Rusko a jeho nový těžký úděl

Vraťme se však zpět do prvního pololetí 2008. Tehdy se zdálo, že Rusku hraje vše do karet. Mezinárodní postavení Spojených států bylo otřeseno finanční krizí. Ropa, plyn, zlato a další komodity rostly na ceně a zdálo se, že růst nikdy neskončí. Ruské banky neinvestovaly do rizikových cenných papírů vytvořených sekuritizací amerických hypoték a vypadalo to, že vůči krizi jsou imunní.

Putinovy zlaté časy

Zároveň se ruské vládě (a zejména de facto ruskému carovi Putinovi) podařilo nevídaným způsobem koncentrovat politickou i ekonomickou moc. Vladimír Putin od počátku své vlády systematicky omezoval sílu oligarchů. Postupně získal tak velkou moc, že si troufl i na zahraniční investory. Svědčí o tom příběhy některých západních společností.

Britská ropná společnost BP si před lety slibovala obrovské zisky z investic v Rusku. Koncem června 2007 však „dobrovolně“ odprodala své ruské investice státem řízené společnosti Gazprom. BP doposud investovala do rozvoje ložisek zemního plynu v sibiřské Kovyktě asi 600 milionů dolarů. V rámci složitého kontraktu vynuceného ruskou vládou obdrží BP kompenzaci ve výši 900 milionů dolarů: malý zlomek potenciálních výnosů.

Ruská vláda měla vždy zájem o know-how a kapitál zahraničních firem. Dokud bylo Rusko slabé, lákalo investory na vysoké potenciální výnosy. Jakmile však stát získal sílu, začal postupně konfiskovat majetky zahraničních firem formou nucených odkupů za nízké ceny.

Již v roce 2006 vláda donutila firmy Royal Dutch Shell a Mitsui odprodat svá naleziště na ostrově Sachalin. Příběh ropné společnosti Yukos, kterou vláda zkonfiskovala v roce 2004 na základě vykonstruovaného obvinění z daňových úniků, je všeobecně známý.

Stát začal posilovat svoji moc na všech frontách. V dubnu 2008 ruská duma přijala zákon, který fakticky svěřil monopolní práva na budoucí těžbu v rámci ruského pobřeží dvěma společnostem: Gazpromu a Rosněfti. Tou dobou vládl v zemi optimismus a důvěra: veřejnost se domnívala, že silný stát držící surovinové trumfy v rukou se postará o blahobyt veřejnosti. Ruský nacionalismus a sebevědomí znovu nabyly na síle.

Vzestup a pád na komoditní vlně

Opojení silou však netrvalo dlouho. Ruská ekonomika doslova stojí a padá s cenami komodit. Ruský průmysl není schopen kromě zbraní nabídnout světu nic, co by sneslo konkurenci. Rusko není dokonce zajímavé ani jako zásobárna levné pracovní síly pro zahraniční montovny. Ruské veřejné finance jsou zcela závislé na exportní dani z komodit, na daních, které platí těžební podniky, jejich dodavatelé a zaměstnanci.

Není tedy obtížné uhádnout, jaké byly důsledky světové recese. Až do července 2008 si trhy myslely (mylně, jak je dnes zřejmé), že americká recese se nepřenese do celého světa. Spojené státy i většina jiných velkých ekonomik pumpovaly peníze do bankovního systému. Kombinace peněžní expanze a růstu světové ekonomiky může mít jen jediný důsledek: růst cen komodit. Na tento scénář spekulovali mnozí včetně ruské vlády.

Již koncem léta ovšem vycházelo najevo, že recese nezůstane omezena na americkou ekonomiku. Globální recese má jeden jistý důsledek: zmírnění poptávky po komoditách, a tudíž pokles jejich cen. Tak se i stalo. V roce 2008 navíc ceny komodit klesaly z vysoké úrovně vytvořené spekulativní bublinou.

Přistání bylo tvrdé a ruskou ekonomiku zle pošramotilo. Zákon o státním rozpočtu na rok 2009 byl připravován ještě s předpokladem průměrné ceny ropy v hodnotě 95 dolarů za barel; začátkem ledna musel být rozpočet urychleně přepočten na očekávanou hodnotu 41 dolarů za barel ropy. V polovině února 2009 je cena na hladině 34,9 dolaru, tedy znatelně pod očekávanou cenou, přičemž světová recese teprve začíná.

Ruské veřejné finance jsou velmi napjaté. Poradce ruského prezidenta Arkadij Dvorkovič v únoru prohlásil, že deficit rozpočtu dosáhne hodnoty osm až deset procent hrubého domácího produktu. Na financování deficitu padne polovina rezervního fondu, který ruská vláda naštěstí začala budovat v dobách dostatku. V současné době tento vládní rezervní fond vlastní majetek v hodnotě 4,8 tisíce miliard rublů (zhruba tři tisíce miliard korun).

Pokud deficit dosáhne hodnoty osmi procent HDP, bude to znamenat výdaje v hodnotě 3,8 tisíc miliard rublů, jak uvádí deník Kommersant. Dále je třeba počítat s dalšími zhruba 700 až 1000 miliardami rublů na rekapitalizaci bank – ty se totiž ukázaly být méně stabilními, než se předpokládalo.

Tyto hodnoty jsou stále teoreticky zvládnutelné, ovšem riziko opakování měnové krize a následně částečné platební neschopnosti ze srpna 1998 není již jen čistě teoretické. Svědčí o tom pokles rublu. Ke dni 12. února 2009 poklesla meziročně hodnota rublu vůči dolaru o více než třicet procent. Toto číslo ilustruje jeden fakt: Spojené státy mají problémy, ale Rusko má průšvih. A to se ještě v roce 2008 fantazírovalo o možnosti, že se rubl stane další světovou rezervní měnou.

V dobách hojnosti se ruská vláda domnívala, že příjmy z exportu komodit jí zaručí finanční nezranitelnost. Nyní je Rusko velmi zranitelné: může dojít k situaci, kdy si bude muset půjčovat na trzích dluhopisů nebo u zahraničních bank. Pošramocená důvěryhodnost ovšem dluhové financování podstatně prodraží, v krajním případě dokonce znemožní.

Trable na ropných polích

Ruská vláda také podcenila objem investic, který je nutný pro další rozvoj ropných polí a plynových vrtů. Již v dubnu 1998 vedení společnosti Rosněfť oznámilo, že do roku 2050 bude zapotřebí investovat zhruba 2600 miliard dolarů na těžbu v pobřežních ložiscích ropy a plynu. Znamená to, že ruské těžební společnosti budou potřebovat vskutku gigantické peníze (které nemají k dispozici) a špičkovou technologii, kterou rovněž nevlastní. Obejít se bez silných zahraničních partnerů bude prakticky nemožné.

Gazprom ani Rosněfť nemají dost financí, technologie ani zkušeností, aby zvládly úkoly, které před nimi leží. Macešský přístup Moskvy vůči zahraničním společnostem se může velmi draze nevyplatit.

Gazprom má naopak na hřbetě naložené dluhové břemeno ve výši kolem 50 miliard dolarů. Dluhy pocházejí z doby, kdy banky rády půjčovaly a kdy vedení společnosti draze kupovalo menší firmy ve snaze vybudovat impérium. Rosněfť dluží necelých 24 miliard dolarů - rovněž pozůstatek nákladných akvizic.

Začátek roku 2009 přinesl spor s Ukrajinou, v jehož důsledku mnohé evropské státy zažily výpadky dodávek zemního plynu. Spor skončil jednoznačnou prohrou Ruska, které nedosáhlo svého stanoveného cíle (zvýšení cen pro Ukrajinu), ovšem výrazně si poškodilo svůj obraz v očích Západu. Rusko přestalo být spolehlivým partnerem.

Začalo se mluvit o napojení ruských špiček na neprůhledné společnosti registrované ve Švýcarsku a plány na budování alternativních zdrojů plynu (projekt Nabucco) nabyly na konkrétnosti. K dovršení všech nepříjemností přišel Gazprom o 1,1 miliardy dolarů na ušlých tržbách.

Impérium nevrací úder

Znamená to, že Rusko nevyhnutelně směřuje do finanční krize a podobné platební neschopnosti jako v roce 1998? Možná ne nutně, protože poměry se přece jen změnily a navzdory řadě chyb se ruská vláda i „car Putin“ přece jen poučili.

V první řadě zde vůbec existuje rezervní fond, z něhož lze ještě čerpat. V roce 1998 žádný podobný fond nebyl a vláda se musela spoléhat na emise krátkodobých dluhopisů s velmi vysokými úroky. Už samotný fakt, že kurz ruského rublu meziročně oslabil téměř o třetinu, je příznivý. V roce 1998 se devalvační tlaky dlouhodobě hromadily, až rázově přerostly ve finanční krizi. Postupná depreciace je vždy lepší než „rupnutí“.

Oslabení komoditních trhů a prudké zhoršení finanční situace Ruska možná nevyústí přímo v krizi, ale strategické dopady jsou již nyní značné. Plány Kremlu na obnovení velmocenské pozice jsou vniveč.

Rusko nemá peníze ani na zbrojení, ani na podporu spřízněných sil v zahraničí. Koncem ledna 2009 Moskva stáhla plány na umístění strategických raket Iskander v Kaliningradské oblasti – údajně jako vstřícné gesto vůči novému americkému prezidentovi, ve skutečnosti kvůli finančním problémům.

Lze očekávat, že rok 2009 bude pro ruskou ekonomiku kritický – možná i rok 2010, podle vývoje světové ekonomiky, a tudíž i cen ropy. Časem však palčivé problémy globální recese pominou a světová poptávka po surovinách se obnoví. Světová ekonomika, stimulovaná obrovskými finančními injekcemi, opět zažije přebytek likvidity, podobně jako v letech 2002–2007. Znamená to budoucí růst cen komodit, akcií a nemovitostí.

Těžko říci, kdy přesně se tak stane, ale stane se tak. Globální recese zde není navždy. Ruská ekonomika se vzpamatuje a Rosněfť i Gazprom najdou tolik potřebné strategické partnery, protože hodnota ropných a plynových rezerv je příliš vysoká, než aby ponechala nadnárodní těžební společnosti v klidu. Nicméně sny o Rusku jakožto supervelmoci jsou zřejmě navždy pryč.

(Autor je ředitelem Partners pro strategii. Převzato z časopisu Finanční magazín - Finmag.)  Foto: Profimedia.cz