Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Rath, Topolánek, Obama a bludy o Velké krizi

| 1. 4. 2009 | Vstoupit do diskuze

Čeští politici podléhají bludným představám o krizi třicátých let a jejím řešení. Před několika týdny vzbudil rozruch David Rath svým odkazem na Hitlerovu hospodářskou politiku. Premiér Topolánek se zase v Bruselu nechal slyšet, že Obama prý opakuje chybnou politiku třicátých let – kritizoval zejména rozsáhlé stimuly.

Rath, Topolánek, Obama a bludy o Velké krizi

Rath i Topolánek spolu nesouhlasí, pokud jde o správnost vládních fiskálních stimulů. Žádný z nich však nepochybuje, že ve třicátých letech takto americká vláda postupovala. Podle Rathových vlastních slov: „Jak šly v tu dobu Spojené státy bojovat s krizí? Tím, že začaly zvyšovat ten New Deal. Prudce přidali důchodcům a zavedli důchody, aby ti lidi dostali peníze. Dali lidem podpory v nezaměstnanosti, které do té doby neměli, nebo minimální… Ano, daly jim peníze, aby šli utrácet, tím nastartovaly ekonomiku.“ Tolik doslova David Rath.

Jeho představa, že politici „dali lidem peníze, aby šli utrácet, a tím nastartovali ekonomiku“ odpovídá modelu keynesiánské deficitní fiskální stimulace. Ale Rooseveltova vláda až do čtyřicátých let nesledovala tento typ politiky!  Rooseveltův ministr financí Henry Morgenthau byl konzervativní ekonom předkeynesiánského ražení, zastánce vyrovnaných rozpočtů a zlatého standardu.

Rozpočtové deficity během New Dealu byly proto překvapivě nízké, i během nejhorších let, kdy by mohutný keynesiánský deficit ekonomice byl pravděpodobně pomohl.

Vláda se snažila povzbuzovat ekonomiku výdaji a státními zakázkami – v tomto bodě se laické představy shodují se skutečností. V roce 1934 byly federální výdaje 3,15krát vyšší ve srovnání s rokem 1930. Nepomohlo to. Mimochodem, období let 1930 až 1934 bylo érou deflace, takže v reálném vyjádření vzrostly výdaje ještě více.

Proč vyšší výdaje nepomohly? Daň z příjmu, původně záležitost nejvyšších příjmových skupin, byla uvalena na téměř všechny výdělečně činné. Mezní sazba byla zvýšena z 25 procent na 79 procent. Ačkoli daňová struktura byla strmě progresivní, největší břemeno nesly střední třídy: již musely platit daně, ale ještě neměly možnosti optimalizace jako milionáři.

Masivní zvýšení daní dokázalo dokonale neutralizovat růstové efekty veřejných výdajů. V květnu 1939 konstatoval sám Henry Morgenthau: „Utrácíme více peněz než kdykoli předtím, a nefunguje to. Chci vidět tuto zemi bohatou. Chci, aby lidé měli práci.

Nedokázali jsme splnit své sliby. Tvrdím, že po osmi letech této vlády máme právě tak vysokou nezaměstnanost, jako když jsme začali, a navíc horu dluhů.“ Proč horu dluhů? Vysoké daně ztlumily hospodářský růst a vedly k poklesu příjmů federálního rozpočtu ve srovnání s plánem.

Budovatelé kultu F. D. Roosevelta vždy důsledně mlčeli o faktu, že New Deal vlastně nikdy nefungoval podle očekávání a že skutečné hospodářské oživení nastalo až v důsledku deficitního financování válečných výdajů. V současné době jsou ekonomové v názoru na New Deal rozpolceni. Nejčastějším názorem je: „New Deal přinesl něco dobrého, něco špatného, přičemž to dobré je například regulace kapitálových trhů a povinné pojištění vkladů, odkaz, který se osvědčil a který funguje dodnes.“

Historický fakt: ještě koncem roku 1939 – po sedmi letech New Dealu – dosahovala nezaměstnanost výše bezmála 20 procent. Ani extrémně vážná krize by nemohla mít tak drtivé důsledky, kdyby nebyla doprovázena chybnou vládní politikou. Ale šlo o jinou chybu, než se domnívá Topolánek: chyba byla, že federální rozpočet nebyl dostatečně deficitní!

Z tohoto hlediska je nynější Obamova politika přesným opakem té, kterou prosazoval Rooseveltův fiskální konzervativec Morgenthau. Možná není bezchybná, ale Obama i jeho ekonomičtí poradci se bezpochyby poučili z historických chyb.

Neskonale přísnější politika

Ani Rathův názor, že Rooseveltova vláda „prudce přidala důchodcům“, neodpovídá skutečnosti. Zákon, kterým byl zaveden průběžný penzijní systém, vstoupil v platnost teprve roku 1937. Teprve v roce 1940 začaly být vypláceny první pravidelné důchody. Prvním příjemcem šeku (který zněl na částku 22,54 dolaru) od Social Security Administration se v lednu 1940 stala paní Ida May Fullerová.

Průběžný penzijní systém na federální úrovni byl tedy zaveden až na samém konci Velké krize, a nemohl její průběh nijak ovlivnit. Ani další Rathova představa o štědrých dávkách v nezaměstnanosti nesouhlasí s realitou. Z federálního rozpočtu šly během třicátých let na podpory v nezaměstnanosti částky nepřevyšující 0,7 procenta hrubého domácího produktu ročně. Což je celkem směšné s přihlédnutím k obrovskému rozsahu nezaměstnanosti.

Sociální politika v období Rooseveltova New Dealu byla neskonale přísnější, než na jakou jsme zvyklí v současnosti. Kdyby se podobné podmínky pokusila dnes nastolit nějaká evropská pravicová vláda, ihned by propagandisté spustili pokřik o „neoliberalismu“.

(Autor je ředitelem Partners pro strategii. Publikováno v Lidových novinách). Foto: Profimedia.cz

Pavel Kohout

Pavel Kohout

Pracoval postupně pro PPF investiční společnost, Komero, ING Investment Management a PPF. V letech 2002–2003 působil jako člen sboru poradců ministra financí Bohuslava Sobotky (ČSSD), od roku 2004 do roku 2006 byl členem...

Komentáře

Celkem 6 komentářů v diskuzi

Nepřehlédněte

Bojkotovat Ameriku?

Bojkotovat Ameriku?

Teď už je jasné, že výsledek prezidentských voleb v USA je katastrofa. Lhostejnost prezidenta Trumpa vůči riziku klimatických...

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK