Zlatý standard není všelék

Jeho podstatou byla vazba dolaru na zlato a ostatních měn pak na dolar. Hodnota troyské unce zlata byla fixována na 35 dolarů. Vláda USA ale postupně vydávala víc peněz, než odpovídalo tomuto kurzu. Když pak chtěly jiné země vyměnit dolary za zlato, vedlo to v roce 1973 ke zrušení tohoto systému.

Výhody a nevýhody

Zlatý standard fakticky znamená slib vlády, že bude udržovat stabilní kurs měny vůči určité hmotnosti zlata. Pokud je tento slib dodržován, zlatý standard může dlouhodobě přispět ke snížení inflace. To je jeho hlavní, a také jediná výhoda.

Dále následují už jen nevýhody:

1. Jako každý slib vlády, i zlatý standard je možné porušit. To se také mnohokrát v historii dělo, hlavně během válečných období. Každé toto porušení znamenalo vysokou inflaci.

2. Po válce obvykle následovala deflace – v důsledku snahy vlády nastolit předválečnou cenovou hladinu. Každá deflace měla vždy drtiv dopady na hospodářský růst a zaměstnanost. Snaha státu o udržení dlouhodobě neudržitelného měla za následek značné ekonomické ztráty a četné lidské tragédie. To byl i příklad československé deflace z let 1919-1921.

3. Zlatý standard tedy není přirozeným měnovým systémem, který by spontánně vyplýval z tržního řádu: jde jen o další z mnoha státních regulací. Nota bene se jedná o státní regulací velmi nepřirozenou a protitržní, na což příznivci zlatého standardu rádi zapomínají.

4. V rámci zlatého standardu je objem peněz v ekonomice dán víceméně náhodnými objevy zlatých nalezišť. Měnová politika – lze-li kombinaci náhodných externích šoků takto nazvat – není anticyklická, ale náhodná.

5. Během normálních období míru bez krizí funguje mezinárodní zlatý standard na bázi vyrovnávání deficitů obchodní bilance odtokem zlata ze země (a naopak, přebytek obchodu se vyrovnává přítokem zlata), což je známo jako Cantillon-Millův mechanismus. Tento mechanismus sice teoreticky vede k automatickému nastolení rovnováhy bez nutnosti zásahů vlád nebo centrálních bank, ve skutečnosti však motivuje vlády k zavádění cel, tarifů a jiných obchodních bariér.

Žádná vláda v historii totiž neviděla ráda, když jí zlato odtékalo ze země pryč! Teprve po odstranění zlatého standardu bylo možné nastolit takovou míru svobody mezinárodního obchodu, jak ji známe dnes.

6. V obdobích bankovních krizí roste poptávka po hotových penězích v podobě kovu, to automaticky znamená růst úrokových sazeb, což jen zhoršuje průběh krize. Zlatý standard je v krizových dobách extrémně procyklickým faktorem.

7. Kritici moderních centrálních bank jim dávají za vinu, že nadměrně expanzivní měnové politiky vedly v řadě zemí k finanční krizi. To je možná pravda, ale podobné krize (a ještě horší) se stávaly i během fungování klasického zlatého standardu.

Například finanční krize roku 1873, která začala v Německu a v Rakousko. Krizi předcházelo období obrovské měnové expanze způsobené placením francouzských reparací ve výši 5 miliard zlatých franků po prohrané válce roku 1871. V řadě ohledů nese krize z roku 1873 shodné rysy s finanční krizí v letech 2007-08 (respektive 09, protože zřejmě ještě není úplně všemu konec.)

Shrnuto: zlatý standard je umělá vládní regulace, která funguje procyklicky, brání mezinárodnímu obchodu, příležitostně vyvolává finanční krize a brání jejich účinnému řešení. Při vědomí všech chyb a nedostatků dnešního centrálního bankovnictví nelze považovat zlatý standard za dobrý nápad.

Autor je ředitelem Partners pro strategii. Foto: Profimedia.cz