Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Jak svět řeší recesi

Neplatí přitom, že jeden recept se hodí všem stejně. Největší publicitě se samozřejmě těší plánovaný fiskální stimulus americké vlády v úctyhodné částce 825 miliard dolarů. Tyto prostředky mají být napumpovány do ekonomiky cestou nejrůznějších veřejných investic, zejména do infrastruktury a ekologických projektů. Dále má jít o snižování některých daní. Plánované zvýšení daňových sazeb pro nejvyšší příjmové skupiny bylo odloženo. V recesi se daně nezvyšují, ani když tento krok byl inzerován ve volebním programu Baracka Obamy.

Zvyšování veřejných výdajů je také nosným pilířem německého programu proti recesi. Hodně se psalo o „šrotovací prémii“, která údajně pomáhá i českým automobilkám. Zde je namístě zdůraznit dvě skutečnosti. Za prvé, ne všechny ekonomiky zvyšují výdaje státu – některé naopak šetří. Za druhé, praktické zkušenosti s masivními veřejnými zakázkami jsou převážně špatné.

Které ekonomiky šetří a proč? Irský premiér oznámil 3. února, že jeho země přistupuje na úsporný program o velikosti dvou miliard euro. Hlavní část úspor se uskuteční snížením nominálních mezd zaměstnanců veřejné správy. Tentýž den oznámila polská vláda, že schválila nouzový plán úspory veřejných výdajů v hodnotě 4,4 miliardy euro.

Proč Irsko a Polsko šetří, zatímco USA a Německo utrácejí? Malá otevřená ekonomika orientovaná na export nemůže efektivně povzbudit ekonomiku zvýšením státních výdajů. Ekonomika typu Irska nebo České republiky může utrácet až do vykrvácení, ale výpadek exportu tím nenahradí.

Teoreticky by i malá otevřená ekonomika mohla rozhazovat peníze horem dolem, přičemž jistý krátkodobý vliv na vývoj hrubého domácího produktu by určitě byl patrný. Nicméně malá ekonomika musí dávat větší pozor na svůj úvěrový rating. Platí to zejména v době světové recese.

Irsko, Polsko nebo Česká republika zatím neměly závažnější problémy s emisemi svých státních dluhopisů. Tato bezstarostnost však nemusí mít dlouhého trvání. Snadno si lze představit situaci, kdy investoři ponechají emisi státních dluhopisů Irska (anebo Česka) bez povšimnutí, a vláda se octne bez hotovosti. Co potom? Nejenže dojdou peníze na stimulační projekty, ale možná nebude ani na platy učitelů, hasičů nebo lékařů ve státních nemocnicích.

Dvojí metr EU i trhů

Mějme na paměti, že ne každému měří EU stejně. Když Německo či Francie výrazně překročí maastrichtská kritéria, odbude se to mávnutím bruselské ruky. Kdyby totéž provedlo Irsko nebo Česko, výstražně zdvižený bruselský ukazováček bude volat vlády těchto zemí k odpovědnosti.

Nemluvě o finančních trzích: ani ony neposuzují každou zemi stejně. Jednou jsme v kategorii „emerging markets“, takže si nesmíme vyskakovat: prohřešky proti fiskální kázni budou trhem i Unií trestány přísněji než stejné prohřešky, jichž se dopustí velké vyspělé západní ekonomiky. (Ano, je to ošklivé, ale je to tak.)

Irsko a Polsko tedy signalizují finančním trhům, že se do budoucna hodlají chovat fiskálně zodpovědně, že nehodlají hazardovat s nedostatkem hotovosti a nechtějí žádat Mezinárodní měnový fond o nouzovou překlenovací půjčku. Má snad česká ekonomika signalizovat opak?

Dále je zde otázka, zda fiskální stimuly vůbec fungují. Mezi naší veřejností panuje názor – bezpochyby ovlivněný Starými pověstmi českými – že v případě krize by vláda měla stavět různé Hladové zdi. Tento názor se shoduje se zjednodušeně pochopenou Keynesovou teorií, takže se uplatňoval i v zahraničí.

Japonsko utratilo během let 1991 až 2008 celkem 6300 miliard jenů na nejrůznější infrastrukturní stavební projekty. Výsledek: japonský venkov je zaplaven silnicemi a dálnicemi, po nichž téměř nikdo nejezdí, mosty, kde lze napočítat pár aut denně, přehrady, tunely, přístavními moly s nevyužitou kapacitou.

Výsledek na hospodářský růst byl krátkodobý: trval vlastně jen během stavby. Zato dluh nashromážděný při financování této největší stimulační akce v dějinách lidstva je gigantický: 180 procent japonského hrubého domácího produktu. Účinnost masivních infrastrukturních výdajů se neprokázala. „Jednou z lekcí pro Japonsko je, že veřejné práce dávají nejlepší výsledky, když tvoří něco užitečného pro budoucnost,“ říká profesor ekonomie Toshihiro Ihori citovaný deníkem The New York Times.

Tím „něčím užitečným“ má Ihori na mysli zejména vzdělání. Pokud bychom chtěli udělat něco pro budoucnost, zde by zvýšení výdajů pomohlo krátkodobě i dlouhodobě.

(Jde o článek, publikovaný v Lidových novinách, mezititulek Finmag). Autor je ředitelem Partners pro strategii. Foto: Profimedia.cz. 

Pavel Kohout

Pavel Kohout

Pracoval postupně pro PPF investiční společnost, Komero, ING Investment Management a PPF. V letech 2002–2003 působil jako člen sboru poradců ministra financí Bohuslava Sobotky (ČSSD), od roku 2004 do roku 2006 byl členem... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 8 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK