Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Bolestivé období stagflace

| 27. 4. 2009 | Vstoupit do diskuze

V 70. letech dorazila téměř do celého světa jako nový ekonomický jev stagflace, se kterou si tehdejší ekonomické teorie nedokázaly poradit. Jak se tehdy projevila v ekonomickém vývoji jednotlivých zemí?

Bolestivé období stagflace

Poválečný vývoj je označován za zlaté období ekonomik, především té americké. Charakterizoval je dynamický hospodářský růst a drobné recese.  Vše ukončil začátek 70. let, kdy došlo ke zrušení zlatého standardu. Sedmdesátá léta jsou pak spojována se stagflací či slumpflací.

Toto období bylo totiž poznamenáno vysokou inflací a stagnací či propadem ekonomik. Současně se projevila chybnost nejrůznějších ekonomických teorií, které nejčastěji doporučovaly léčit recesi v ekonomikách vyšším utrácením z pozice vlády a levnějšími penězi (snižování sazeb).

Krize nejspíš začíná zrušením zlatého standardu v roce 1971 americkým prezidentem Richardem Nixonem. Do této doby fungoval systém známý jako „brettonwoodský“, kdy se americká centrální banka Fed zaručila, že své dluhy vůči ostatním centrálním bankám zaplatí v dolarech nebo ve zlatě, které bylo s dolarem pevně svázáno.

Většina centrálních bank však věděla, že dluhy Spojených států značně převyšují objem zlata, které USA vlastnily. Zdůvodňuje se to tím, že dolar jako celosvětová měna byl potřebný pro fungování celosvětového obchodu a hospodářství. Rýpalové (a mezi ně se řadím i já) jsou ovšem toho názoru, že Američané si chtěli tisknutím dolarů zachovat svoji neotřesitelnou pozici z 50. let, která byla v tu chvíli neudržitelná.

Richard Nixon se snažil situaci řešit pokusy, za které by se nemusela stydět žádná země tehdejšího východního bloku. Zmrazil mzdy na 90 dní a zavedl protekcionistickou dovozní přirážku ve výši 10 %. To se zdálo jako úspěšný krok, protože inflace se v daném roce snížila na 3,5 %. Bohužel jen krátkodobě.

Existovaly státy, kterým se propad dolaru značně nelíbil, a chtěli tudíž situaci urychleně řešit. Šlo o země vyvážející ropu, které byly sdruženy v kartelu OPEC. Tento kartel snížil těžbu o 5 %, což v celém světě vyvolalo paniku a spekulativní poptávku po ropě.

V hlavní roli ropa

Cena ropy nejdříve v roce 1973 poskočila z 3 dolarů na 5, načež se v následujícím roce vyšplhala až na 12 dolarů. USA v této době dovážely pouze třetinu ropy, na rozdíl třeba od Japonska, které bylo na dovozu ropy závislé z 80–90 %. V letech 1974 a 1975 se hospodářství Spojených států ocitlo v recesi, nastal vzestup inflace (dosáhla až 12 %) a doprovázely ji vysoké pády na burze.

Tehdejší americký prezident Richard Nixon v souvislosti s prvním ropným šokem odsouhlasil vybudování ropovodu z Aljašky a uchýlil se k regulaci cen a způsobu přerozdělování. Tato politika však vedla k nedostatku benzínu a dlouhým frontám u čerpacích stanic, které trvaly až do roku 1974.

V těchto dvou letech se ukázalo, že to, co funguje v našich hlavách a na papíru ekonomů, se v realitě může zcela lišit. Jedním z důvodů, proč vůbec krize vznikla, bylo i přecenění Phillipsovy křivky, která nám dovoluje „výměnu“ nižší nezaměstnanosti za vyšší inflaci.

K porovnání 70. let s dneškem a odpovědi na otázku, zda se toto období nemůže opakovat, se v budoucnu vrátíme.

Foto: Profimedia.cz

Komentáře

Celkem 0 komentářů v diskuzi

Nepřehlédněte

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK