Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Bilionový summit

Média jsou zahlcena číslem jeden bilión (neboli tisíc miliard) dolarů. Toto je částka, kterou se skupina G20 rozhodla „věnovat na boj s krizí“. Ale tato mediální zkratka nezachycuje podstatnou část informace.

Ze zmíněné částky půjde polovina na posílení kapitálu Mezinárodního měnového fondu. Nejde tady o „zapuštění“ peněz do světové ekonomiky hned teď, ale spíše o prevenci. Mezinárodní měnový fond má za úkol pomáhat se stabilizací slabších ekonomik, které se dostanou do potíží. V minulých letech měl MMF tak málo práce, že se uvažovalo o jeho rozpuštění. V důsledku globální recese je však pravděpodobné, že se jeho klientela opět rozroste.

Dalších 250 miliard dolarů je určeno na posílení kapitálu tzv. Special Drawing Rights, doslova „zvláštní práva čerpání“. Tento vskutku zvláštní název náleží umělé měnové jednotce, která je určena ke zúčtování mezinárodních transakcí v rámci MMF a některých jiných organizací. XDR (jak zní oficiální zkratka) se skládá ze 44 procent amerického dolaru, 34 procent eura, 11 procent japonského jenu a stejného objemu britské libry.

Posílení XDR může být vykládáno jako ústupek Číně, která se nedávno vyslovila pro nahrazení amerického dolaru mezinárodní měnovou jednotkou v roli hlavní světové měny.

Je tedy možné, že umělá měna XDR, která již desítky let existuje bez velkého zájmu světových trhů (a aniž by většina světové veřejnosti vůbec věděla o její existenci) se dočká nečekané popularity. Čistě teoreticky by XDR mohla plnit roli ECU před zavedením eura, ale toto jsou zatím poměrně divoké spekulace. Nejprve by totiž Mezinárodní měnový fond musel plnit roli skutečné centrální banky se vším, co to obnáší. A to je ještě dlouhá cesta.

Silnější fiskální impuls nebo posílení regulace?

Na summitu se rovněž střetly některé různé názory. Američané preferují jako řešení recese spíše silnější fiskální impuls. Evropané naproti tomu zdůrazňují spíše silnější regulaci, zejména regulaci ratingových agentur.

Je otázka, jak si Evropané představují její fungování. Kdo by měl regulovat? Evropské vlády, které zaspaly dobu a ještě v září 2008 se vychloubaly, že finanční krize se jich netýká? Anebo Evropská centrální banka, která ještě v létě téhož roku dosti zpozdile zvyšovala úrokové sazby? Či snad nějaký vizionář z Bruselu, který roztopí kamínka a uvidí v nich výjevy z budoucnosti? Při vší oprávněné kritice ratingových agentur je velmi těžké si představit, že by jakákoli jejich regulace mohla „přidat hodnotu“.

Rozumněji vypadá evropský požadavek na přísnější regulaci v souvislosti s hedge fondy. Pro finanční laiky: hedge fondy jsou spekulativní fondy, které mohou využívat celou škálu nástrojů, které jsou běžným podílovým fondům zakázány. Někdy díky nim dosahují spektakulárních výnosů, jindy obrovských ztrát. Jde zejména o tzv. finanční páku neboli investování vypůjčeného kapitálu. Již v roce 1998 ohrozil pád fondu LTCM celý finanční systém kvůli obrovské finanční páce. Tehdy hrozilo, že nastane řetězový krach velkých investičních bank.

Co se nestalo v roce 1998, stalo se z poněkud jiných důvodů o deset let později. Finanční páka se i tentokrát stala nebezpečným nástrojem. A nešlo jen o hedge fondy: ukázalo se, že i „obyčejné“ investiční banky využívaly příliš dlouhou páku. Zdá se, že rozumné zpřísnění regulace v bankovnictví by nebylo na škodu. Během 50. až 70. let převládala na Západě dosti přísná regulace bank. Toto období přitom nezaznamenalo ani jedinou krizi. Zdá se, že na tomto nápadu něco je.

Je pozoruhodné, že zvláště přísnou regulaci bankovnictví praktikovaly od konce 30. let až do zhruba poloviny 80. let Spojené státy. V průběhu téměř půlstoletí nezaznamenaly žádnou finanční krizi, přičemž hospodářský růst byl pozoruhodně stabilní.

Teprve deregulace v 80. letech přinesly určité problémy – a extrémně problematickou se dnes jeví deregulační politika prezidenta Clintona v 90. letech. Mimochodem, Kanada podobnou deregulaci neprovedla, což je důvodem, že kanadský finanční sektor nezaznamenal ani zdaleka tak závažné problémy jako americký. (Jestliže nyní francouzský prezident Sarkozy brojí proti „anglosaskému modelu“, pak neví, o čem vlastně přesně mluví.)

Evropané, zvláště Francouzi, rovněž mohutně brojí proti tzv. daňovým rájům. Tato iniciativa není motivována bojem proti recesi, spíše snahou naplnit státní pokladnu. V tomto případě nejde o dobrý nápad – je mimochodem ironické, že všichni analytici a komentátoři varují před rizikem protekcionismu, ale před ustanovením mezinárodního daňového kartelu varuje málokdo.

(Autor je ředitelem Partners pro strategii. Publikováno v Lidových novinách). Foto: Profimedia.cz

Pavel Kohout

Pavel Kohout

Pracoval postupně pro PPF investiční společnost, Komero, ING Investment Management a PPF. V letech 2002–2003 působil jako člen sboru poradců ministra financí Bohuslava Sobotky (ČSSD), od roku 2004 do roku 2006 byl členem... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 1 komentář v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK