanze úvěrů do nemovitostí. Bez uměle nízkých úrokových sazeb by tato bublina nikdy nevznikla. To ovšem Irové vědí až pozdě.

A co se může stát v roce 2011?

Euro se nerozpadne. Společná hospodářská politika snad nevznikne. Rozpočtová disciplína nevyřeší problém eurozóny. Ekonomiky Řecka, Španělska, Itálie a Francie budou dále ztrácet konkurenceschopnost kvůli příliš silné měně. Irsko zůstane exportně silným tygrem. Ale hlavně – evropské dluhy nezmizí.

Psáno pro Lidové noviny

Foto: profimedia.cz

Pavel Kohout

Pavel Kohout

Pracoval postupně pro PPF investiční společnost, Komero, ING Investment Management a PPF. V letech 2002–2003 působil jako člen sboru poradců ministra financí Bohuslava Sobotky (ČSSD), od roku 2004 do roku 2006 byl členem... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 14 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK