Mikroúvěr – cesta z chudoby

O nesmyslnosti představy, že na boj s chudobou v rozvojovém světě stačí finanční pomoc, poukázal známý americký ekonom a bývalý pracovník Světové banky William Easterly v knize The White Man’s Burden (Břemeno bílého muže). „Posledních šedesát let jsme strávili pumpováním peněz ze Severu na Jih zcela zbytečně. Jen do Afriky samotné jsme poslali zhruba 2,3 bilionu dolarů, aniž bychom dosáhli byť jen malého zvýšení jejího hrubého domácího produktu,“ kritizoval systém Easterly během Světového ekonomického fóra v roce 2007.

Více než půlstoletí finanční pomoci sice prokázalo, že nejsme lakomí; obyvatele plovoucí vesnice na kambodžském jezeře Tonlé Sap, největšího keňského slumu Kibera či chudých předměstí mexických velkoměst jsme však ze života v bídě vyvést nedokázali. „V mechanismu rozvojové pomoci je cosi principiálně chybného,“ souhlasí s Easterlym přední český ekonom Pavel Kohout.

Alternativ k neefektivnímu modelu existuje řada. Jednou z nich je Spravedlivé obchodování, o němž jste si mohli přečíst v lednovém čísle FINMAG – finančního magazínu. Fair Trade je však stále limitován obtížnou certifikační procedurou a malým množstvím obchodovatelných produktů. Jak z pozice českého „dárce“, tak i příjemce rozvojové pomoci ve třetím světě se jako mnohem efektivnější jeví mikrofinanční služby.

Dárce jsem záměrně uvedl v uvozovkách, protože 0zde nejde o klasický nezištný dar, ale o investici se sociálním rozměrem. Mikrofinance totiž označují širokou skupinu finančních služeb (úvěrových, platebních, pojišťovacích) poskytovaných těm obyvatelům rozvojových zemí, kteří nemají přístup k formálnímu finančnímu systému, tedy ke kamenným bankám či pojišťovnám.

Vlastní prací z bídy

S myšlenkou poskytovat drobné půjčky chudým obyvatelům Dublinu a umožnit jim tak vymanit se vlastní prací z bídy přišel již v 18. století irský esejista Jonathan Swift. Mikrofinanční instituce začaly v chudé zemi rašit jak houby po dešti. V roce 1843 jich v Irsku působilo na tři sta. Každá z nich poskytovala průměrně 1500 třílibrových půjček s týdenním splátkovým kalendářem po dobu 20 týdnů. Úrok se tehdy pohyboval okolo devíti procent.

Na irský úspěch navázal v 19. století Lysander Spooner. Americký anarcho-kapitalista se kromě propagace mikroúvěrů proslavil i založením soukromé doručovatelské služby, která natolik úspěšně konkurovala předraženému státnímu monopolu, až ji americký stát zničil sérií neoprávněných žalob. S mikroúvěry počítal také Marshallův plán na obnovu poválečné Evropy. Za jejich současnou publicitou však stojí především bangladéšský bankéř, zakladatel slavné Grameen Bank a držitel Nobelovy ceny míru Muhammad Yunus.

To dokážu vyřešit

„Všichni obyvatelé jedné vesnice, v níž jsem počátkem 70. let pracoval na rozvojovém projektu, byli zcela závislí na lichvě. Samozvaným bankéřům povinně odevzdávali veškeré peníze. Po sečtení dluhu celé komunity jsem přitom došel jen k necelým 27 dolarům. Byl jsem šokován, o jak nízkou částku jde. V kontextu rozvojové pomoci se vždycky hovořilo o miliardách,“ popisuje Muhammad Yunus svou cestu k mikrofinancím v rozhovoru pro Der Spiegel.

Jakmile si Bangladéšan uvědomil, že k vyvedení vesnice ze závislosti na lichvářích stačí ani ne třicet dolarů, měl jasno. „Tenhle problém dokážu vyřešit,“ řekl si tehdy a pustil se do díla. Nejdříve osobně ručil bankám, které odmítaly poskytovat nízko úročené půjčky chudým. Pak se rozhodl založit vlastní specializovaný peněžní ústav – Grameen Bank.

„Od vzniku v roce 1976 do roku 2007 banka poskytla 750 milionů mikroúvěrů v úhrnné výši 6,8 miliardy dolarů. Návratnost investic přitom dosáhla 98,9 %. S výjimkou tří let vykazovala Garmeen Bank pravidelně zisk,“ dodává Yunus a jeho slova potvrzuje také řada nezávislých auditorů.

Z Bangladéše se mikrofinanční instituce (MFI) rozšířily do sousední Indie a pak také do dalších rozvojových zemí. Stále však působily lokálně a nezahrnovaly přímé zahraniční investice, tedy peer to peer. Vše změnil až nástup internetu.

Rozvojová pomoc po netu

Prvním mikrofinančním webovým portálem umožňujícím půjčovat jednotlivcům v rozvojovém světě prostřednictvím lokální MFI byl www.kiva.org spuštěný v roce 2005. Celý proces je velmi jednoduchý. Na internetové stránce si zájemce z rozvinutého světa vybere konkrétní podnikatelský záměr, na jehož realizaci nemá drobný živnostník v rozvojové zemi finanční prostředky. Minimální výše půjčky činí 25 dolarů. Ačkoliv Kiva nenabízí věřiteli žádný zisk z půjčky, jde o klasickou rozvojovou pomoc, díky které je projekt velmi populární.

V 1. čtvrtletí roku 2008 se na serveru uskutečnila jedna půjčka každých 37 vteřin. Denně jich tak bylo přes 2300. Do ledna 2009 proběhly na portálu transakce celkem za 55 750 tisíc dolarů, které pomohly odstartovat business téměř 420 tisícům podnikatelů. Díky bezplatné spolupráci s internetovým bankovním systémem PayPal dojde k proplacení úvěru živnostníkovi již za 50 hodin od jeho odeslání. Návratnost investic je přitom podobná jako u Garmeen Bank, přesahuje 97 procent.

Na úspěch Kivy brzy zareagovali další. V současnosti na internetu působí mimo Kivy další tři projekty. Jeden z nich – My Electronic Loan Exchange Network (www.myELEN.com), spuštěný jako celkově třetí na světě v roce 2007, vznikl v ČR.

„Portál myELEN se zatím orientuje především na českou klientelu, máme ale ambice proniknout také na další trhy. Zájemce o spolupráci nacházíme především v Anglii, ale také ve Francii. Cílovou destinací našich půjček je Mexiko, kde již máme vybudovanou síť čtyř důvěryhodných mikrofinančních institucí. Ty jsou financovány nejen z mikropůjček klientů, ale také finančními dary, bankovními úvěry nebo investicemi rozvojových agentur, soukromých či institucionálních investorů,“ představuje projekt výkonná ředitelka firmy Mikrofinance, která portál provozuje, Linda Hanyková.

Pomáhat i vydělávat

Portály myELEN a Kiva jsou si na první pohled velmi podobné. Na internetu si nejdříve vyberete třeba Paulitu Aldama Mentado, která se věnuje hrnčířství a vaše peníze by ráda využila k nákupu hrnčířské hlíny, glazury a barev, nebo Rosarii Moreno Gómez připravující chutné placky z obiloviny jménem amarantu, na něž by z půjčky ráda nakoupila suroviny.

Zde ale vzájemná podobnost končí. V případě českého záměru totiž nejde o klasickou rozvojovou pomoc, ale o sociálně motivovanou investici provázenou zhodnocením vložené částky. Pokud se rozhodnete půjčit své peníze prostřednictvím myELEN, bude vám suma navýšena o úrok odvíjející se od její výše, dohodnutého splátkového kalendáře a také podmínek stanovených cílovou mikrofinanční institucí.

Poskytnete-li mikropůjčku pět tisíc korun, dočkáte se ročního úroku mezi dvěma až pěti procenty v závislosti na MFI v Mexiku, při investici nad jeden milion korun už budou vaše peníze hodnoceny mezi pěti až osmi procenty ročně. Takto vysoká částka bude samozřejmě rozložena mezi více klientů. V závislosti na mexické mikrofinanční instituci se průměrná půjčka pohybuje mezi 192 a 743 dolary na jeden projekt.

Návratnost investic je v případě myELEN také velmi vysoká. Míra neplnění závazků se liší mezi jednotlivými mikrofinančními institucemi (MFI): začíná 0,15 procenty u MFI CrediComún a končí 4,28 procenty MFI Ámbito Productivo. Přesto zde, stejně jako u ostatních internetových portálů, neexistuje žádná formální garance. Záruky jsou sice velmi silné, pojistit se proti případnému nesplacení ale nelze.

„Právě proto jsme v pilotní fázi důsledně připravovali finální podobu smlouvy a především její ukotvení do českého právního rámce. Česká legislativa totiž mikroúvěry zatím neošetřuje, ačkoliv za to již byla kritizována komisí Evropské unie.“ Linda Hanyková také upozorňuje na špatnou zkušenost Čechů s malými kampeličkami či investičními fondy, která nepřestává ovlivňovat jejich smýšlení. Portále myELEN si přesto své klienty brzy našel, protože i Čechy oslovuje spojení možnosti někomu konkrétnímu pomoci a zároveň své úspory relativně bezpečnou cestou zhodnocovat.

(Převzato z měsíčníku Finanční magazín - Finmag).  Foto: Profimedia.cz