Když ne Laffer, tak alespoň Hauser

Jak vysoké by měly daně být? Kdo by jich měl zaplatit nejvíc? Existuje řada názorů a doktrín daňové politiky. V ohnisku sváru se nachází známá Lafferova křivka, vyjadřující vztah mezi mezní daňovou sazbou a daňovými příjmy státního rozpočtu.

Lafferova křivka vyjadřuje skutečnost, že vyšší daně automaticky neznamenají vyšší příjmy do státního rozpočtu a naopak. Je vyjádřením toho, že nadměrné zdanění je kontraproduktivní a státní daňová politika by měla pracovat s nižšími daňovými sazbami, které stimulují ekonomickou aktivitu. Díky své liberální podstatě je však kritizována, odmítána, či nebrána vážně. Jedním z argumentů je její nedostatečné empirické prokázání.

Je zvláštní, že v horlivé diskusi na toto téma zatím zanikla vědecká práce, která do tohoto problému vnáší překvapivě hodně světla. Jde o práci Kurta Hausera, poprvé publikovanou v roce 1993.Tento ekonom ze San Francisca se zabýval daňovými příjmy federálního rozpočtu USA ve vztahu k mezní daňové sazbě od 50. let minulého století. Jeho práce byla dále rozvíjena např. ekonomem Davidem Ransonem, který své poznatky publikoval v deníku Wall Street Journal.

Nejdříve je třeba podotknout, že historické hodnocení daňových politik není jednoduché. Inflace mění hodnotu peněz, stejně tak pohyby měnových kurzů a různé monetární politiky, což znesnadňuje srovnání. Při hodnocení “úspěšnosti” té či oné daňové doktríny je proto potřeba použít objektivní veličinu, v tomto případě daňové příjmy jako procentuální část z hrubého domácího produktu.

Tzv. Hauserův zákon říká: “Nezávisle na výšce mezní daňové sazby, příjmy amerického federální rozpočtu zůstaly během let 1950 až 2007 na úrovni 19.5 % z hrubého domácího produktu.“ A to I přes masivní změny v daňové politice, které daňové zatížení z šedesátých letech ve výši přes 90 % změnily na současných cca 34 %. Blíže viz graf, který najdete vpravo.

Daňové reformy nic nezměnily

Nic na tom nezměnila ani urputná snaha vládních garnitur o reformy a změny daňového systému. Ať bylo obyvatelstvo, zejména jeho bohatší část, zatížena daňovou sazbou 34 % nebo 90 % procent, objem vybraných daní v porovnání k hrubému domácímu produktu se měnil jen kosmeticky. Veličiny mezní daňová sazba a daňové příjmy budí pojem nezávislosti.

Jak má tedy stát vybrat více peněz? Podle Hauserova zákona tím, že zvýší hrubý domácí produkt. To však neznamená zvyšování daní. Měl by tedy daně naopak snižovat a tím stimulovat ekonomickou činnost. Zmiňovaný graf napovídá, že federální rozpočet USA může zajistit stejné daňové příjimy i s nižší mezní daňovou sazbou, než je aktuálních 34 %. Následný vyšší růst HDP se naopak projeví v růstu nominální částky vybraných daní.

Jablkem sváru je sociální spravedlnost, nízké daně přece nahrávají bohatým. Pokud ale stát vybere více na daních, může také více rozdělit na transferech, investicích do infrastruktury, vzdělání atd. Celospolečenský efekt hospodářského růstu, zejména nové pracovní místa, je rovněž nezanedbatelný

Na druhou stranu, Hauserův zákon je zjednodušující. Dívá se na daňovou politiku skrze relativní srovnání, ne v nominálních číslech. Ve skutečnosti daňové příjmy federálního rozpočtu ve sledovaným období kolísaly, hlavně díky přirozenému ekonomickému cyklu. To sebou nese riziko politicky a sociálně nebezpečných rozhodnutí. To jsou ta, která politici neradi podstupují.

O relevantnosti a správnosti Hauserova zákonu můžeme polemizovat. Jedno nám však, když přímo neobjasňuje, alespoň připomíná. Výše daňových příjmů není ani tak závislá na změně toho či onoho parametru daňového systému nebo na počtu kontrolních orgánů, hlavním determinantem výsledku je hrubý domácí produkt, jeho výše a růst.

Vysoké daňové sazby na straně jedné, a byrokracie způsobená složitostí celého procesu výběru daní, na straně druhé, působí zcela opačně. Stát by se měl prioritně soustředit na vytvoření optimálního prostředí pro podnikání a práci. Hauserův zákon napovídá, že tam může mít nejen mnohem větší vliv, ale dokonce dosáhnout velmi zajímavých výsledků.

Zdroj: Wall Street Journal, Wikipedia, Foto: Profimedia.cz