V jednom pytli s Pobaltím

V Maďarsku, Polsku, Rusku, Pobaltí a jiných státech bývalého Sovětského svazu tato praxe zde v různé míře zdomácněla. Když v západní Evropě udeřila finanční krize, dostupnost úvěrů v cizí měně prudce poklesla. Zároveň nastal výpadek exportů na Západ. Pokles reálné ekonomiky byl jen otázkou času.

Již na podzim 2008 se na rozumové úrovni o těchto problémech vědělo. Na pocitové úrovni si je trhy odmítaly připouštět. Vítězství citu nad rozumem však bylo pouze dočasné. V únoru 2009 se naopak problémy východní Evropy staly dalším oblíbeným strašákem. Podívejme se na tento úryvek z posledního vydání časopisu The Economist. Článek s příznačným názvem Argentine on Danube (Argentina na Dunaji) obsahuje tuto větu:

Země jako Polsko a Česká republika snížily úrokové sazby, aby zmírnily bolest – to však mělo za následek pád jejich měn, což zhoršilo agónii domácností, které měly hypotéky ve švycarském franku nebo v euru.

Tato zmínka o české ekonomice není v článku dále nijak upřesněna, takže prestižní londýnský časopis vyvolává ve svých čtenářích dojem, že české domácnosti úpí a kvílí pod břemenem hypoték splatných v cizích měnách, které posilují. To je samozřejmě nesmysl, jak ví každý, kdo alespoň povrchně zná český trh. The Economist předvedl brilantní ukázku povrchní novinářské fušeřiny. Díky, alespoň si můžeme více vážit českého tisku.

Sporné rovnítko mezi ČR, Maďarskem a Ukrajinou

Bohužel většina mezinárodních investorů, spekulantů a obchodníků nezná skutečně věří, že česká ekonomika je vystavena podstatnému měnovému riziku v podobě úvěrů v cizí měně. Ekonom Vladimír Pikora uvádí:

Řada investorů začala klást rovnítko mezi ČR, Maďarsko či Ukrajinu, když upozorňují na zadlužení v cizích měnách a nutnost přítoku kapitálu. Tito lidé ale zapomínají, že zadlužení cizích měnách není problém ČR. To bylo v létě roku 2008 v případě domácností na úrovní 0,1 % celkového zadlužení, zatímco např. v Estonsku přesahovalo 82 % a v Polsku se blížilo 30 %. V těchto zemích je riziko skutečné.

V ČR kvůli nízkým domácím úrokovým sazbám nebyla velká poptávka po zadlužení v nízkoúročených měnách. Naopak v ČR je slabší měna ozdravnou kůrou pro průmysl. Dříve či později se někdo v Londýně podívá na statistiky a pochopí, že není možné házet všechny země do jednoho pytle. ČR na rozdíl od některých zemí netrpí zásadní nerovnováhou.

Je to skutečně tak: česká ekonomika je nezasloužena házena do jednoho pytle nejen s Polskem a Maďarskem, ale i s Ukrajinou, Ruskem a pobaltskými státy. Česká ekonomika ovšem není zatížena špatnými úvěry a netrpí měnovým rizikem. Pokud jde o měnové riziko dluhů domácností, je téměř na nulové úrovni. Úvěry podniků v cizí měně představují 18,4 procenta z celkového objemu, což je snesitelné.

Pokud jde o veřejné finance, celkový objem státních závazků v cizí měně (tj. v euru) tvoří jen asi deset procent – znamená to, že celková suma veřejných dluhů v euru je poblíž úrovně 3 % hrubého domácího produktu. Riziko, že česká ekonomika bude postižena vlnou platebních neschopností kvůli oslabení koruny, je tedy malé.

Česká koruna zčásti oslabuje kvůli poklesu exportu a průmyslové výroby. Je to přirozený adaptační mechanismus, který postrádá například Lotyšsko – a jeho absence je příčinou nejen finanční, ale i hospodářské krize v této zemi. Lotyšsko a jiné pobaltské státy by nutně potřebovalo oslabit měnu, ale pevná vazba na euro to vylučuje.

Koruna však oslabuje více, než je zdrávo. Jediným důvodem je „nálepka“ východoevropské země, které se jen tak snadno nezbavíme. Navzdory skutečnosti, že český bankovní sektor doposud stále kupodivu zůstává ostrovem stability mezi Západem a Východem. Kdo by to byl před takovými deseti lety řekl.

(Článek vyšel v MF Dnes, mezititulek Finmag. Autor je ředitelem Partners pro strategii). Foto: Profimedia.cz